Eyes talk

XIV.

„Polib Skye," vykřikl někdo. Na sucho jsem polkla, zmateně se rozhlédla všude kolem sebe, spatřila Connora s šibalským úšklebkem namířeným přímo na mé rty a pohledy všech ostatních jen mým směrem. Co se to právě do háje stalo?

Nedopatřením se mi povedlo podívat i na Nicholase. Nasupěně dýchal a očima přímo probodával svalnaté tělo hnědovlasého idiota. Nesmějte se teď prosím, ale přišlo mi to tak úžasně roztomilé, že jsem i přes velký, opravdu obrovský, strach na chvíli zazdila všechno ostatní.

Až když se nahrnul další nával nervózní atmosféry, došlo mi to. Došel mi každičký detail toho, co se právě mělo nevyhnutelně stát. Došlo mi, že jsem byla totálně ztracená.

Nikdo nic neříkal. Nesnažil se mi pomoct. Všichni jen zírali a slepě čekali, až se jeho tělo dostane až k tomu mému a naše rty budou nepřirozeně spojené. Jen nad tou představou se mi hned několikrát otočil žaludek.

Měla jsem chuť si jednu fláknout, abych se konečně probrala a mohla tu druhou vrazit i jemu.

No tak udělej něco!

Nic. Žádná část mého těla očividně nehodlala poslechnout tu v tuhle chvíli chytřejší a rozumnější a tak se absolutně nic nestalo. Dál jsem jen hleděla před sebe a snažila se myslet na štěňátka labradora.

Skye, sakra!

Přesně v tu chvíli mi v hlavě přeplo na zelený režim, ale už bylo pozdě. Moc pozdě. Ukázal mi to pocit něčeho teplého v části, kde obvykle bývají rty.

Tak moc jsem se chtěla prostě odtrhnout, vstát se vztyčenou hlavou a odejít s klidem v duši domů, ale nešlo to. Jen jsem dál seděla v tureckém sedu na zašpiněném trávníku s křečovitě napjatým obličejem, kterým si Connor hýbal jak jen sám chtěl a snažila se zadržet slzy. Člověk by řekl, že při první puse cítí spíše radost a štěstí. Ne smutek, který se chce za každou cenu procpat ven.

Nelíbilo se mi to.

Až když se jeho ruka ocitla na mém boku, procitla jsem. Do široka se mi otevřely oči a tím se aktivovaly ruce, které silně a přesně narazily do místa mezi jeho rameny a hrudníkem. Odtáhl se a usmál se. Vážně se ten kretén usmál? Pak se pomalu přemístil zpátky na své místo a já se zmohla jen na rozklepané postavení a odchod... Dobře, spíše zbabělý útěk.

Vnímala jsem za sebou hlas vykřikující mé jméno. Vnímala jsem i rychlé kroky, které se po pár vteřinách připojily k těm mým a ruce snažící se zastavit mé rozklepané tělo, ale bylo mi to jedno. Bylo mi to absolutně a úplně jedno.

„Doprčic, Skye!" zatáhl silně za mé zápěstí Nicholas a vytvořil snad tu nejsmutnější grimasu na světě. Na malou chvilku mi ho bylo líto víc, než mě samotné. Slzy se už teď ani nesnažily zůstat na svém místě a jen volně stékaly dolů po tvářích. On jen opatrně zvedl dlaň k mému obličeji a polštářkem palce jednu z kapiček jemně setřel. Automaticky jsem při tom přivřela oči a silně k sobě přilepila rty, jako bych se snad jinak složila úplně. Do Nicholasovi náruče.

A i přes snahu se to zanedlouho stejně stalo. Podlomila se mi kolena a já jen obmotala ruce kolem jeho silné hrudi s nadějí, že by mi mohl pomoct. Mohl mi pomoct alespoň na chvíli zapomenout.