Eyes talk

XLVII.

„Nemůžeme být přátelé, Skye," zakroutil hlavou se smutným výrazem. Musel vědět, že já to měla naprosto stejně. Znal mě.

„To nám to moc dlouho nevydrželo, co?" vyprodukovala jsem zvláštní zvuk mezi uchechtnutím a štěkem malinké čivavy. Nicholas zakroutil pobaveně hlavou. „Willow měla pravdu."

„V čem?" zamračil se a nedočkavě vyhlížel odpověď.

„Pokud se dva někdy milovali, nedokážou být jen přátelé," usmála jsem se a znova se začala ztrácet v jeho mechových očích. Nikdy mi úplně nedošlo, jak to fungovalo. Nikomu jinému se to nikdy nepovedlo.

„Tak s tím nemůžu jinak než souhlasit," vyslovil opatrně a precizně jako úryvek z knížky. „Chybíš mi," zašeptal. V ten moment se mé srdce znova dostalo do dlouhého maratonu. Musela jsem se usmívat.

„Ty mně taky, zatraceně!" praštila jsem pěstí do pracovního stolu a rychlostí tryskáče se k němu přiblížila jen na pár centimetrů. Jeho dech mi zvedal chloupky za krkem a pronikavě zelené oči jen podtrhovali mé city. Dlaní jsem mu opatrně přejížděla po tváři a druhou rukou svírala jeho prsty. Měla jsem pocit, že jsme se vzdálili od Země. Že na téhle planetě byl jen on a já.

„Co chceš, abych udělal?" obrátil svou ruku tak, aby s tou mou splynula v jednu a nepatrně přiotevřel rty. Všechno mi bylo jasné... chtěla jsem to. Chtěla jsem ho.

Všechno to ale překazila paní Clearová, která mi svým zaťukáním na dveře způsobila dočasný infarkt. Odskočila jsem od Nicholase jako tenisový míček od podlahy a ve vteřině zaujmula svoji nenápadnou nic se nestalo pozici.

„Mám sušenky," vstoupila bez pozvání s přeplněným talířem a úsměvem od ucha k uchu. V klídku, Nicholasovo mámo. Rozhodně jste právě nepřerušila něco, co se po tak dlouhé době konečně mohlo stát... Na sušenky jsem neměla ani pomyšlení.

„Já se omlouvám, ale už bych měla jít," usmála jsem se tak, aby nešlo rozpoznat mé zklamání. Jasně, mohla jsem tam zůstat a po jejím odchodu se vrátit k tomu, kde to skončilo, ale zmizelo by to kouzlo okamžiku. Necítila bych se tak, jak bych mohla, a to mi vadilo.

Nicholas po mně hodil nechápavý a smutný pohled.

Já ale místo reakce jen pobrala všechny své věci, kterých teda moc nebylo, a odešla. Protáhla jsem se mezi paní Clearovou a dveřmi jako to nejchudší stvoření na světě. Zanedlouho už mě nohy nesly rychlým krokem domů.

Na místo, kde jsem mohla přemýšlet. Tentokrát už ale s úsměvem.

***

Neměla jsem ani tušení, jak mě tam dostal. Bok po boku jsme sledovali poletovat hvězdy v našem překrásném údolí. Cítila jsem se s ním tak bezpečně.

„Budeme i mluvit?" zeptala jsem se. Nedělalo mi problém tam jen tak stát za zvuků lesa, ale přece jenom... vzal mě s sebou z nějakého důvodu.

„Bojím se, že bych to slovy zkazil," pousmál se.

„To se tobě stát nemůže." On se na mě zasněně zadíval. Očima zkoumal každičký milimetr mého obličeje a při tom se roztomile křenil. Byla jsem ráda, že se mi vrátil. Že znova svoji temnější verzi zamkl do šuplíku.

„Dovolíš mi udělat jednu věc?" zhluboka se nadechl. Já jen nasucho polkla a snažila se zahnat tu touhu, která mezi námi nezastavitelně bořila všechny překážky.

„Ano," vydechla jsem.

Na mé tváři se najednou rozlilo uklidňující teplo z jeho jemné dlaně. Zavřela jsem oči a celé své tělo mu nechala napospas. Přiblížil se a za druhou ruku si mě přitáhl. Smazal tím všechnu vzdálenost mezi našimi hrudníky. Rychle a zhluboka jsem dýchala. Bylo to jako poprvé. Jeho srdce začalo přebíjet to mé.

„Co teď cítíš?" odrazila se jeho slova v mých uších. Nepotřebovala jsem vidět jeho oči, abych věděla, že se leskly strachem i touhou.

„Nic se nezměnilo," usmála jsem se a podívala se na jeho třesoucí se rty. Nikdy se nic nezměnilo. Všechny city byly stále na svém místě. Já je jen zakrývala tím špatným a sama si nalhávala, že by někdy mohly zmizet. „Miluješ mě?" zeptala jsem se na jedinou otázku, která mě zajímala. Na ničem jiném teď nezáleželo.

„Nikdy jsem nepřestal," vydechl a opřel si své čelo o to mé. Obě jeho dlaně teď zakrývaly mé tváře a já snad nemohla být víc šťastná. Nikdo jiný mě nemohl udělat šťastnější. „A ty? Miluješ mě?"

„To si piš, že miluju."

Přesně v ten moment do sebe všechno znova zapadlo. Nicholas mi věnoval ten nejkrásnější polibek na celém světě a já se i přes něj dokázala spokojeně usmívat. Ať už se to zdálo sebevíc nemožné, přitáhl si mě ještě blíž. Nic nás v tu chvíli nemohlo rozdělit.

Byli jsme jeden. A nic z toho nebyl sen.

Tak a teď přichází na řadu zase mé neoblíbené autorské slovíčko.

Se slzami v očích a šťastným srdcem vám musím oznámit, že touto kapitolou končí příběh Nicholase a Skye.

Ještě budu/budete mít šanci se s nimi naposledy rozloučit v epilogu, který popravdě stále znova a znova přepisuju. Zaslouží si něco spešl a já takhle o půl jedné ráno nejsem schopná najít vhodná slova i přes to, že právě v tuhle hodinu mě obvykle přepadne plný náklaďák nápadů.

Jejich existence je pro mě nepopsatelně důležitá. Tihle dva totiž byli ti, které jsem jako první poslala ven z mého šuplíku příběhů. Ukázali mi, že se vlastně není čeho bát a že je důležité jít si za svými sny. I když je cesta k nim zaházená všemožnými překážkami.

Musím taky ale poděkovat vám. Za každého nového čtenáře jsem neskutečně vděčná. Každý váš hlas mi pokaždé zvedne náladu jako ten úplně první; a věřte nebo ne, vážně si ho pamatuju. To samé můžu říct i o komentářích a krásných zprávách. Jste prostě nejúžasnější!

Věřím, že se uvidíme i u mých dalších příběhů, na kterých se už pečlivě pracuje.

Snad se vám v roce 2019 splní všechna vaše přání.

Zatím se mějte. Zase příště!