Eyes talk

XLII.

Když auto zastavilo, rozhlédla jsem se kolem a podvědomě hledala jen jednoho člověka. Správně, už na parkovišti. Bohužel – teda... naštěstí - nikde nebyl.

Bez jediného slova jsme všichni vylezli ven. Máma Samovi nařídila zapnout sako a mě pokárala za špatnou připravenost na noc. Ona měla zimu snad přes celý rok. Měla ale smůlu. Nenáviděla jsem kabáty ani bundy dlouhé asi jako pláště v Bradavicích.

„Netvař se jak kakabus," řekl táta a protočil pobaveně očima. Při tom mi rozházel vlasy, což mi popravdě bylo úplně jedno, a cvrnknul polštářkem prstu do nosu.

„Netvářím." Udržovala jsem si jen stabilní výraz. To, že při tom můj obličej vypadal jako... kakabus - co to je sakra za slovo? - už byla věc druhá.

On se ale jen uchechtl a odešel, aby mohl mámu chytit za ruku.

Po tom, co nás u vchodu přivítal nějaký pán s dlouhým soupisem lidí, kteří měli takové štěstí a byli pozváni na oslavu slavného pana Kierse, jsme se usadili u přiděleného stolu. Ten byl samozřejmě hned vedle toho strýcova.

„Vítej, bratříčku!" ozvalo se za námi. Táta se široce usmál a vstal, aby mohl strýce sourozenecky poplácat po zádech. Potom následovala máma, Sam i já. Když jsem ho ale zdvořile líbala na tvář, zaujalo mě něco úplně jiného.

Strnula jsem se na strýce usmála. Potom mé oči sledovali jen pomalu se přibližujícího hnědovlasého kluka. Ten si mě ale zatím nevšiml. Po boku svých příbuzných šel přímo mým směrem.

Vedle jeho levé paže hrdě kráčel malý chlapec jako nějaký cínový vojáček. Kudrnaté tmavé vlásky mu poletovaly neposlušně po hlavě a tmavě kaštanové oči přímo zářily. Připomínaly dvě velké hvězdy.

Po jeho druhém boku se valil ne příliš šťastně vypadající pár. Muž v béžovém sáčku měl skleslé oči, neoholené několikadenní strniště a kamenný výraz. Vypadal jako přesná kopie mého ne-kamaráda. Jen byl o dost strašidelnější a ať už se to mohlo zdát sebevíc nemožné, méně sympatičtější.

Jeho žena se netvářila o dost lépe. Vzhledově byla téměř dokonalá. Kazily jí to jen, jinak rozhodně krásné, mastné vlasy a polomrtvý výraz. Divila jsem se, že na těch vysokých jehlách vůbec dokázala ujít pár metrů. Vsadila bych se, že ji její kotníky musely bolet jako nikdy předtím. Vystrašily mě ale až její uhelně černé oči. Zorničky se v nich skoro ztrácely.

Potom mě ale spatřil Connor. Jeho ledově modré duhovky najednou ještě zesvětlaly. Zarazil se a rychle zamrkal. Já si udržovala nic neříkající výraz.

Připadala jsem si jako profesionální hlídač prezidenta.

***

„Řekneš mi, co tady sakra děláš?" vytřeštil Connor oči, když mě otočil za zápěstí při cestě na záchody. Do té chvíle po mně z druhé strany místnosti házel nechápavé pohledy a já ho jen ignorovala i přes velkou zvědavost.

„Jsem na oslavě svého strýce," naklonila jsem otráveně hlavu a pohled zabodla do jeho prstů obmotaných kolem mé ruky. On protočil očima, uvolnil sevření a s přiotevřenými ústy se na mě podíval s to myslíš vážně? výrazem.

Potom se ale zasekl. Zaklonil mírně hlavu a plácl se do čela. „No jasně. Kiers. Proč mě to nenapadlo dřív?" zasmál se nahlas.

„To byla tvoje rodina?" zeptala jsem se od věci. Bylo mi jedno, že mi s největší pravděpodobností plánoval jen odseknout, vymluvit se a na tohle téma už nikdy neodpovědět.

Místo toho se ale zhluboka nadechl. Stiskl k sobě rty. „Tak nějak," zašeptal. To mě nijak nepřekvapilo. Proč by taky chodil na oslavu nějakýho týpka s neznámými lidmi, kteří pro něj nic neznamenali?

„Tvůj bratr je roztomilý," povyskočily mé koutky nahoru. Jeho reakce mě ale zaskočila. Podíval se na něj, sklopil oči a začal si mnout ruku v ruce.

„Nevlastní," zašeptal.

„No a?" Dobře, tohle ode mě asi nebylo úplně hezké, ale vypadlo to ze mě... no... automaticky. Bylo přece jedno, jestli měli stejné rodiče. Podle všeho ho měl rád a na ničem jiném už nezáleželo. Connor po mně hodil vražedný pohled a očividně se v sobě snažil udržet slova, která se na takovou oslavu nehodila.

„Ruším?" objevil se do toho chaosu Nicholas, nadzvedl své dokonalé obočí a přejel nás oba pohledem. Zastavilo se mi srdce. Proč se sakra nemohl objevit alespoň o chvíli později? Byla jsem tak blízko k tomu, abych dostala nějaké informace.

„Rušíš, vypadni," odsekl mu Connor. V tu chvíli jsem měla chuť mu prostě jednu vrazit. Potom mi ale došlo, že vlastně nic tak hrozného neřekl a že má reakce by byla při nejmenším nevhodná, takže jsem do něj zabodla pohled, který přesně to říkal. Kdo ví, jestli to pochopil.

„Proč jsi tady s ním?" zamračil se Nicholas, modrookého kluka přejel pohledem od rozčepýřených vlasů až po naleštěné botky a věnoval mu jedno nepřátelské odfrknutí. Jinými slovy ho prostě urazil.

„Nemůžu?" rozhodila jsem naštvaně paže a málem oba bouchla do hrudi.

„Co? Žárlíš?" uchechtl se Connor a já měla znova tu chuť vzít jeho krk do dlaní a zesilovat stisk tak dlouho, aby z něj zbyla jen úzká špagetka.

To mi připomíná... měla jsem docela hlad.