Eyes talk

X.

„Proč bych to dělal?" uchechtl se Nicholas a ukousl kus ze svého sendviče, když jsem mu řekla něco o tom, že na studentské večírky si každý vždycky někoho bere s sebou. Samotnému se mu nechtělo, ale žádnou jinou holku než mě a Willow příliš neznal. Jakoby nás snad mohl považovat za staré známé.

„Tak když nechceš jít sám. Budeš muset nějakou pozvat," usmála jsem se a zaujatě pozorovala kus salátu ne příliš pevně umístěného mezi dvěma kusy pečiva.

Doopravdy jsem nechtěla, aby šel s někým jiným. Ne, že bych mu to nepřála, ale z neznámého důvodu mi jen při tom pomyšlení klesala nálada až k ledové hranici.

„Znáš někoho?" řekl po pečlivém rozkousání a následném spolknutí chlebové bulky. Jak moc může někdo při takové aktivitě vypadat dobře? Nicholas nastavil hranici dost vysoko na to, aby ji kdokoliv překonal.

„Tiara z béčka. Prý je otevřená komukoliv," ozvala se najednou Willow. Bez přemýšlení jsem po ní hodila naštvaný výraz, který zabral asi stejně jakoby jí do obličeje praštil fotbalový míč.

Její nápad měl hned více nevýhod.

Ta první rozhodně byla Tiařina pověst. Mohli jste se zeptat skoro jakéhokoliv alespoň malinko hezkého kluka na škole a on by vám to bez problémů potvrdil. Byla to mrcha. Očividně ale dost přitažlivá a sexy mrcha.

Jako druhou bych počítala až příliš nezkaženou duši Nicholase, která by se po jedné noci s dlouhonohou brunetou nadobro a nezvratně poškodila. Alespoň se zdál být prozatím nepopsaný žadnými... špatnými věcmi.

A mezi další z nich někde hluboko patřil i ten fakt, že bych kvůli svým až příliš fantasy myšlenkám nemohla přežít. Představa Nicholasova těla přilepeného na tom Tiařiném byla odporná. Přesně ta chvíle, která vám stačí prožít jen v hlavě. Žárlila bych? Určitě bezdůvodně, ale... nejspíš ano.

„Tiara?" ušklíbl se ne příliš potěšeně a vyhledal pohledem Willow. Pak se ale na milisekundu otočil
na mou nespokojenou grimasu a něco v očích mu zajiskřilo. Možná to byly plamínky hravosti, ale kdo ví. „Máš na ni číslo?" zeptal se nakonec s šibalským úsměvem.

Byla jsem naštvaná na své schopnosti udržovat klidný pohled i v těch nejsložitějších situacích. Zrovna teď by se mi docela šikly.

Dělal to schválně. A rozhodně mu to poradil Jett. Určitě nechtěl na večírek s nějakou holkou a už vůbec ne s někým, jako byla Tiara. Ano, došlo mi to dost pozdě, ale hlavní bylo, že se vůbec okolní svět spojil s něčím, čemu se říkalo mozek.

Nicholas si chtěl hrát a já byla připravený hráč.

„Jasně. Kdo by na ni číslo neměl?" uchechtla jsem se, popadla Nicholasův telefon a do již otevřených kontaktů přepsala Tiařin mobil. „Rozdávala ho povinně všem," vysvětlila jsem po Nicově nechápavém pohledu. Teď otáka jestli ho překvapilo to, že v mém telefonu bylo její číslo, nebo to, že jsem mu ho s radostí dala.

„Díky," zamumlal se zklamaným výrazem, když si přebíral svou chytrou krabičku obohacenou o jeden potencionální problém. Já ale věděla, že se do něj nedostane.

Willow si mě přejížděla nespokojeným pohledem. Takhle moc se nemračila ani v PearlStonu, když nás uviděla s Nicholasem. Očividně mi to sežrala, což byl dobrý náznak toho, že Nico musel taky, jelikož ona mě znala o asi šest let víc. Jednoduše měl co dohánět.

Při mém na oko nevinném pohledu do stropu a našpulených rtech to hned pochopila a s úsměvem jemně zakroutila hlavou.

Potom už zazvonilo. Celou třídou se rozlehl nepříjemný zvuk židliček posouvajících se po podlaze při příchodu učitele a já jen přemýšlela nad tím, jak vyhrát Nicholasovu hru.

***

„O co ti vlastně šlo?" zeptala se Willow při obvyklé cestě domů. Jett měl tentokrát dlouhé vyučování a Sam někam zmizel.

„Odmítla jsem jít na ten stuďák v pátek a Jetta napadlo něco, jak mě tam dostat. A tak do toho zatáhl Nicholase. Myslí si, že k němu něco cítím a když pozve jinou, tak budu na kolenou prosit, abych to byla já," uchechtla jsem se. Willow ale vypadala docela vážně. Na tváři jí sice hrál překvapený výraz, ale rozhodně ne pobavený.

„Byl to docela dobrý plán," zabodla pohled někam do dálky a stiskla k sobě rty. Myslela to vážně? Tomuhle se dalo říkat všelijak, ale rozhodně ne dobrý plán.

„Co ti na něm přijde chytrého?"

„Žarlilas," podívala se na mě těma příjemnýma hnědýma očima, které zrovna tvořily jedinou hranici mezi mou pěstí a jejím obličejem. Kam zmizela ta klidná Skye s mírem v duši? Nepamatovala jsem si, že bych jí dávala dovolenou. „Ale došlo ti to moc brzo."

„Nežárlila jsem."

„Ale žárlila, Skye. Kdyby ne, tak bys to nechala plavat a nesnažila se mu vrátit úder." Při zpětném pohledu měla vlastně malinko pravdu. Nebylo mi šumák, s kým by na ten večírek šel. A pokud byly moje úvahy špatné, tak jsem mu právě věnovala jízdenku do moc zlého světa. Světa, kterému by se měl raději obloukem vyhýbat.

„Sakra," zaklela jsem nahlas a vyloudila znepokojenou grimasu.

„Co? Uvědomila sis, že k němu vážně něco cítíš?" zajiskřilo se Willow v očích. Já po ní jen hodila "to myslíš vážně?" výraz. Mé city k Nicholasovi byly jen přátelské a žádné... jiné. Žárlení přece ještě nemusí znamenat, že k někomu něco cítíte. Nebo snad ano?

„Musím mu říct, ať to číslo vymaže nebo minimálně nepoužívá. Pokud bude odporovat, hodím mu ho do záchodu," vyhrkla jsem a na patě se otočila zpátky ke škole, kde čekal na mámu. Alespoň tak nám to při loučení říkal.

„Počkej!" zaslechla jsem ještě naléhavý křik Willow, než se objevila těsně vedle mého boku. „Co přesně chceš dělat?" zeptala se aniž by se podívala mým směrem.

„Lhát."