Eyes talk

XIX.

„Vypadáš... jakoby se všechny krásy spojily a stvořily tebe."

***

„No tak, prosím! Už se chci podívat!" vykřikla jsem tak beznadějně jak jen to šlo. Už asi hodinu dělaly mé vlasy zábavu pro Willow, která mi zakázala jakkoliv kecat do jejího uměleckého díla. Cítila jsem jen jak je natáčela, následné žehlila a asi milionkrát ještě konečný výsledek měnila. Chvíli mi přišlo, že toho už mé černé lokny víc nesnesou a jednoduše upadnou.

„Ne," řekla v klidu. Byla mi jasné že se zrovna šibalsky usmála, jelikož moc dobře věděla, že překvapení nebyla mou nejoblíbenější věcí na světě. „Teď můžeš," odstoupila, když si mě prohlédla ze všech možných stran.

Nebyla jsem si jistá, jestli být nervózní nebo natěšená. Podle Willowina výrazu asi obojí.

Zhluboka jsem si oddechla, postavila se na nohy, které byly naprosto zkamenělé po tak dlouhé době nehybnosti, a přemístila se k menšímu zrcadlu postaveném na kosmetickém stolu.

„Bože." Neměla jsem slov. Čekala jsem nějaký složitý zapletený účes různě přišpendlený k hlavě, což by odpovídalo délce práce. Místo toho mi na hlavě ležely jen perfektně vyžehlené vlasy. Ta mrška jen chtěla, abych se bála jednoho z přeplácaného účesu, které jsem tak moc nenáviděla. Moc dobře věděla, co dělá...

„Nemohla jsem si pomoct," stoupla si těsně za mě s pobaveným úsměvem a pažemi překříženými na hrudi.

„Celou hodinu?" vyskočilo mi obočí dost vysoko.

Ona jen pokrčila rameny a prohlédla si nas v zrcadle. Byly jsme připravené. Její jemně natočené blond vlasy úžasně doplňovaly jak šaty tak všechny ostatní maličkosti. Líčení s linkami a lehkou vrstvou zlatých stínů, které jí nepřekvapivě seděly jako ulité, jen podtrhly její krásné hnědé oči. Narozdíl od ní mé víčka zdobila jen tenká vrstva pomněnkových stínů a řasenka.

„Připravena?" usmála se a dlaněmi přejela sukni svých černých šatů.

Byla jsem připravená? Fyzicky možná, ale má hlava se stále vracela k jedinému člověku a určitému strachu, který byl naprosto na místě.

„Snad," vydechla jsem z úst všechen vzduch a na sucho polkla.

Přesně v tu chvíli se ozvalo opatrné zaklepání. Hodila jsem po Willow nechápavý pohled, který mi bezprostředně oplatila. Po pozvání dovnitř se v místnosti objevil Jett v černém obleku. Fešák.

„Asi půjdu ke škole s váma. Když už tam jdete taky," zvedl k nám pohled a snažil se skrýt příjemné překvapení smísené s oněmělým hleděním na Willow. Ta si hned našla pevný bod někde na podlaze.

„Klidně," usmála jsem se. „Můžu si s tebou promluvit?" namířil si to můj pohled přímo k bratránkovi. Ten jen zmateně naklonil hlavu, ale po chvíli kývnul.

Za zápěstí jsem ho vytáhla z místnosti a své nohy zabrzdila až v jeho pokoji.

„Líbí se ti, co?" usmála jsem se na můj vkus až příliš široce a slepila k sobě rty.

„Co? Ne," nakrčil obočí a zaraženě zakroutil hlavou, což jsem mu ani v nejmenším nesežrala a řídila se dál pravdou v jeho očích.

„Dneska máš šanci být jen s ní, ale věř mi. Ona nebude ta, která by s tebou hned mluvila jako se starým známým. Ne pokud se jí doopravdy líbíš, jakože si myslím, že líbíš," poplácala jsem ho po rameni. „Nepropásni šanci. Ona je fakt výhra."

***

Z domu jsme vyšli jen pár okamžiků po mé krátké radě. Už od toho okamžiku se Willow snažil rozpovídat, což se mu docela dařilo. Já se proto jen tiše smála Jettovým docela dobrým vtipům. V porovnání s vtipy, o které se snažil taťka, by mohl dostat i Nobelovku.

Smích mě ale přešel ve chvíli, kdy mé zorné pole spatřilo Nicholase. Očividně nervózně přešplapoval z nohy na nohu a prohlaboval si vlasy. Po zádech mi přejel mráz. Čekal na nás. Čekal na mě.

„Čau," kývnul Jett směrem k blonďákovi, když nás mohl slyšet. Willow ho pozdravila jednoduchým čuus.

Já si zvlhčila špičkou jazyka rty a na krátkou chvíli zavřela oči, abych si to mohla ještě jednou naposledy rozmyslet. Poslední šance utéct a udělat ze sebe naprostého vola.

„Ahoj," zašeptala jsem až když se k nám více přiblížil. Oči mu zářily. Vypadal úžasně.

Koutkem ucha mi neuniklo pár slov, které Jett věnoval do teď mlčící Willow. Jasně, Jette... nelíbí se ti.

„Sluší ti to," ozvalo se těsně vedle mě. Naše pohledy se střetly a já se nemohla neusmát.

„Taky nevypadáš špatně." Zasmál se, ale jen chvilkově. Hned na to ztichl a prohlédl si mě od účesu až po špičky jednoduchých střevíčků.

„Vypadáš... jakoby se všechny krásy spojily a stvořily tebe." Z jeho očí přímo jiskřily ohňostroje. Nebyl tohle náhodou sen? Bylo to doopravdy? Musela jsem se červenat až za ušima.

Hned na to se ale jen roztomile usmál a hlavou pohodil ke vchodu. Nemohla jsem uvěřit. Vybral si mě. Mezi všemi překrásnými dívkami s perfektním obličejem a úžasnou postavou.

„Jdete?" zavolala jsem ještě na Willow s Jettem, kteří se očividně už teď dost bavili. Bratránek to asi vzal hopem.

Odpovědí mi bylo kývnutí u obou z nich.

„Vím, že ti na nich záleží, ale zkus na ně na dnešní večer zapomenout. Jsme tady spolu, pamatuješ? Nikdo nám to nepřekazí." Kolikrát ještě budu říkat, že tenhle kluk byl jednoduše perfektní?

„Slibuju," věnovala jsem mu jeden dlouhý pohled a rozešla se po jeho boku.

Srdce mi bylo už tak dost rychle. Jemu to ale očividně nestačilo. Naše kroky najednou splinuly a paží se dotýkal té mé. Celým tělem mi proběhla vlna nervozity.

„Ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi tady," usmál se a upřímně se na mě podíval. Nelhal.

Přesně v tu chvíli na mé dlaňe opatrně a velmi pomalu dopadly jeho prsty. Musela jsem k sobě přitisknout rty a zklidnit až nebezpečně rychlý tep. Jedna z možností byla se odtáhnout a zahodit tak někam všechny city, které ve mně právě hlasitě bubnovaly. Já ale pro jednou nebyla hloupá a poslechla je.

Jedním pohybem jsem rychle spojila naše ruce v jednu. Silně a zároveň tak jemně. Jakobych našla něco, co mi celou tu dobu chybělo. Jakobych byla poprvé celá. On mi stisk opatrně opětoval. Ani jeden z nás neudržel koutky úst na svém místě. Bylo to kouzelné.

Bylo zvláštní cítit, že jsem nebyla sama. Bylo zvláštní vědět, že to všechno nebyla jen hra.

Oba jsme to moc dobře věděli...