Eyes talk

XL.

Vezmi to, vezmi to...

„Willow?" vyjekla jsem hned, když se přerušily ty dlouhé zvuky vytáčení.

„Skye? Co je?" zeptala se.

„Nicholas..." vypadlo z mých úst jen jako vzduch. Skousla jsem si spodní ret, zavřela oči a snažila se sama sebe uklidnit jenom proto, abych se nerozplakala. „Má holku."

Žádná odpověď. Mé oči se musely přesvědčit, jestli nezavěsila. Vše ale nasvědčovalo tomu, že slyšela obě slova.

„To neudělal," řekla a já nějak věděla, že zrovna svůj telefon drtila v sevření.

„Má na to právo. Vždyť už spolu nejsme."

„Jenže ty to nechápeš!" skoro až zakřičela a já na chvíli mohla cítit mráz na zádech. „Nicholas to ale bude muset pochopit," zamručela jen sama pro sebe.

„Opovaž se mu zavolat, Willow!" Tentokrát jsem to byla já, kdo křičel. „Willow! Přísahám, že..." A pak se ozvalo dlouhé pípnutí, které mi jen potvrdilo, že s tímhle přicházely nové problémy.

Já mohla jen doufat, aby mu neřekla víc, než sama věděla.

***

A tak jak jsem si myslela. Po nesčetném množství nepřečtených esemesek a zmeškaných hovorů se nečekaně objevil před našim domem.

S hlasitým zvukem nesoucím se celým domem z mých úst vyšla prosba: „Nepouštěj ho!"

V ten samý moment mi na telefon přišla nová zpráva. Tentokrát od Willow, ve které stálo jednoduché promiň.

„Co?" zakřičela máma z prvního patra.

„Nepouštěj Nicholase!" protočila jsem očima a křikla nazpět.

Znova se ozval zvonek.

„A co mám jako dělat? Ví, že jsme doma!" No a pokud to nevěděl, teď už rozhodně ano.

„Řekni, že nejsem doma!" využila jsem svou poslední možnost. Schovávat se v koupelně mi přišlo až příliš zbabělé.

Hned na to se ozvalo odemknutí vchodových dveří a následné překvapené pozdravení. Nedalo mi to. Musela jsem jít poslouchat.

„Co potřebuješ?" zeptala se máma.

„Je doma Skye?"

„Není."

Zavládlo ticho a já napjatě čekala, jestli se prostě rozhodne odejít.

„Je tady," vydechl. Mezi kroky, které rychle běžely mým směrem, šly slyšet naléhavé výkřiky matky. Zbytečné.

Mé srdce začalo bít jako o závod a já co nejrychleji zaběhla k pracovnímu stolu. Jen proto, abych mohla být zády ke dveřím.

Hlasité dopady nohou do podlahy ale ustály těsně před vchodem. Zastavil se. Jakoby přemýšlel o svých následných slovech. Jakoby přemýšlel, jestli to doopravdy chtěl udělat.

Přišlo mi, že tam stál celé dny. Nakonec ale stisknutí kliky po dlouhém čekání nepřišlo.

Na zpáteční cestě po schodech už o dost zpomalil. Každým krokem z něj opadávaly pocity jako listy ze stromů.

Jaké ale byly?

***

Po zbytek dnů, kdy byla naše třída pryč, jsme se nevídali. Možná, že jsme se ani vidět nechtěli.

Nedokázala bych se na něj podívat zase tak, jako dřív. Bylo mi líto, že dokázal zapomenout. Možná, že mu nějaká má část právě to záviděla.

Naštěstí, že tady Jett, Sam i Willow po jejich návratu byli vždy, kdy jsem si jen vzpomněla. Bez jejich pomoci bych se právě teď dost pravděpodobně utápěla zmrzlinou nebo čokoládou.

Zapomenout na něj se mi ale stále nedařilo. Byl tak blízko a zároveň nekonečně daleko. Tak moc mi vadilo s ním ve snech usínat a probouzet se sama.

Potom mi ale přišla zpráva. Zpráva od někoho, kdo z mé hlavy poslední týden úplně zmizel.

