Eyes talk

XVIII.

Přesně jak řekla. Nervózně stála s očima přilepenýma k obrazovce svého telefonu na kraji široké cesty od školy pod jedním ze stromů a nevnímala nic okolo sebe.

Nervózně jsem se podívala na Nicholase s prosbou v očích. Ještě nikdy mi nepřišlo tak obtížné bavit se s někým, kdo v podstatě tvořil poslední roky mého života. Každičký krok jsem musela mít do detailu promyšlený, abych náhodou neřekla zase něco špatně a nedodělala se úplně. Poslední šance, Skye. Poslední šance.

„Klídek," uchechtl se a dlaněmi mi jemně stiskl paže. „Ještě nejdeš k maturitě."

Jeho doteku se mé tělo chvíli příčilo. Nedalo se ani čemu divit, když jediný člověk, který na mě takhle kdy sáhl, byla právě Willow. A to až v té nejkritičtější situaci, když přestaly i ruce poslouchat všechna pravidla o bezpečnosti

„Máš pravdu. Tohle je horší, než maturita," naposledy jsem vydechla, věnovala mu krátký pohled a otočila se s již naplánovanou cestou přímo vpřed.

Za těch pár kroků jsem si ještě stihla znova zhodnotit, jestli mi to za to stálo. Odpověď mi byla jasná ještě před tím, než tuhle otázku něco v mé hlavě vypustilo.

„Ahoj." Hlavně, ať už to mám za sebou...

„Ahoj," usmála se a vytáhla si z uší bílá sluchátka. Na její obvykle vysokou hladinu energie vypadala až příliš klidně. Buď se moc přemáhala nebo jen nevěděla podobně jako já jak se chovat.

Nastalo dlouhé trapné ticho, které nebylo jednoduché přerušit. O čem mluvit? Jak začít? Fuuu... tohle nebyla moje silná stránka.

„Jdeš na ples, že?" zeptala se bez jakéhokoliv výrazu.

„Jasně," pokusila jsem se o co nejméně křečovité nadzvednutí koutků úst, což se mi tak úplně nepovedlo. Mé tělo bylo rozklepané od konečků vlasů až po špičky prstů u nohou. Do smíchu mi doopravdy příliš nebylo.

„A nechceš pomoct s účesem?" rozvedla svou předešlou otázku a široce se zakřenila. Při tom se jí zajiskřily oči přesně tak, jako při každém jiném nápadu, který kdy vymyslela. Tak moc mi ten naspeedovaný motoreček plný elánu chyběl.

Položila jsem mírně skrčené prsty přes ústa a zadívala se někam na poletující beránky. Povedlo se mi tak přesně opsat známé pohledy Willow, které používala často a ráda.

„Hmm..." vypadlo mi z přilepených rtů. „Nejsem si jistá."

Hned na to se ona pobaveně uchechtla, napřáhla paže a silně, vážně silně, mě objala. Dokonce bych řekla, že mi zlomila minimálně jednu kost v těle. Bylo mi to ale jedno. Žádná fyzická bolest se nemohla vyrovnat tomu hřejícímu a šťastnému pocitu, že jsem měla po tak krátké době, která se zdála jako dlouhá léta, zase nejlepší kamarádku.

Byla zpátky.

***

„Jsi strašná! Nebavíme se pár dní a ty už si tady plánuješ rande?" vykřikla, když jsem jí pověděla o té věci s Nicholasem a plesem. Každá jiná reakce by k ní zdaleka neseděla. Horší bylo, že se to v ten moment prokřiklo v celém domě a všech domech okolo, takže dalšímu kličkování mezi pravdou a jejím zatajováním byl konec.