Eyes talk

XXXVI.

„Jestli se na mě naštveš, asi ti jednu pořádně fláknu, ale musím ti to říct," začala jsem po dlouhém uvažování a mlčení při jednom z dalších shaků v Pearl Stonu. Willow byla asi spíš naštvaná protože jsem ji přerušila v dlouhém vyprávění, ze kterého mi v hlavě zůstal jen nějaký zážitek z prázdnin s její sestřenicí, než nějaký můj problém.

„Vážněs mě teď celou tu dobu neposlouchala?" našpulila naštvaně rty a nakrčila čelo. Položila na stůl svůj pohár, který do teď svírala v dlani a založila paže na hrudníku.

„Poslouchala, jenom jsem při tom přemýšlela ještě nad něčím jiným." Ženy přece zvládají více věcí najednou, že?

„Jo? Tak o čem jsem mluvila?" nadzvedla obočí a já si v hlavě jen stihla extra rychle přehrát všechny možné scénáře, které by se alespoň z části mohly podobat tomu, co se doopravdy stalo. Pak mi ale došlo, že by bylo lepší to ani nepokoušet.

„Prosím, Willow. Fakt ti to potřebuju říct," nahodila jsem psí oči a modlila se snad ke všem existujícím bohům, aby můj výpadek nechala jen tak plavat dál a nijak mi to nevrátila. Například v tom, že by s lásku udělala naprosto to samé.

„Fajn," protočila očima a vzala do rukou znovu svůj poloplný milkshake s výjimečně mandarinkovou příchutí. Nebo výjimečně... Ona ho měla snad vždy z jiného ovoce. Každopádně jsem ale byla nepopsatelně vděčná a popravdě dost překvapená, že se mi tohle doufání konečně, snad poprvé, vyplatilo.

„Prosím, nepřerušuj a neodsuzuj mě," poprosila jsem ji hned na začátek z docela známých důvodů. Ona po mně jen hodila tázavý pohled. „Téma Connor."

„Ne, Skye. Všechno, klidně i vyprávění o Hydrochoerus hydrochaeris, ale tohle ne." Když pomineme to, že jsem neměla ani tucha co ta hatlapatlina znamenala, vadilo mi, že si i po takové době nedokázala o Connorovi vyslechnout ani jednu obyčejnou větu, ve které by ho někdo neurážel.

„Říkám nepřerušuj a neodsuzuj," stála jsem si za svým a nedovolila jí o tom ani polemizovat. „Abych tě uklidnila. Nemyslím si o něm nic úžasného, takže se nemusíš bát o mé psychické zdraví. Jenom bych potřebovala poradit."

Uraženě si usrkla z brčka, zamračila se a pak jen bez tónu řekla: „S čím?"

A tak jsem jí řekla o jeho nabídce, která se nakonec změnila ve vydírání a taky o tom, jak jsem byla naprosto bezradná v odpovědi. Mlčet o něčem, co jste vlastně ani nevěděli, nebylo úplně těžké, ale to pokušení mu alespoň jednou narušit jeho bezchybný život bylo vážně velké.

„Mě by zajímalo, co tak tajného ti řekl, že mu na tom tolik záleží," zamračila se snad po sté za tuhle konverzaci a vypadala, že nad tím doopravdy přemýšlela a vzala mou prosbu o radu i přes prvotní pochybnosti vážně.

„Třeba má doma plyšáka koťátka Kitty a říkal mi, jak s ní každou noc spává," pohodila jsem sarkasticky rameny a na rty mi vyskočil široký úsměv. Willow mě hned napodobila.

„Ne, ale fakt. Zkus to z něj nějak chytře dostat. Pak bysme ho klidně mohly ztrapnit před celou školou," začala svůj nový tajný plán s velmi zaujatým a odhodlaným výrazem. Asi nežertovala.

„Zkusím to," usmála jsem se šibalsky a vysrkla poslední kapičky milkshaku. I když to tak v tu chvíli nevypadalo, nikdy bych nikomu, až na jedinou výjimku v podobě Tiary, neudělala něco takhle zesměšňujícího a špatného.

