Eyes talk

VIII.

„Ne. To kecáš," ušklíbl se Jett a prudce se narovnal v šedém křesle, které obsadil hned, když vešel do mého pokoje. Tentokrát to myslel vážně. Žádné sarkastické komentáře, kterými, jak jsem zjistila, nešetřil.

„Proč bych měla?"

„Já to myslím vážně," nakrčil obočí, složil paže na hrudníku a se žuchnutím se znova opřel do měkkých polštářů. 

„Kdo by chtěl někoho jako jsem já, když je tady tolik hezkých holek?" nadzvedla jsem tázavě obočí a pevně si stála za svým. Neříkám, že mi nikdy nelétaly hlavou závistivé komentáře k těm dokonalým vztahům na internetu a v knížkách, ale jen jeden pohled na Willow v slzách s jejím snad už po padesáté zlomeným srdcem mi stačil k jejich zahnání.

Přesně v tu chvíli se ozvalo tiché zapískání, které oznamovalo příchozí zprávu. Sáhla jsem za sebe pro telefon a stáhla ho zpátky k sobě. Na displeji se rozsvítilo Nicholasovo jméno.

Nešlo si nevšimnout Jettových nevydařených pokusů o nakouknutí na SMSku. Byl vážně strašně nenápadný. Po chvíli snažení ale naklánění dopředu vzdal a jednoduše si sedl těsně vedle mě.

„Takže Nicholas, jo?" nadzvedl jedno obočí a nahodil šibalský úsměv. „Ještě nezapomeň říct, že je to tvůj kamarád," uchechtl se a silně spojil naše pohledy. Bylo snad nemožné uhnout. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než říkat pravdu. 

„Přijel teprve tento týden," vypnula jsem telefon bez přečtení zprávy. „A ano, je to kamarád." Co jiného by taky byl? Někdo, koho vlastně vůbec neznám? Jedna z možností. 

„Doufám, že ho poznám," lišácky se usmál a vrátil se zpět  na své místo do křesla. Upřeně jsem ho pozorovala s nečitelným výrazem. Ani já sama nevěděla, co znamenal. Jettův zájem mi docela naháněl strach a pocit, že to nebylo nic extrémně úžasného. „Odpověz mu," vyhoupl se rychle na nohy a bez dalšího slova odešel do svého pokoje, který ležel v místnosti pro hosty. 

Já jeho nařízení splnila. 

Ahoj, dneska jsi nebyla doma? Zvonil jsem, ale nikdo nepřišel.

Ne, byli jsme u prarodičů. Potřebovals něco?

Vlastně ne. Jen jsem tě chtěl pozdravit. Z nějakého důvodu mě to zahřálo u srdce. Ani Willow nechodila až ke hlavním dveřím, aby mi řekla jen bezvýznamné ahoj, které by v podání Nicholase bylo vlastně docela významné.

***

„No tak, Skye!" rozléhalo se po celém domě. Do začátku první hodiny zbývalo už jen pár minut a já stále hledala stejný pár ponožek v šuplíku. Lichožrouti se očividně činily.

„Ano!" vyjekla jsem, když se v mých dlaních najednou objevily dva, přinejmenším podobné, kusy. Rychlostí světla se mi je povedlo nasoukat na nohy - dost možná obráceně, popadnout školní batoh a seběhnout schody snad po třech.

„První den v nové škole a přijdu pozdě. Fakt díky," postěžoval si Jett a otočil se k odchodu. Vypadal doopravdy nabroušeně a tak jsem ho raději nechala bojovat samotného se sebou. Já totiž jen prosila všechny svaté, aby se nade mnou pro jednou slitovali a nenechali mé dosavadní snažení rozcupovat na malinké kousky.

Cesta trvala snad o milión let déle, než obvykle. Nohy mi přišly až příliš těžké a tiché Jettovy nadávky taky dvakrát nepomohly.

Když jsem asi krok před bratrancem vyšla pár schodů k hlavnímu vstupu, vyskočila na nás milá tvář pana ředitele. Rozhodně už zvonilo, jelikož chodby za ním ležely v tichosti a prázdnotě.