Eyes talk

XVI.

„Takže. Začneme s organizačními věcmi," odsunula se na židli učitelka Crossová a tak odložila celou hodinu matematiky. Byla naší třídní učitelkou od nástupu na střední a ještě stále to s námi nějak zvládala, což mi přišlo hrdinské, až skoro nemožné. „Příští týden, jak určitě všichni víte, jelikož podrobně sledujete školní mail, pořádá naše škola každoroční jarní ples." Celou třídou se rozlehlo hlasité šeptání různých skupinek. Já se automaticky otočila k Willow, ale když mi došlo, že o tohle by asi úplně nestála, stáhla jsem se.

Kolik věcí se ještě muselo změnit? Na kolik skutečností jsem si ještě měla zvyknout?

„Půjdeš tam?" ozvalo se za mými zády. Nicholasovy oči přímo dychtily po odpovědi, na kterou nebylo těžké odpovědět. Byla prakticky povinnost se tam alespoň ukázat. Moc dobře jsem si pamatovala ten z minulého roku, kdy si to Willow pořádně užívala na parketu a já jen seděla na osamělé lavičce v samém rohu tělocvičvny a popíjela pomerančový džus. Co si budeme povídat. Jednou mi to stačilo.

„Asi jo," odpověděla jsem aniž bych se na něj dlouze podívala. Dobrou náladu mi ukradla Willow, která si očividně užívala rozhovor s Katelyn sedící v lavici vedle ní. Pokud jí nějak trápila naše hádka, nedávala to najevo. Urazilo mě to. To jsem jí doopravdy ani malinko nechyběla?

„Je ti něco?" vyrušil mě z jejich pozorování hlas jen pár centimetrů za mnou a jeho bolnďatý majitel.

„Pak ti to řeknu." No co? Potřebovala jsem se alespoň někomu svěřit a Nicholas se zdál jako nejlepší oběť. Dost možná se to od něj sice mohlo dostat kamkoliv jinam, ale ani malinko to neovlivnilo mé plány. Při nejhorším bych si mohla tak maximalně nadávat sama sobě.

„Tento rok po vás nic speciálního chtít nebudu. Jen přijďte oblečení ve společenských věcech," vykulila oči na Denise, načež se celou třídou rozlehl skoro až ohlušující zvuk docela dost podobný smíchu. Jeho celoteplákovým outfitem se zapsal do dějin školních trapasů.

Pak už pokračovala ve známých nudných informacích, při kterých stejně věnoval pozornost jen tak zlomek třídy.

***

„To jako vážně?"

„Hm."

„Nevěřím," zamračil se, s pohledem na mě zakroutil hlavou a volnými dlaněmi si popotáhl batoh. „Jen tak?"

„Jen tak."

„Nee," protáhl dlouze a zakřenil se. Kvůli mému vážnému a rozhodně ne pobavenému výrazu ale brzy pochopil, že zrovna teď nebyla vhodná doba na jakékoliv vtípky. „Mrzí ji to?"

Kéž bych věděla. Mrzelo? Postrádala alespoň malinký kousek našeho přátelství? Dobře, byl to teprve den, ale já už teď byla naprosto osamělá a prázdná. Chyběl mi její nesmyslný humor s až příliš chytrými poznámkami a ksichty ve fyzice při zkoušení.

„Nevím. Nevypadala tak," řekla jsem na oko uraženě a vytáhla ze zadní kapsy telefon, abych zkontrolovala čas, i když to nemělo důvod. Mé ruce jen potřebovaly něčím zaměstnat a tak jsem se jim to pokusila úspěšně splnit.

„Snad si uvědomí, o co přišla," skoro až zašeptal, ale já ho přece jen slyšela. Musela jsem se usmívat jako sluníčko na hnoji, ale bylo mi to absolutně jedno. Nicholas se totiž červenal a očividně si uvnitř nadával, že něco takového vůbec z úst vypustil, ale já za to byla vděčná. Člověk by ani neřekl jak moc může někomu udělat radost na první pohled obyčejnou větou.

A možná to bylo i člověkem, který to řekl...

***

V ten den jsem ještě s mamkou šla koupit nějaké alespoň obyčejné šaty. Mé požadavky byly jednoduché. Nic nad půlku stehen, rozhodně ne uplé na tělo, nic výrazně barevné a žádný velký výstřih. Mamka samozřejmě nesouhlasila a do kabinek obvykle nosila přesný opak.

„Vždyť ti to sluší," opřela se o stěnu naproti a prohlédla si mé extra krátké,  jasně červené šaty s krajkou kolem lemu sukně a hlubokým výstřihem. Všechno špatně.

Jako odpověď jí musel stačit otrávený pohled s nádechem děláš si srandu? výrazem a rychlé zatáhnutí těžkého závěsu. Hezké by to možná bylo... natrhané na malé kousíčky v koši.

„Tentokrát vážně něco podle mých představ, prosím!" zakřičela jsem dost nahlas, což musel zaregistrovat každý normální slyšící zákazník tohoto obchodu.

Zanedlouho... vlastně za docela dlouho... mi přes vrchní část závěsu přepadly dva kusy oblečení. Na rozdíl od těch předešlých vypadaly o dost přijatelněji. Opatrně jsem po nich šáhla a stáhla s sebou dolů.

Černé šaty na sukni přechazející k šedé mi docela padly do oka. Dokonce mi ani nedělalo problém se zkontrolovat v zrcadle a mírně se upravit. Vypadaly doopravdy dobře.

Naposledy jsem se na sebe jemně usmála, přejela dlaněmi po nadýchané sukni a jedním tahem odtáhla tlustou látku mezi mnou a mamkou. Ta se na mě oněměle usmála a přiložila si pravou mírně skrčenou ruku k čelu.

„Mělas pravdu," přejela si mě od oblasti krku až k holým kolenům. Těsně nad nimi totiž šaty končily. „Jenom by sis mohla zkusit ještě ty druhé. Myslím, že se ti budou líbit," usmála se a složila paže do kříže na hrudníku. Na chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych nad tím jen pohodila rukou, protočila oči a ven vyšla s kusem tmavé látky přehožené přes ruku. Nakonec to ale dopadlo jinak.

Nasoukala jsem se do světlejších jednoduchých pomněnkových šatů na úzká ramínka s delší, volnou sukní bez toho, abych se třebaže jen na moment podívala do zrcadla. A to byla chyba. Když totiž mé oči spatřily černovlasou dívku oblečenou v šatech, které na ni jakoby ušili, nevěřila jsem.

„Tak co?" odhrnul se nepatrně závěs. Očividně tohle prohlížení sebe sama probíhalo déle, než se zdálo. „Bože. Ty jsou dokonalé," vstoupila dovnitř kabinky mamka a jedním krokem si stoupla těsně za mě. Za mě a mé nové šaty.

I Willow by se určitě moc líbily... a třeba taky někomu jinému.