Eyes talk

III.

„Skye? Co ve škole?" ozvala se již tradičně Willow. Když někde nebyla, hned potřebovala vědět detaily všeho, co se stalo. Ať už to byly jen zvratky prvňáka nebo nové páry, které otřásly celou školou. V tom si nesmírně libovala. 

„Nic moc," pohodila jsem rameny.

„No tak!" skoro až zakřičela. Očividně jí chyběl každodenní přísun drbů.

Trvalo mi docela dlouho na cokoliv přijít. Přesně do chvíle, kdy mi do hlavy vletěla věta, která radší měla zůstat nevyřčena. „V biologii jsme vyhráli," chvíli jsem se odmlčela. Na druhém konci telefonátu to bylo stejně.

„Jsme?" řekla zaraženě.

„S Nicholasem," zašeptala jsem a doufala, že nebude mít náladu něco takového probírat. Štěstí ale očividně nestálo na mojí straně.

„Cože? Ty jsi byla ve dvojici s ním?" nešlo rozpoznat, jestli byl její hlas naštvaný, nebo radostný. Pravděpodobně obojí.

„Malinko," svírala jsem u sebe pevně rty. U Willow člověk nikdy nemohl vědět, co na něj čeká. Co si na něj vymyslí.

Hovor přerušila až máma, která na mě volala kvůli pomoci s večeří. Jakoby si brambory nedokázala oškrábat sama. „Promiň, už musím. Pak ti zavolám," položila jsem telefon displejem dolů na okraj postele a nazula si ty nejteplejší ponožky na světě. Bylo sice léto, ale na tenhle zvyk to nemělo vůbec žádný vliv.

Při vystupování z pokoje šel ještě slyšet beznadějný Willowin křik.

Po schodech dolů se mi málem hned několikrát podařilo zmrzačit. Aya si tady očividně hrála na... něco. Otlak ocasu prasátka, uší koně a čumáku psa na chodidlech by ale nejvíce odpovídal poschodové farmě.

***

„Co ve škole?" narážel táta na minulý rozhovor. Máma po něm hodila vražedný pohled, ale už bylo pozdě. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem na rty nahodila co nejjemnější úsměv.

„Docela fajn." Můj příjemný hlas všechny překvapil. Samovi až zaskočil kus zelené papriky. „Neudus se," řekla jsem na jeho adresu sarkasticky.

Na to se v místnosti, až na bratrovo kašlání, rozlehlo ticho. Až konečně kus zeleniny z krku dostal, vyplázl na mě jazyk.

„Já už do školky nechci," ozval se tichý hlásek Ayi. Oči měla zabořené stejně jako dlaně v klíně a na talíři před ní ležela ještě skoro celá porce kuřete.

„Co se ti tam nelíbí?" starala se hned máma. Odložila příbory stranou a přistoupila k ní. Aya hned zvedla pohled.

„Nic," postěžovala si. Na školku už jsem si sice moc nepamatovala, ale rozhodně mi nedělala takové problémy. Vždy to bylo místo, kde byli i kamarádi a to stačilo.

„Už jenom chvilku a půjdeš do školy. To přece vydržíš, ne?" usmála se mile mamka. Jen ona do všeho vždy uměla namotivovat. Táta se taky dřív snažil, ale příliš mu to nešlo. Zanedlouho mu to došlo a tak se už do ničeho takového nepoušěl.

A tak se máma stala něco jako psycholog celé rodiny.

***

Tu noc se mi spalo snad hůř, než dny před tím. I když jsem si myslela, že to horší být nemohlo.

Školním vchodem se mi povedlo projít jen tak tak. Ještě pár vteřin a čelila bych dalšímu problému, který by předcházel obrovskému problému.