Eyes talk

XXXVII.

„V lednici máš zmražený vývar a těstovinový salát ze včerejška, tak si to když tak můžeš dát," obeznámila mě máma s obsahem té ledové skříně s jídlem a hned několikrát prohrábla svou kabelku. Určitě zase nemohla najít klíče. Já stála opřená o stěnu u schodů v teploučkém pyžamu a čekala, až se celý dům stane jen mým královstvím.

„Jsou na poličce," usmála jsem se, když ke mně zvedla zrak. Potom se otočila ke mnou zmíněném objektu a hned na to se ozval zvuk do sebe narážejících klíčů. „Vždy tam jsou."

„Hlava děravá," vyskočily jí koutky úst o něco nahoru.

„Kdy přijdeš?" zeptala jsem se, když už si nazouvala jednoduché botasky.

„Jdu jenom na kafe s kamarádkama. Nebude to na dlouho." Pokud to mělo být tak jako vždy, počítat se muselo s minimálně třemi hodinami. A to by musela jít jako první.

„Dobře. Užij si to," usmála jsem se znova.

„Pa." Pak zmizela za vchodovými dveřmi a já zůstala v celém domě sama. S troškou štěstí se mi všechny povedlo přesvědčit, že jsem byla zdravotně neschopna odjet na výlet. Dokonce tomu uvěřila i Willow, která mi ještě před odjezdem dovezla zázvorový čaj, který jsem ze srdce nenáviděla. A ona to moc dobře věděla.

Zanedlouho už jsem ležela v posteli zabalená v teplé dece s mísou chipsů hned jen kousek vedle, abych k nim mohla jednoduše dosáhnout. Problém nastal až ve chvíli, kdy mé konečky prstů nedokázaly nahmatat další slaninový brambůrek.

Zvedla jsem se na lokty a začala usilovně přemýšlet o mých následujících činech. Právě jsem dojedla poslední balení chipsů a jelikož po nich mé chuťové pohárky tak moc toužily, po dlouhém rozhodování jsem se odhodlala po několika měsících navštívit obchod.

Rychle jsem na sebe hodila něco civilizovaného, korektorem jen lehce zakryla kruhy pod očima, které v mém případě bohužel neodcházely za žádné situace, a ze stolu popadla svou peněženku.

Po cestě do města jsem se ale zarazila u domu Nicholase, před kterým stála dvě auta. Jedno, které se mi ukotvilo v paměti, bylo paní Clearové, ale černý Jeep připomínající spíše auto boháčů z New Yorku mi neříkalo z hola nic.

Říkala jsem si, že to musela být návštěva. Možná právník nebo kamarádka z rodného města, ať už to bylo kdekoliv. Když jsem ale přes velké prosklené okno zahlédla Nicholasovu matku stát nervózně u pohovky a vysokého, opravdu silného muže se zaťatými pěstmi připraveného k ráně, rozsvítilo se mi. Tohle asi nebyl někdo, koho by paní Clearová dobrovolně pozvala.

Ze zadní kapsy kalhot jsem pomalu sáhla pro telefon a čekala, co se bude dít. Křičeli po sobě. Nešlo slyšet proč, ale stačil mi jediný střet mezi mužovou sevřenou dlaní a obličejem jemné ženy, abych rychle vytočilo číslo na policii.

Vysvětlit a přesvědčit nesmírně nepříjemnou paní, že tohle všechno se doopravdy dělo a nebyla to jen dětská hra trvala asi dalších pět minut. Naštěstí to ale nakonec pochopila.

Blikající světélka přijela až když paní Clearová ležela na zemi v bolestech s rozbitým obličejem. Nechápala jsem, jak někdo dokázal být takhle nechutně špatný a pomstychtivý. Dokonce bych řekla, že se v jeho očích plných zloby zajiskřilo potěšení. Bavilo ho to.

Mé srdce bylo rychlostí běžícího geparda a mozek šrotoval na všechny obrátky. Měla jsem to zavolat Nicholasovi. Co když by mi ale nevěřil?

Ze dvou policejních aut vystoupily dva páry policistů a z opasku vytáhli malé zbraně. Jeden mi věnoval tázavý pohled a já jen ustrašeně kývla. Tři společně vyrazili vchodové dveře a poslední zůstal stát před nimi.

Svalnatý muž se otočil a s překvapeným výrazem sledoval, jak se kolem jeho zápěstí obmotala kovová pouta. Najednou z něj byl andílek. Spolupracoval, nic nenamítal a podle jeho obličeje se snažil předstírat, že se paní Clearové snažil pomoct.

„Zavolej sanitku!" vykřikl policista, který se přemístil k ležícímu tělu skoro bez duše.

Potom se všechno seběhlo hrozně rychle. Oči toho násilníka mi málem vypálily díru do hlavy, jeden z policistů mě pochválil za rychlou reakci a stihl sepsat vše, co jsem viděla, přijela sanitka i s nosítky, na kterých zanedlouho už ležela Nicholasova matka, já si vyčítala spoustu věcí, se kterými jsem nemohla vůbec nic udělat, a v tom všem zmatku se najednou objevila pro mě až příliš známá blonďatá hlava.

„Co se stalo?!" vykřikl zmateně. Pohledem pátral po všem a všech okolo. Zastavil se ale až na mě. Jeho obočí se najednou zkroutilo do nepřirozené křivky. „Co tady děláš?"

Chvíli jsem se na něj jen nechápavě dívala s přiotevřenými ústy. Určitě se mi to nezdálo?

„Skye!" zakřičel a zatřásl se mnou. Při jeho doteku mnou jako by projel elektrický proud. Rychle jsem zamrkala a snažila dát do kupy alespoň krátkou srozumitelnou větu. Nevypadal, že by se plánoval rozplynout.

„Byl tady tvůj táta," zašeptala jsem. Naše oči se do sebe vpíjely. V těch jeho se okamžitě objevil strach.

„Kde je máma?" stiskl k sobě rty. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Můj obličej se jen zkřivil do „je mi to líto" grimasy. On to ale pochopil.

Přesně v tu chvíli ze dveří vyšli pánové i s jeho matkou položenou na nosítkách. Nicholas se tam okamžitě rozeběhl a já najednou měla potřebu udělat to stejné. Sama sebe jsem ale nakonec přemluvila. Abych se tam motala a překážela by bylo asi to poslední, co by Nicholas chtěl.

„Co je jí?" vykřikl.

„Vy jste syn?"

Nicholas kývl a chytl svou mámu za dlaň. Ta se na něj jen jemně usmála.

„Bude v pořádku." Další dva sanitáři ji naložili do vozu a ještě k tomu Nica za doprovodu naštvaných slov stihli vyhnat ven. Pak se těsně před ním zabouchly zadní dveře a on tam zůstal ztraceně stát.

Dělilo nás jen pár metrů. Po dlouhé době jsme tam byli jen my dva. Já k němu ale nedokázala promluvit jen tak. Musel sám chtít, o čem ale snad všechno ve mně silně pochybovalo. Když se ke mně otočil čelem, zasvítilo jemné světlo naděje. Po tváři mu stékala jedna slza za druhou a já ho jen chtěla obejmout. Říct, že všechno bude v pohodě. Že jeho máma bude v pohodě.

Mé nohy to všechno vyřešily za mě. Udělaly nepatrný krok k němu. Asi aby mu daly vědět, že jsem připravena být s ním a pomoct mu. Srdce mi bylo jako o závod.

On zhluboka dýchal a pozoroval mě jako jedinou hvězdu na noční obloze.

Jakoby všechno kolem zmizelo.