Eyes talk

XII.

Naposledy jsem si pochybovačně prohlédla svůj odraz v zrcadle. Celý outfit tvořily jen obyčejné roztrhané džíny s jednoduše bílým tričkem svázaným v pase do uzlu a kšiltovky, kterou jsem jen tak někde vyhrabala na úplném konci skříně. Boty v podobě obyčejných conversek tomu všemu příliš nepřidaly.

Musela jsem ale uznat, ačkoliv velmi nerada, že bez Sama a Jetta bych asi byla ztracená úplně. Oblečení, které bylo původně mnou vybrané, bylo vhodné maximálně tak na školkácký ples a bez špetky make-upu bych v hloučku s ostatními vypadala jako ropucha mezi rosničkami. Takovéhle večírky ani v nejmenším nebyly na mém každotýdenním seznamu, takže mi chyběl jakýkoliv přehled o všem okolo toho.

„Ještě jednou se na mě takhle znechuceně podíváš a jednu ti vrazím," uchechtl se Sam s vážným výrazem, kterým překrýval ten pobavený a ramenem se opřel o bílou zeď kousek od vchodu. Nemohla jsem si odpustit provokativní vypláznutí jazyka.

„Jdeš tam taky?" Změny tématu byly v poslední době nějak trendy. Snad každý, s kým se mi v tomto týdnu podařilo na více jak 15 minut promluvit, se o to minimálně jednou pokusil.

„Umíš si představit jakýkoliv večírek beze mě?" povytáhl obočí nepřirozeně vysoko a z úst vyloudil zvláštní zvuk podobající se uchechtnutí. Měl pravdu. Nechyběl snad na jediné středoškolské akci. Už jako malého deváťáka ho všichni brali k sobě díky jednomu klukovi, se kterým se tou dobou tak moc bavil. V prváku díky tomu jednoduše navázala. Zkrátka to měl jednoduché. Na rozdíl ode mě. Jeho malá sestřička, o které kdo ví kde napovídal kdo ví co.

„Že se ptám."

„Mám otázku," odlepil se ze svého místa a z ničeho nic stál jen kousek vedle. Ani nečekal na žádné vyjádření. Prostě bezstarostně pokračoval dál. „Chodíš s tím Nicholasem?"

Po celém pokoji se rozlehlo známé trapné ticho. Bylo mi jasné, že se čekalo jen na mou odpověď, ale ta otázka tak zakývala mou hlavou, že se z jednoduchého ne s pobaveným úšklebkem stalo... tohle. Jen jsem hleděla do zrcadla a snažila se alespoň venkovně ignorovat ten nervózní pocit na každičké části kůže. Tenhle pocit zde ale nebyl kvůli tomu, že bych si snad mezi námi představovala absurdní románek. Byl tam kvůli tomu, že jsem se bála. Bála jsem se, že fantazie proudila až příliš velkou částí mého těla a že se v mé hlavě objevily věci, které byly vlastně úplně jinak.

„Ne. Je to kamarád," pokusila jsem se o co nejupřímnější úsměv a nahodila pohled, který nejlépe zakrýval nervozitu. Sam byl sice můj bratr, ale věděl o mně ještě méně, než o babičce z druhého konce světa a tak mi tuhle menší přetvářku spolkl i s navijákem.

„Fajn," pohodil rameny a přemístil se k žaluziemi pokrytými okny, které hned na to od sebe prsty oddálil a skrz úzkou mezeru nakoukl na příjezdovou cestu. „Co bys udělala, kdybych řekl, že venku stepuje před brankou a nevypadá dost odhodlaně na zazvonění?" otočil se mým směrem s výrazně nadzvednutým obočím.

„Co tady dělá tak brzo?" zamračila jsem se, rychlostí hladové kočky přesunula k jeho boku a nakoukla taky. Doopravdy tam chodil kolem branky, u které se vždy zastavil, zadíval na její kliku, ale místo jejího stisknutí jen zvláštně nakrčil nos a pokračoval o kousek dál. Pořád dokola.

„Vždyť už je 7. Stuďák začíná." Sedm? Ne, ne, ne, ne a zase ne. Po krátkém vytřeštění očí jsem se rozeběhla do koupelny, rozčesala si vlasy a stáhla je do rychloculíku. Nějak extra mě nezajímalo, že nevypadal profesionálně a už vůbec ne uhlazeně. Jak sakra mohlo být tolik hodin? Vždyť nedávno teprve přišel Jett ze školy a to byly čtyři. Zkontrolovala jsem make-up a jemně ho přepudrovala. Dobře, jemně to asi úplně nebylo.

