Eyes talk

XI.

Mé tělo se zbavilo velkého břemene, když před obrovskou červenou budovou doopravdy stál s očima přilepenýma k obrazovce svého telefonu. Zhluboka jsem vydechla všechen vzduch, který se mi po cestě nashromáždil v plicích. Willow udělala něco dost podobného; jen o malilinko hlasitějšího.

„Tak jdeš?" podívala se na mě s tázavým pohledem. Když jsem ho tam tak viděla, všechna odvaha najednou utekla do neznámých krajin a nechala za sebou dost chabou náhradu. „Haló!"

„Ne," zakroutila jsem rychle hlavou a pokusila se o odchod. Zastavily mě ale Willowiny prsty, které se silně obtočily kolem mé paže. Prosebný pohled, který stoprocentně musela vidět, úspěšně ignorovala a táhla mé tělo zpátky.

„Chceš mu zkazit budoucnost?" nadzvedla obočí aniž by ode mne čekala jakoukoliv odpověď. „Nechceš, takže se okamžitě vzpamatuj a běž za ním," složila ruce na hrudníku, aby mi dala znamení, že teď to myslela smrtelně vážně, a o něco natočila hlavu. Proč jí na tom tolik záleželo?

„To bude trapné," zabodla jsem pohled na malý kamínek, který se právě zdál více bezpečný, než blesky ve Willowiných očích.

„Na to jsi měla myslet dřív," zvýšila hlas. Pak ale nepokračovala. Na mé rameno po chvíli zaťukal její prst. Proto jsem neochotně zvedla pohled a po jejím ukázání ke škole automaticky vyběhla bez jakéhokoliv důkazu, že to bylo tak, jak to vypadalo.

Nicholas zrovna držel u ucha telefon a očividně s někým mluvil. Bála jsem se, že by to mohla byt Tiara. Že by mohl dojít až tak daleko a doopravdy ji pozvat.

Jasně. Byla tam více než velká šance, že volala s kýmkoliv jiným, ale já nemohla riskovat. Ani trochu.

Během až příliš rychlé cesty mi hlavou proběhly snad všechny scénáře, jak by mohl reagovat. Skoro v každém to skončilo dost špatně. V tu chvíli už ale bylo moc pozdě.

Neohrabaně jsem do něj vrazila, což způsobilo pád telefonu na zem plnou ostrých malých kamínků a jeho nechápavě naštvaný výraz se špetkou vražednosti. Já jen nahodila na oko omluvný výraz a nervózně k sobě přitiskla suché rty.

„Co je?" rozhodil Nicholas nechápavě ruce a nadzvedl ramena.

„Omlouvám se," sklonila jsem se neohrabaně pro mobil obrazovkou přilepenou k chodníku. V hlavě už mi běhaly bankovky, které budou potřeba k zaplacení všech škod. Sakra Skye; tohle se ti vážně nepovedlo.

„Neotáčej ho," ozvalo se nade mnou. „Myslel jsem, že jste šly s Willow domů," řekl absolutně mimo téma, když se mé nohy znova narovnaly a já k němu stála tváří v tvář.

„Zaplatím ti to," vrátila jsem se zpátky k původní konverzaci, která sice nebyla úplně příjemná, ale zatím mě ještě nenapadla žádná výmluva, takže jiná možnost neexistovala.

K mému překvapení se v Nicholasových očích zajiskřilo. To se mu tak líbila představa peněz v jeho dlaních?

„Zaplatíš," usmál se a nadzvedl jedno obočí. Nechápavě jsem rychle za sebou zamrkala. „Ale jinak, než si myslíš."

„Asi to úplně nechápu." Chápat se to ani nedalo. Rozhodně by mě nenapadlo to, co následně přišlo. Zvlášť od Nicholase.

„Půjdeš se mnou v ten pátek," vytvořil jeden z jeho krásných úsměvů. Všechno uvnitř mě na tom nevypadalo o moc líp. Jen obličej se rozhodl nespolupracovat a zůstal se stále stejným pokerfacem. Tahle věta se v mém zrovna přeplněném mozečku ozývala jako ozvěna v hlubokém lese. Vážně to řekl? Vážně chtěl, abych s ním šla? „Nekoukej tak. Ber to jako lepší vynahrazení všech..." shlédl k telefonu stále pevně přilepeném k zemi „škod."

„Tak fajn," snažila jsem se co nejlépe zakrýt své překvapení a... radost? Ta co tady dělala? „Když na tom trváš."

