Eyes talk

XLV.

„No, tak? Jste spolu?" přehodila si Willow nohu přes nohu a nadzvedla obočí, jako by to snad byla samozřejmost. Já si jen odkašlala a asi po devadesáté sama sebe zevnitř pořádně profackovala.

„Jsme kamarádi," schovala jsem si obličej nevěřícně v dlaních. Od té noci uběhl už celý den a já se stále cítila stejně provinile. Má kamarádka to ale tak vážně nebrala, jelikož se začala chechtat tak nahlas, že ji museli slyšet i sousedi bydlící na druhé straně ulice.

Škvírami mezi prsty jsem ji pozorovala. Stála před křeslem zlomená v pase a vypadala, že si za chvíli ustele na mém koberci.

„Vy - vy dva jste - kamarádi?" vyprskla znova smíchy. Plácla sebou hlasitě na zem a paže hodila za sebe, aby se o ně mohla opřít. Nepřekvapilo by mě, kdyby se ve dveřích zanedlouho objevil táta s tím, že jsme hlasitější než jeho film na max. Říkal to často. Většinou když tady byla Willow.

„Jo," nahodila jsem nečitelnou grimasu. Byla naštvaná, smutná, uražená i ztracená.

„Tomu ani sama nevěříš," naklonila pobaveně hlavu. Já si k sobě přitáhla kolena a co nejsilněji je objala. „Někde jsem četla takový citát. Říkala jsem si, že snad nikdo nemůže být tak blbý, že by to nevěděl, ale..." popadla svůj telefon a začala po jeho displeji zběsile ťukat prsty.

„Pokud se dva doopravdy milovali, nemůže existovat žádné „jen přátelé"" řekla a otočila mobil mým směrem jako důkaz. Čelem jsem se zapřela do kolen. Asi abych se na ni nemusela dívat. „To kamarádíčkování byl určitě tvůj nápad, co?" nadzvedla se smíchem jedno obočí. Jasně... Jen já totiž vymýšlela ty nejhorší plány...

„Jak vám to jde s Jettem? Nějak jste se ani jeden nechlubil," zeptala jsem se spíš abych změnila téma, než že by mě jejich vztah upřímně zajímal. Jasně, nebyl mi úplně ukradený, ale přece jenom... Stejně bylo jasné, že je společně čekal happy end.

Willow složila své nohy do tureckého sedu a bradu opřela o pěst. „Zrovna teď to úplně nepluje po růžové říčce. Jett je divný a strašně náladový," postěžovala si a strašně směšně se zamračila. Jako malé dítě. Bylo mi jasné, že problém nebyl jen v mém bratranci. Ty změny nálad sama provázela dost často.

„To mě mrzí. Vy ale ten vor určitě zase do vody dotlačíte," usmála jsem se co nejpříjemněji to jen šlo.

„To nechápu," nakrčila roztomile obličej. Já se neubránila hlasitému uchechtnutí.

„Prostě věřím, že to dlouho bez toho druhého nevydržíte."

„Tak to samé můžu říct i o tobě a Nicholasovi."

Dál už jsem do toho nezasahovala. Hodila jsem po ní balíček chipsů, který do teď ležel vedle mě na posteli, a v hloubi duše přemýšlela právě nad tím skoro zase blonďatým klukem, který ukradl mé srdce.

Nad mým kamarádem.

***

Při volné chvíli jsem si zašla i se sešitem dějepisu, jen aby se neřeklo, do Pearl Stonu. Popadla mě chuť na pořádně sladký, studený milkshake. To jsem ale nevěděla, že mé plány překazí člověk sedící u mého oblíbeného stolu.

„Ahoj," podíval se na mě překvapeně, ale ne znechuceně nebo odpudivě. Dokonce bych řekla - kdybych ho neznala - že mě viděl rád.

„Ehm, ahoj?" zamračila jsem se nedůvěřivě. „Můžu si sednout?"

