Eyes talk

XXIX.

Z toho večera si pamatuju jen pár krátkých útržků. S Jettem, Samem, Willow a Nicholasem jsme společně šli na jeden z těch obyčejných srazů u jezera. Obyčejných, večerních srazů při svitu měsíce a s otravným štípáním komárů. Žádná velká akce. U ohně si někdo opekl špekáčky, jiní chleba a pár lidí přes něj i bezhlavě a dost riskantně skákalo. Obvykle samozřejmě ti, co už se necítili úplně duchapřítomně.

„Vidělas ho už někdy takhle?"

„Stalo se mu něco?"

„To je Nicholas?"

Otázky létaly všude kolem. Od lidí, kteří mi byli blízcí nebo i těch, které jsem nedokázala zařadit do žádného z šuplíků v mé hlavě.

Byl ožralý. Ne moc, ale stejně... nepoznávala jsem ho. Smál se jako idiot. I když nevím, jestli se těm zvláštním chechtavým zvukům připomínajícím vábení mrožů dalo říkat smích.

Pak už bylo vše rozmazané. Postavy, slova, pohyby i mé vlastní myšlenky. Jako bych byla jen stín pochodující kolem. Jako bych byla jen duch.

„Skye?" řekl někdo. „Miláčku," dotkla se mé tváře studená, téměř ledová dlaň a celým tělem prošel rychlý výboj energie. Jako kdyby do mě přímo trefil blesk.

„Nech ji spát, prosím tě," ozval se dost znuděný, hluboký hlas a hned na to otoční velkých listů. Nejspíše novin nebo magazínu. Mohla jsem si jen představit, jak si na nose poposunul své pomalu se rozpadající brýle.

„Jenom aby se neunavila," uchechtl se další člověk v místnosti. Pořád v dobré náladě. Za každé situace. Jak taky jinak, že?

„Samueli!" okřikla ho máma. Bratrův pobavený výraz doprovázený tím typickým zajiskřením v očích jsem si dokázala dost jasně představit. Až teď mi došlo, že to musel po někom zdědit a že to máma rozhodně nebyla. Promiň tati, ale máš jiné vysvětlení?

Přesně v tu chvíli mi musely koutky úst cuknout nahoru tak, jak jsem si představovala, jelikož se ozval jemný šťastný hlas s nadějí v tónu a pak další dva, už ne tak radostné, které si jen mumlaly něco samy pro sebe.

„Probouzí se." Celou svou vůli jsem využila k tomu, abych pomalu a velmi sekaně otevřela oči, zamžourala kvůli nárazovém přívalu jasného světla a s mírně narušenými záznamy v mé hlavě srovnala tři povědomé tváře. Jedna se usmívala jako dítě s lízátkem a ten zbytek připomínal spíš dlouholeté kriminálníky než obyčejné, mírumilovné smrtelníky čekající na probuzení své nejoblíbenější osoby v životě.

„Co-co se stalo?" vyprodukovala jsem ze sebe a opřela se o lokty, které na štěstí fungovaly úplně normálně, takže nějaké ochrnutí nestálo v úvahu. Tuhle otázku pokládají po neobvyklém probuzení asi všichni, čemuž se ani nedá divit. Pokud je teda zajímá, jak a proč se asi ocitli v nemocnici jen v noční košilce a s pacientským páskem kolem zápěstí.

Místo odpovědi hodila jen napůl naštvaný napůl tázavý pohled po Samovi, který si nejspíš ani nevšiml, že jeho milovaná sestřička nabila zase života a může mu s malými problémy jednu vlepit. Klidně i bezdůvodně.

„Hele, nedívej se na mě takhle. Nemůžu za to," protočil očima, což mu k mamčinému uklidnění moc nepomohlo. Ke mně se mezitím dostavila sice jen mírná, ale nečekaná bolest hlavy. Na to můj obličej zareagoval skrčením snad všech záhybů kůže, obočí i nosu a rtů.

Přesně v tu chvíli se rozrazily bílé, obyčejné dveře a v nich se objevila mladá, ale už na první pohled zkušená a úspěšná doktorka. Dlouhé hnědé vlasy měla ledabyle svázané v jednoduchém copu, který jí jen volně spadal po zádech a příjemnýma očima se na mě s úsměvem dívala.