Na umyvadle byla jen jedna voňavka, což mi dost usnadnilo práci. Popadla jsem ji a nastříkala co nejopatrněji, abych hned při příchodu nevoněla jako aromatická svíčka.

A pak se celým domem rozeznělo hlasité cinkání. Nicholas se očividně odvážil, čímž mi způsobil ještě větší rozklepání celého těla a mírný infarkt.

„Skye! Myslím, že bys měla jít otevřít!" ozval se žertovný hlas těsně za dveřmi... Sam. Měl štěstí, že mezi námi stál ten kus falešného dřeva, jinak bych s radostí přilepila svou dlaň k jeho tvářičkám.

„Já otevřu!" Děkuju. Děkuju všem svatým, že mi poslal do života člověka, který byl schopný sejít ty namáhavé schody, zatáhnout za kliku a pozvat dál člověka, o kterém vlastně věděl.

Místo kroků dolů se ale ozval šepot. Samův šepot.

„Vlastně ne! Zapomněl jsem nakrmit jednorožce!" Všechny své díky beru zpět.

„Já vás tak nehorázně nenávidím!" rozrazila jsem naštvaně dveře a hodila po dvou pobavených tvářích jeden vražedný a dost agresivní pohled. Jett zrovna pozpátku odcházel do svého provizorního pokoje a Sam postával s podobným úšklebkem jen asi metr ode mě.

Hned na to se ozvalo druhé zazvonění. „No tak jdete tam někdo?!" zařvala z přízemí mamka.

Ještě jsem po obou hodila prosebně naštvaný výraz, který samozřejmě nijak nepomohl. Co už mi zbývalo? Zahrabat se do země a doufat, že mě nikdo nenajde, nebo jít otevřít. První možnost by ale bohužel trvala nejméně tři hodiny, takže... zůstala jediná.

Po cestě dolů mi hlavou běhaly všechny možné odplaty, které by Jetta i Sama dostatečně, možná i hůř, potrestaly.

No a pak jsem se zázračně rychlým způsobem ocitla tváří v tvář mechově zeleným očím. Když mi to konečně došlo, zatočila se mi hlava.

„Ahoj," usmál se, čímž mi příliš nepomohl. Měl na sobě obyčejné šedé džíny a tmavě modré tričko. Nic víc, nic míň. I přes to vypadal až příliš... no, řekněme... dobře.

„A-ahoj," zakoktala jsem se i přes velkou snahu, která byla nakonec absolutně k ničemu. Byla to trapná situace. Ani jeden z nás si ji očividně dvakrát neužíval, jelikož já mlčky hleděla někam na strom a on na své šedé boty.

„Jé, ahoj. Ty musíš být... Nicholas? Říkám to správně?" objevila se za mými zády máma. Normálně bych ji za tohle nejraději vynadala, ale tentokrát zachránila situaci na poslední chvíli. I když zrovna ne úplně úžasným způsobem.

„Dobrý den, paní Kiersová," usmál se docela překvapeně. Máma pak mluvila něco o koláči a svačině, ale její slova mi chodila jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Takže to skončilo tak, že můj kamarád a matka si společně povídali a já se jen snažila nepozorovaně zmizet, abych mohla konečně vydechnout a nabrat síly. A taky třeba přibrat tu odolnější Skye.

Místo toho se ale ozvaly hlasité kroky ve vrchním patře spojené s krátkým rozhovorem.

„Můžeme jít?" vyběhli z vrchního patra dva kluci s blbými úsměvy na tvářích. Sam byl stále ve stejném oblečení a Jett si jen převlékl tričko. Asi to pro ně nebyla nijak zvláštní událost.

„Jasně," zkontrolovala jsem telefon v jedné ze zadních kapes riflí a pár bankovek zastrčených v jeho krytu. Jett po mně pak hodil kšiltovku, kterou bych jinak samozřejmě zapomněla. Žádné díky si za to ale nezasloužil.

„Užijte si to," políbila mě máma do vlasů. „A přijďte brzy," rozcuchala Jettovi i Samovi nejspíše dlouho připravovaný účes. Byla zábava pozorovat jejich vražedné výrazy a následné snažení o navrácení všeho do pořádku.

Na to jsme společně s Nicholasem vyrazili o pár metrů před nimi. Trapné ticho po chvíli zmizelo a my se bavili jako nejlepší kamarádi.

Byla jsem na večer připravena, ale na věci, které se tam staly, rozhodně ne.