Eyes talk

XIII.

V plném počtu čtyř lidí jsme v Samově autě úspěšně dojeli až na samý konec města. Všude kolem už chodili, postávali nebo se váleli obvykle známé tváře. Bylo komické je sledovat při hraní nesmyslných her, náhodném líbaní procházejících spolužaček a neohrabaném skákaní do jezera.

Kulisu tomu všemu dodávala hlasitá hudba, která nebyla mým zrovna oblíbeným žánrem. Co se ale dalo dělat. V tu dobu to letělo, takže se ani nic jiného nedalo čekat.

„Ready?" usmál se Jett a položil mi paži kolem krku. Byl to pro něj v Brickstonu první večírek a rozhodně neplánoval udělat špatný dojem. Tím pádem by pro něj bylo výhodnější se mnou vůbec nemluvit.

„Ani ne," namítla jsem spíše sama pro sebe. Hned na to mi dal bratránek pohledem jasně vědět, že tohle nebylo to, co chtěl slyšet.

Nicholasův výraz taky nebyl nijak zvlášť nadšený. Určitě by se mnou souhlasil, kdyby se tím neshodil před dvěma staršími středoškoláky, kteří by si o něm potom mysleli... dost možná nic, ale asi bych se taky bála.

Pak k nám najednou přiběhl kluk ze třeťáku s dvěma kelímky nějakého alkoholu a namířil si to přímo k Jettovi. Očividně se už stihl aklimatizovat. Zvládl to za týden. Já měla za dva roky jen Willow. Jak to sakra udělal?

K Samovi poslal pozdrav v podobě kývnutí a dál mu nevěnoval pozornost. „Čau kámo," Rozhodně v sobě měl už nějaký alkohol. Jeho hlas nezněl vůbec koorginovaně, až jsem se divila, že to zvládl bez jediného zadrhnutí.

Místo slovního vyjádření si s ním bratranec jen plácl tím mužským způsobem, hodil naším směrem na rozloučení dlaň a... odešel.

Chystala jsem se ho napodobit a vkročit do samého středu dění, ale zastavil mě Sam. Přesněji jeho dlaň silně obmotána kolem mé paže.

„Skye, buď opatrná. Tohle není dětské hřiště," nasadil ten ochranářský výraz, který starší bratři obvykle mívají. Já ho na Samovi viděla ale poprvé. Zaculila jsem se a pohladila ho po tváři. On na mě jen vyplázl jazyk a protočil pobaveně očima. „Myslím to vážně. Nechoď s nikým, koho neznáš, moc daleko," vrátil nazpět ten vážný výraz.

„Neboj. Zvládnu to." Určitě? Doopravdy jsem si tím úplně jistá nebyla. Uklidňoval mě pocit, že bych měla mít nejméně jednoho společníka a zároveň znervózňoval ten, že by mohli být dva. Záleželo na tom, jak moc to Jettův kamarád myslel vážně.

„A ty se o ni postaráš, chlape. Jinak ti takovou vrazím..." Asi by i pokračoval, kdybych mu přes obličej nepřitiskla dlaň poslední záchrany.

„Spolehni se," usmál se Nicholas s pohledem přilepeným na mně. Bylo to od něj hezké, ale já přece nebyla žádná naivní dvanáctka a nehodlala jsem se dnes s nikým vyspat. Ani dělat nic jiného.

„Same!" A bylo to tady. Velká skupina lidí se obmotala kolem mého bratra, který se nijak nebránil, když mu jeden z kluků do rukou vrazil velký kelímek s neznámým nápojem. Hádám, že to džusík nebyl.

„Co se na takových večírcích vlastně dělá?" nakrčila jsem nos a rozpačitě se rozhlédla kolem sebe. Z pár lidí, kteří zde ještě před chvílí byli, se stala banda asi třiceti ožralých studentů. Dalších sto posedávalo více vzadu. Hlava mi slepě namlouvala, že ti byli víc v pohodě.