Eyes talk

IX.

„Hej! To za co?" zakňučel Jett hned, když se má pěst silně srazila s jeho paží. V plánu bylo mu poděkovat, ale taky si musel uvědomit, že příště tohle už projít nemohlo i kdyby byl ten nejlepší vyjednavač. 

„Za to, že jsi kvůli mně riskoval až moc," nadzvedla jsem jedno obočí a spojila naše pohledy. Jett se zamračil, jakoby snad čekal něco dalšího. Spíše věděl, že mělo přijít něco dalšího. „Ale díky." On se jen usmál a klidně pokračoval dál širokou chodbou plnou různých studentů. Většina holek se na něj překvapeně otáčela, když spatřila mě hrdě kráčet vedle něj a ta druhá už si skoro sundávala kalhotky. Jak se z lidí mohlo stát něco tak ohavného? 

„Jinak... jak vypadá ten Nicholas? Mám špatnou představivost i odhadovou schopnost, takže by mi pomohla alespoň barva vlasů," šibalsky se usmál a nasadil psí oči. 

„K čemu potřebuješ vědět, jak vypadá?" 

„Třeba mu omylem prozradím něco, co by o tobě měl vědět před tím, než si s tebou bude chtít něco začít," zaplápolaly mu hravé plamínky v duhovkách a na tváři poskakoval široký pobavený úsměv. „Pokud teda není už pozdě."

Protočila jsem nad ním jen očima, ale krátké uchechtnutí mi z úst uniklo. Představa, že by se tohle někdy doopravdy stalo byla... divná. Ať už jen rozhovor mezi Jetttem a Nicholasem nebo samotný fakt, že by o mě vůbec stál. 

V tu chvíli se před námi blonďák objevil i s jeho typickým pokerfacem, který se změnil na zvláštní grimasu hned, když jeho pohled namířil naším směrem. Zarazil se, ale po chvíli určil nohám jasný cíl. 

„Ahoj," řekl tiše, ale přesto jistě a jasně. Připojil se k nám, když se Jett zastavil kousek od své nově přidělené skříňky. Nic si do ní ale nedal. Jen se zadržovaným smíchem pozoroval mé pomalu se červenající tváře.

„Ty budeš asi Nicholas," usmál se mým směrem. 

„A ty Jett." Rozdíly v jejich pohledech byly více než jasné. Nicholas vypadal překvapeně a ztraceně, na rozdíl od Jetta, který se jen pitomě usmíval. 

„Super, takže..." snažila jsem se co nejrychleji uvolnit atmosféru nějakým extrémně tupým komentářem, ale bratranec mi to samozřejmě nedovolil. Jak typické.

„Zaslechl jsem, že tento pátek je nějaká sešlost středoškoláků za městem. Vy dva byste určitě rádi šli, ne? Spolu?" nadzvedl natěšeně obočí a začal si nás na střídačku prohlížet. Nevím, jak vypadaly moje tváře, ale ty Nicovy chytaly světlý odstín červené. 

O tomhle večírku se mluvilo asi celý poslední měsíc; možná dva. Snad všichni lidi ze školy, kteří něco znamenali, se tam chystali zazářit a zviditelnit se. Spousta alkoholu, protizákonných aktivit, kouře cigaret a nových holek na jednu noc z něj dělaly akci, na které jsem rozhodně chtěla chybět. Stejně jako každý jiný rok. Nicholas očividně neměl ani tucha, že něco takového existovalo.

„Tak tam mě nedostaneš. Chceš snad abych se zkazila, bratránku?" nadzvedla jsem tázavě obočí. Nešlo si nevšimnout překvapeného Nicova výrazu při posledním slovu. 

„Bratránku?" vskočil Jettovi před chystanou větu. 

„Co sis myslel?" uchechtl se Jett pobaveně a hodil po mně pohled, který jasně říkal Ty jsi mu o mně nic neřekla? Nicholas jen očima vyhledal nějaký pevný bod na podlaze a nervózně k sobě přilepil rty. „Vlastně to nechci vědět," zatřásl pobaveně hlavou a otočil se ke skříňce, ze které jedním pohybem vytáhl tři učebnice a naopak dovnitř vhodil pár sešitů. Ano, pozorovala jsem ho, jelikož oční kontakt s Nicholasem nebylo něco, o co bych zrovna stála. „Tak co ten pátek?" přehodil si batoh přes rameno a přejel nás oba pohledem.