„Vidím, že jste se probudila, slečno," přišla k mému lůžku a zkontrolovala přístroj, ze kterého trčelo pár čirých hadiček přímo k mé ruce. „Vypadá to, že je vše v pořádku," otočila se ke mně, před mé čelo namířila zvláštní přístrojek, který jen jednou pípl a se stále kamenným výrazem prozkoumala jeho vrchní část, na kterou jsem já neviděla.

„Kdy bude moct jít domů?" zeptala se máma, když doktorka zapisovala výsledek do karty u mé nemocniční postele.

„Ještě bych si Vás tady nechala na pozorování. Nechci riskovat zbytečné komplikace," odpověděla s očima soustředěnýma na všechny mé dosavadní výsledky a pak vrátila tabulky zase zpátky. „Ale za den, dva už bych to viděla na propuštění."

„Děkujeme," řekla hned na to máma a pevně mi ve své dlani sevřela jednu ruku. Na chvíli mi znova všechno ztmavlo. Bolest. Jako bych se topila. Celé tělo mi tuhlo pod nátlakem oslepující tmy a zesilujícího tlaku snad na každičkém milimetru kůže. A pak všechno rychle zmizelo. Utichlo.

***

„Chce za ní."

„Ať na to zapomene."

„Taky že jsem mu to řekla, ale pravděpodobnost, že by nás poslechl, je velká asi jako mikroskopicky zmenšená koala."

„Já vím."

Zamžourala jsem a s již ne tak velkými bolestmi rozeznala dvě osoby stojící v mém pokoji. Až na to, že tahle místnost se lišila od té, ve které jsem se probudila naposledy.

„Skye," vydechla Willow a téměř okamžitě přiskočila k mé posteli se šťastným výrazem. Jett byl jen kousek za ní. Usmál se, když jsem mu věnovala jeden dlouhý, nechápavý pohled, který očividně nerozpoznal.

„O kom jste se bavili?" narážela jsem na jejich konverzaci, která očividně nebyla určena pro moje zvědavé uši. Willow se k Jettovi otočila podle všeho na rychloporadu očima.

„Co všechno si pamatuješ? Myslím před tím, co se ti to stalo," zeptala se s nečitelným výrazem.

„Nic moc. Naposledy to, že byl Nicholas docela nalitý." Willow k sobě silně přitiskla rty a následně je našpulila. „Je to on, že?" Nepotřebovala jsem ani odpověď. Jejich pohledy stály za všechno. Byl tam, chtěl jít za mnou, ale oni mu to nechtěli dovolit? Co to mělo znamenat? Proč?

„Vážně si nepamatuješ, co se stalo?" přišel ke mně i bratranec, který se nechtěl smířit s tím, že by mi snad z hlavy něco vypadlo.

„Ne."

A přesně v tu chvíli se na chodbě ozvaly hlasité výkřiky, které po chvíli začaly splývat do jedné velké hádky. Byl to Nicholas a nějaká neznámá žena, nejspíše sestřička nebo doktorka. Jett zbystřil, očima po mně hodil omluvu a pak zmizel z bíle místnosti. Hlasy se o něco ztišily.

„Pusťte ho sem," podívala jsem se na Willow s prosebným výrazem, který vlastně skrýval ten nechápavý.

„Ono se ti to řekne, když si nic nepamatuješ," odvrátila pohled k čistě bílým dveřím, na kterých se každou chvíli pohnula klika směrem dolů. Kdybych měla jistotu, že hned nespadnu, vstala bych a vzala vše do svých neklidných rukou.

„Tak mi to řekni!" zvýšil se mi o něco hlas. Možná, že jsem to ani vědět nechtěla, ale pokud to mělo znamenat, že bych alespoň většinu pochopila, volba byla jasná.

Willow zaváhala. Zhluboka se nadechla a spíše nervózně, než pobaveně usmála. Možná, že by se i rozpovídala, kdyby dovnitř nevletěl Jett s prosebným výrazem, a moji nejlepší kamarádku pak nevzal s sebou.

Podle všeho se za úzkou stěnou diskutovalo jako o závod. I přes mou velkou snahu se sice nedalo rozumět ani slovu, ale střídal se přízvuk i důraz, takže jsem si to tak trochu domyslela.

Hlavou mi mezitím běhaly všechny možné i nemožné scénáře té nehody. Mohlo se stát prakticky cokoliv. Mezi ty uvěřitelnější patřil nálet ufonů nebo to, že bych se opila do nevědomí.

Probralo mě až hlasité prásknutí dveří o stěnu, jak je Nicholas celou svou silou otevřel.

V jeho očích se blýskl strach.