***

Celou práci mi potom ulehčil sám Connor, který očividně potřeboval vědět, jestli má k původní lži přibalit další.

„Tak co?" uchechtl se hned. Bez pozdravu.

„Myslím, že to, co o tobě vím, nemá z daleka takovou cenu jako moje skoro neposkvrněná pověst," řekla jsem jistě.

„Myslíš?" uchechtl se hlasitě. Očividně s mým nápadem úplně nesouhlasil.

„Vím."

„Takže ti nebude vadit, když to všem řeknu."

„Ne," vypadlo ze mě hned bez rozmýšlení. Jasně, že by mi to vadilo! Nemohla jsem ale žádnou z mých obav potvrdit a všechno ve mně si také snažilo něco podobného nalhávat. Žádné strachy, Skye. Tohle musíš zvládnout.

„Tak fajn." Connor nějak znervózněl. Mluvil tiše a nesebejistě. S tímhle se asi úplně nespokojil.

„Nebo to můžeme udělat tak, jak budu chtít já," navrhla jsem s tím, že by na to mohl po rozmýšlení přistoupit. Dlouhou chvíli mlčel, nejspíš jen usilovně přemýšlel a pomalu mu docházelo, že někdo narušil jeho propracovaný systém. Ale tentokrát to vážně potřeboval.

„Jak?" skoro to slovo až vyplivl. Přímo se mu hnusilo, že by musel přistoupit na něčí jiné pravidla.

„Půjdeš se mnou do Pearl Stonu a hezky pěkně mi řekneš přesně to, co budu chtít. Potom slibuju, že nic neřeknu." Tahle podmínka sice nezněla tak dobře jako jedna z původních, ale nebyla přesně určená, což mi hrálo do karet.

„Neřeknu ti všechno, co budeš chtít."

„Domluveno." Stoprocentně jsem se dokázala spokojit i s touhle úpravou. V tom případě musely být mé otázky fakt dobře promyšlené.

„Ale sejdem se až po výletě," ještě dodal. Asi aby měl na většině z toho největší zásluhu.

„Nemám s tím problém."

„Fajn. Do té doby budem oba mlčet."

„Jo. Budu muset jít. Čau."

„Měj se, Kiersová," pozdravil i on. To byla jedna z věcí, která mě na celém rozhovoru vážně zaujala. Další pak bylo přistoupení na mou dohodu nebo obyčejné slušné věty bez sprostých slov nebo nadávek. Tenhle kluk mě každou chvílí překvapoval víc a víc.

Pořád to byl ale idiot.

***

Připadala jsem si naprosto v pohodě, než mě někdy v noci znova dohonily myšlenky na Nicholase. Zdálo se to jako věčnost od doby, kdy jsme spolu naposledy mluvili jako pár nebo třeba jen jako obyčejní lidé.

Teď jsme totiž nedokázali stvořit jedinou konverzaci s počátkem a koncem nebo pointou. Ani to jednoduché ahoj na chodbách už nepatřilo do každodenních povinností.

Musím se přiznat, že jsem k němu někdy pohledem doputovala. Obvykle jen postával někde bokem stejně jako já nebo si povídal s pro mě neznámými lidmi z různých ročníků i tříd.

Už nevypadal tak zničeně. Dokonce bych řekla, že na všechno, včetně mne, nadobro zapomněl. Že dokázal ty vzpomínky odsunout do nejméně důležitého šuplíku v celé hlavě a už na ně dál nikdy nemyslet.

Má bolest se naopak stále zvyšovala. Každý den prožitý bez jeho úžasných očí nebo bezpečných pevných paží. Bolelo mě vidět ho nezajímat se. Vědět, že jsem to všechno vlastně ukončila já. Dokonce mi něco říkalo, že bych byla schopna i odpustit, ale už bylo očividně pozdě. Vlak ujel a právě troubil na cestu.

Chyběl mi. Příliš hodně, příliš často a každým dnem čím dál víc.