Setkáme se dneska ve tři hodiny v PearlStonu. Budu tam čekat.

Connor a jeho nepopsatelně neokouzlující způsob komunikace. Rozkaz támhle, rozkaz tady. Vždy muselo být vše podle něj. Už to, že přistoupil na mou dohodu, mi na něj vůbec nesedělo.

Odepsala jsem jednoduché ok a hodila očkem po čase. Byla jedna. Celé dvě hodiny na přípravu otázek a případných odběhnutí od tématu. Alespoň něco se mi mohlo konečně povést.

Mohla jsem zjistit víc o Connoru Flatsovi a jeho malém tajemství, které bych už vlastně měla vědět.

***

Jak jsem čekala, nepřišel na čas. Asi aby se cítil důležitě.

Bez jediného slova se zpožděním přibližně deseti minut se usadil v křesle naproti tomu mému. Položil své lokty na kolena a věnoval mi dlouhý, nic neříkající pohled.

„Promiň, že jsem přišel pozdě, Skye. Moc mě to mrzí," uchechtla jsem se a naklonila pobaveně hlavu na stranu. S ním to ale podle očekávání ani nehnulo.

„Nemám na to celý den," nadzvedl jedno obočí.

„Fajn. Takže... první otázka," zalistovala jsem v hlavě všemi papíry, „pročs mi to řekl?"

Jeden z koutků úst mu nepatrně povyskočil nahoru. „Byl jsem na sračky. A ty taky."

„Ne, nebyls," řekla jsem při vzpomínce na pohledy do jeho upřímných a stoprocentně střízlivých očí.

On znervózněl. Možná, že si to ani sám neuvědomoval, ale jeho dech se zrychlil a ústa jemně přiotevřela. Věděl, že jsem měla pravdu.

„Myslím, že ty jsi ten poslední člověk, který by mi měl tohle potvrzovat."

„Fajn, neodpovídej. Potom se k tomu vrátíme," usmála jsem se s lišáckým pohledem. Na chvíli mi tahle scénka přišla povědomá. Jako bych byla psychiatrička a on blázen.

Po pár dalších spíše nezodpovězených než zodpovězených otázkách mě to přestalo bavit. Vyhýbal se jakémukoliv náznaku o jeho rodině, soukromém životě nebo jednoduše jen o něm. Chtěl, abych o něm nevěděla vůbec nic.

„Co máš sakra za problém?" nadzvedla jsem jedno obočí a podívala se na něj tím "odpovíš mi, že žádný a asi tě ve spánku navštívím s centropenem" pohledem. Když mi to tak šrotovalo hlavou, třeba by mu takový francouzský knírek i slušel.

„Ty si to nepamatuješ," řekl místo toho. Sevřelo se mi hrdlo. Sledoval mě svýma modrýma ledovýma očima a podle všeho svůj pohled neplánoval odvrátit.

„Co?" na sucho jsem polkla a snažila se za každou cenu udržet jistý výraz.

„Nemáš ani tucha o tom, co jsem ti říkal," uchechtl se a svůj pobavený úšklebek na obličeji nechal ještě dlouho na to.

„Došlo ti to docela pozdě," uhnula jsem pohledem a do dlaní sevřela studený pohár od tradičně borůvkového milkshaku. Z nějakého důvodu jsem už nechtěla lhát. Ani v případě Connora.

„Kiersová, ty jsi oříšek," znova prudce vyfoukl velké množství vzduchu z úst. Díval se na mě a pobaveně vrtěl hlavou. „Proč ses v tom případě chtěla sejít? Vážně sis myslela, že mi to nedojde?"

„Jen jsem doufala, že třeba nejsi takový kretén, za jakého tě všichni mají," spojila jsem naše pohledy. V jeho očích se uličnicky třpytilo. Ty mé dokázaly jen upřeně zírat a propalovat mu tím jeho nejasné myšlenky.

„To tě budu muset zklamat," rychle vstal a věnoval mi poslední úšklebek, „jsem mnohokrát horší, než si jen dokážeš představit."