Tolikrát jsem se sama sebe ptala, jestli by nebylo jednodušší zestárnout v malé chatě mé babičky a postupně ji až ke stropu plnit stejně barevnými kočkami. Odtrhnout se od civilizace a žít si podle vlastních pravidel. Dost pravděpodobně bych ztratila všechen rozum a zanedlouho začala mňoukat taky.
Proto jsem se nad tou představou jen pousmála a nechala své oči spadnout k Nicholasovi. S jeho blonďatými vlasy si pohrával lehký večerní vánek. Sledoval pomalu se objevující hvězdy a v očích mu poletovala šťastná světélka.
Tolik mě toho naučil; spoustu věcí vzal, ale mnohem víc daroval.
„Kéž by to takhle mohlo být napořád," pozvedl koutky rtů a svými prsty poslepu našel ty mé.
„Jak myslíš?" usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.
Bylo zvláštní, jak se prakticky cizí člověk dokázal stát nenahraditelným za tak krátkou dobu.
„My dva. Už si tě nikdy nenechám utéct," zadíval se přímo do mých modrých očí a naklonil se, aby mi věnoval dlouhý polibek plný jen té nejupřímnější lásky.
„Jsi jako sen," zašeptala jsem. Vypadal jako Nicholas, usmíval se jako Nicholas a měl ten typický odstín mechově zelené v očích stejně, jako Nicholas. Tohle nemohl být jen přelud v mé hlavě.
Byl tady se mnou a já byla s ním.
Miloval mě i přes všechny chyby, kterých jsem se dopustila. Miloval mě i tak, jak jsem já sebe nenáviděla. Miloval mě víc, než jsem si zasloužila.
Pokud bych měla říct jednu jedinou myšlenku, kterou jsem jen díky němu poznala, byla by to rozhodně tahle:
Život jako takový je plný lží. Na každém druhém rohu na vás vyskočí rádoby kamarád s kudlou za zády a někdy se i z těch nejkrásnějších andělů stanou démoni. A v některých případech jste prostě jen vy. Sedíte v obložení vlastních představ a doufáte v nemožné. Svět nikdy nebyl dokonalý a nikdy - opravdu nikdy - nebude; ať už se to může stát sebevíc možné. Důležité je milovat ho se všemi jeho nedostatky a vdechovat tu vůni nepředvídatelného života. On nám to jednou vrátí.
Naučila jsem se, že nemá smysl lhát. Ať už jiným nebo sama sobě. Někdy to může bolet; a to si pište, že bude. Sama vím nejlíp, jak těžké je přijmout vše přesně tak, jak dooopravdy je a neskončit v blázinci. Naštěstí jsem to ale pochopila.
Oči totiž nedokážou lhát.
Oči jsou jako otevřená kniha pro ty, kteří jsou připraveni číst a někdy zvládnou mluvit, pokud pozorně posloucháme.
Oči na nás prozradí více, než bychom chtěli.
Já je i s celým svým srdcem věnovala jedinému člověku. A nikdy jsem toho už znova nelitovala.
ČTEŠ
Eyes talk
Teen FictionPravda dokáže být tak bolestivá, smutná, odlišná od našich představ. Proto je lepší občas lhát; uhnout od reality a tiše povzdechnout při představě dokonalého života. ♡ Protože tvé oči řekly, že jsi to cítil stejně. ♡ „Do počmáraného poníka!" ♡