V Nicholasových očích poskakovaly neposedné jiskřičky a na ústech pohrával široký úsměv.

A nějak takhle se to stalo. Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli mé rozhodně náhodné vražení vlastně mělo důvod a jestli se mi jen nepovedlo zakončit hovor mezi ním a jeho maminkou. Bez dlouhého přemýšlení bylo ale jasné, že to stálo za to.

Zábavný byl ale fakt, že Nicholasův telefon zůstal zázračně bez jediného škrábance a tak jsem vlastně mohla s klidem v duši odmítnout. O to se ale naštěstí moje pusa ani nepokusila. Další šance totiž už nemusela nikdy přijít.

***

„Skye?" ozvalo se hned po jemném zaťukání na dveře mého pokoje. Rozhodně to byl Jettův hlas,ale nepochopila jsem jeho náhlou slušnost. Ani první den, co tu byl, neklepal a ani se žádným jiným způsobem nesnažil o oznámení svého příchodu. Něco se muselo stát.

„Jette?"

Pak se dveře pomalu otevřely a zpoza nich vykoukly jeho tmavé, rozhodně ne příliš upravené, vlasy. Už jen výraz mluvil za vše. Vypadal jako štěňátko po tom, co dostalo pořádně za uši.

„Chtěl bych se ti omluvit," začal docela rychle, což mě popravdě překvapilo. Olízl si nervózně rty a co nejopatrněji usedl do křesla, do kterého obvykle plnou silou narazí. Já jsem nasadila nechápavý výraz. Absolutně mi nedocházelo, o čem asi tak mohl mluvit. Stalo se snad něco tak příšerného, co se ke mně ještě nestihlo dostat? „Víš, jak jsem tě přemlouval na ten večírek?" pokračoval. Kývla jsem se stále stejným nepochopením v očích. „No tak jsem ti asi nedopatřením malinko dohodil jednoho mého spolužáka."

Vytřeštila jsem na něj tentokrát rozhodně čitelný výraz. Pokud si těch vražedných nožů, které na něj můj obličej posílal, nevšiml, musel být buď slepý nebo idiot.

„Ale tak je na tom pozitivum. Alespoň tě tam dotáhne a půjdeš taky," snažil se o nadzvednutí nálady, což se mu nepovedlo ani o půl procenta. Spíše naopak.

„Já už tam ale mám s kým jít!" ruply mé do teď stále docela v pohodě nervy. Z matrace jsem vyletěla do stoje jako čertík z krabičky.

Nevím, proč mi to tolik vadilo. Vždyť to byl jen nějaký nepodstatný člověk, kterého by se dalo jednoduše odpálkovat rychlým a bezbolestným procesem.

„S kým?" zamračil se.

„S Nicholasem," zašeptala jsem co nejtišeji, ale jelikož se nikde neozývaly žádné zvuky a v pokoji tak bylo hrobové ticho, Jett to dost dobře slyšel.

S Nicholasem, Nicholasem a zase jen Nicholasem. Jak pro mě mohlo být něco tak jednoduchého tak složité na vyslovení? Vždy jakoby se mi jeho jméno zaseklo v krku a nemohlo se dostat bez pomoci ven. Problém byl v tom, že jediná pomoc mohla být odvaha, která neosidlovala snad jedinou buňku v mém těle.

„Takže plán vyšel," uchechtl se a nahodil spokojený úsměv. Jo, Jette. Ale asi ne úplně tak, jak sis myslel.

„Řekni svému kamarádovi, ať se ode mne laskavě drží dál," zamračila jsem se a zadkem narazila zpátky do měkké postele. Ještě nedávno bych při představě dlouhého rozhovoru s jedním z třeťáků jen tak nepohodila rukou a už vůbec se ho nesnažila odpálkovat. Dobře, možná bych si nalhávala, že kluky nenávidím a že s nimi nechci mít nic společného, ale všichni víme, jak by se mé myšlenky, ať už dříve nebo později, nakonec rozhodly. Většina již své drahé, v některých případech ne tak docela, polovičky našla a já samozřejmě nechtěla vyčnívat z davu. Alespoň ne o pět buvolů.

„Jo tak to asi nebude úplně lehký," přitáhl své nohy do tureckého sedu a prohrábl si vlasy. „Budeš to muset asi zvládnou sama." Hned na to okamžitě vstal a rychlostí světla vypadl z místnosti. Kretén. Jen v hlavě jsem si ještě zapsala poznámku, že ho příští den silné profackování nemohlo minout.

Hodně štěstí, Skye. Budeš ho potřebovat.