Eyes talk

XLIII.

Nicholas začal rudnout v obličeji. Dobře, možná mu jen jemně zrůžověly tváře, což bylo mimochodem dost roztomilé, ale z jeho očí přímo létaly blesky. Znova a zase jsem ho nepoznávala.

Pokud se ho přese mne snažil potopit, měl mi to říct, protože v tu chvíli ve mně zvedl pocit, že se o mě vážně zajímal. Že jsem zase nebyla jen nějaká holka, která kdysi byla jeho. Věřila jsem, že zase vzplanul plamínek naděje.

„Nežárlím." No a přesně v tuhle chvíli ten ohýnek znova postihla náhlá potopa v podobě obrovského tsunami. Třeba bych mu nevěřila. Jenže on se na mě ani nepodíval. Jen hleděl přímo na Connora se zvlněným obočím a pozoroval ho jako svou večeři.

„Tím líp," uchechtl se ten druhý. Ten, který vypadal naprosto vyrovnaně a nestresovaně.

Potom mě oba najednou začali nepřetržitě pozorovat.

„Nejste spolu, že ne?" vykouzlil Nico výraz štěňátka. Zaskočilo mě, že o tom vůbec přemýšlel. Že si vůbec něco takového myslel.

„Ne," řekli jsme s Connorem oba zároveň. Uklidnilo mě, že se mu nesnažil namluvit něco, co se v žádné vesmírné sféře ani časové smyčce nemohlo stát. I Nico si oddechl.

„Zatím," rozbombardoval jasný klid Connor a očividně si užíval, když se do něj zarývaly hned dva pohledy naštvaných lidí.

„Prosím tě, hlavně mu nikdy nevěř," zakroutila jsem hlavou s pohledem do mechově zelených očí.

„To už přece dávno vím," nahodil na obličej pobaveně upřímný úsměv, který mě hned, aniž bych chtěla, zahřál u srdce. Byla by to krásná chvíle, kdyby mezi námi nestál jeden naštvaný, zvlněný ksichtík.

„Vy dva jste fakt neuvěřitelný," pronesl bez jakéhokoliv zabarvení hlasu. Věděla jsem, že nenáviděl jakékoliv projevy doopravdických citů, ale až tak? Jen jeden přátelský, prakticky nic moc znamenající pohled? „Očividně mě už nepotřebujete," protočil očima a připravil se k návratu ke svému stolu.

„Connore, ne," otočila jsem se jeho směrem. Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, co si v tu chvíli musel myslet Nicholas. Muselo to vypadat dost špatně.

„Proč?" zastavil se.

V ten moment se mé srdce pralo snad se všemi ostatními částmi těla. Jen ono totiž nechtělo poslat Nicholase někam do hajan. Jen ono vědělo, že Connorovy problémy vůbec nebyly součástí mého života. Že mi jen pomáhaly zapomenout na to, co pro mě bylo doopravdy důležité.

„Nenech se sžírat něčím, co už nevrátíš," zašeptala jsem s nadějí, že ve mně i příště uvidí někoho, komu by se mohl svěřit. On se jen usmál – no doopravdy – upřímně, příjemně a vůbec ne sarkasticky a dál pokračoval ve své cestě.

„Vážně s ním nic nemáš?" ozvalo se za mnou. Protočila jsem oči, v hlavě se uchechtla a s "tak na tuhle otázku ti fakt odpovídat nebudu" výrazem se na něj podívala. „Jen se ptám," pozvedl o něco paže.

„Věděl jsi, že tady budu?" On se pousmál a v očích mu hravě zajiskřilo.

„Možná?"

***

„Co se vlastně stalo s tou holkou? Tou vysokou, jak ti hezky zašpinila to čistě bílé tričko od make-upu," zasmála jsem se nahlas a napila se z flašky obyčejné coly.

„Sežrala ji řasenka," našpulil pobaveně rty a pak si prsty pročísl své hnědé vlasy, které v té tmě, kterou přerušovala jen světla z oslavy, nebyly nijak zajímavé. Ty mé v tom případě musely vypadat jako uhlí v hromadě popela.

„Budiž jí země lehká," podívala jsem se na něj, uchechtla se a pozvedla petku jako přípitek. Ano, zrovna jsem si dělala legraci z jeho ex-přítelkyně, ale popravdě? Bylo mi to ze všech stran úplně fuk.

„Vlastně jsem ji sežral já." Začala bych se smát, kdyby se on najednou netvářil jako prasátko před popravou. Zamračila jsem se a čekala na vysvětlení. „Začal jsem o tobě mluvit dřív, než jsem sám myslel."

Zarazilo mě to. Rychle za sebou jsem zamrkala a co nejrychleji se snažila pochopit, co řekl. Podíval se na mě a koutky úst mu vyletěly nahoru.

„No nekoukej se tak. Prostě ses jí nelíbila."

„Tos jako před svou holkou mluvil o svojí ex?" snažila jsem se zakrýt to potěšení, které mi najednou proletělo celým tělem. Asi to nebylo správné, ale tahle dlouhonohá kráska mi nebyla vůbec sympatická.

„Když jsi tou ex byla ty, nešlo to jinak." Vážně jsem se s Nicholasem bavila o takových věcech? Jako bychom byli odvěcí přátelé. Tohle bylo... divný.

Nicholas se smál, já se chichotala jako ten největší kretén a všechno bylo skoro perfektní. Štval mě jen ten puch lnoucí se z kuchyně. Vážně si strýc musel na svou narozeninovou večeři vybrat zrovna ryby? Kdo měl sakra rád ryby?

„Řekneš mi něco?" zeptala jsem se s pohledem namířeným přímo do jeho krásných očí. On jen přikývl a nahodil upřímně lidský úšklebek. „Proč sis obarvil ty vlasy?"

Přesně v tu chvíli pohled odvrátil. Hned několikrát od sebe odlepil rty jako ryba na suchu. Chtěl odpovědět, ale nevěděl jak.

„Proč ses začal bavit s lidma, kterým jsme se společně vyhýbali?"

Vzdal to. Stiskl k sobě silně rty, na chvíli zavřel oči a skleničku v dlaních drtil natolik, až už jsem viděla její střepy rozházené ve studené trávě.

„Asi bych měl jít," zvedl se, prohrábl si své hnědé háro a bez jediného pohledu odešel. Nechal mě sedět na dřevěné lavičce úplně samotnou a ztracenou.

Vážně jsem věřila. Věřila jsem, že by to zase mohlo být alespoň z malinké části podobné. Ale ne. On to všechno jednoduše zakopal do země.