„Klidně," nahodil zase svůj obyčejně drsňácký hlas a zabloudil pohledem někam ke vchodu. Jako by si uvědomil, že nějak takhle by se asi hodná verze drsného Connora měla zachovat.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se po tom, co ke mně přispěchala jedna z číšnic a já si objednala nějakou specialitu z exotického ovoce. Další nová příchuť na mém seznamu.

„Hádej," odsekl, uchechtl se a upil ze svého čaje. Tipla bych, že byl černý, ale zas tak důvěrně jsem vůně ani sáčky rozeznávat neuměla.

„Netipla bych ani, že piješ čaj, natož proč radši nejsi zahrabaný u sebe doma v počítačových hrách nebo kdo ví co vlastně ve volném čase děláš," nadzvedla jsem obočí s když mi to řekneš, možná tě nevykopnu z mé oblíbené kavárny pohledem.

„Přemýšlím," opřel se zády do tmavě modrého ušáka, „a počítačové hry fakt nehraju." Při jeho hlubokém a jistém výrazu jsem na opravdu malou chvíli zalitovala, že něco takového z mých úst vůbec vyšlo. Pak to ale přešlo, takže jsem bylo v naprostém klidu.

„O čem by asi někdo jako ty mohl přemýšlet?" nedokázala jsem odolat tu otázku položit. V ten moment mi na stůl přistál až nečekaně dobře vypadající milkshake. Dnes to stihli hodně brzy. Že jsem se vůbec divila, když kolem nás byly jen prázdné sedačky a nově vyleštěné stoly.

„Jako já?" nadzvedl pobaveně obočí.

„Jako ty," pohodila jsem rameny, obmotala prsty kolem studeného poháru a brčko přiblížila ke rtům. Dobře, tenhle shake byl sladší, než jsem myslela.

„Myslíš okouzlující, neodolatelný a perfektní?" nahodil úšklebek, při kterém by srdce mnoha dívek mohla pomalu tát, ale s tím mým to ani nehlo.

„Spíš arogantní, nesnesitelný a až příliš sebejistý," uchechtla jsem se a představila si ty zlostí červené tvářičky všech jeho fanynek. Kdyby tady byly, asi bych už měla vyškrábané oči těmi dlouhými, umělými nehty, bez kterých se podle nich pomalu ani nedalo žít.

„To zabolelo," přitiskl svou dlaň na místo, pod kterým by měl být ten životu důležitý orgán a nahodil na oko uražený pohled. Pak se zasmál.

„Ale ne, vážně. Nad čím přemýšlíš?" On se nadechl k odpovědi, ale já ho ještě stihla zastavit: „Počkej. Jestli je nějaká tvoje známost na jednu noc těhotná nebo jsi brutálně zabil svou rodinu, nechci to vědět," rozšířila jsem co nejvážněji oči. Na jeho rtech se hned objevil pobavený úšklebek.

„Ne, jen tak nějak přemýšlím nad tím, cos řekla," přejel si prsty po čele a zavřel skoro ztraceně oči. Zarazila jsem se. Nechtělo se mi tomu věřit. Nemohla jsem se sice na své lži odhalující schopnosti stoprocentně spolehnout, ale on očividně nelhal. Proč by to taky dělal?

„Nevím, co na to říct."

„Taky nic nemusíš," řekl bez jakéhokoliv výrazu. Jen si soustředěně usrkl svého čaje.

„Takže jsem měla pravdu?"

On se uchechtl a zakroutil pomalu hlavou. „Když fakt pořádně přimhouříš oči, tak jo. To mi připomíná," spojil své ruce v prstech a strašidelně se na mě zadíval.

S jeho ledovým pohledem to ale snad ani jinak nešlo. Lidi vždy viděli jen jeho vnější část. Tu, ze které přímo sálal respekt. Tu, za kterou se snažil zakrýt bolest nebo to, do čeho mi vůbec nic nebylo. Nepotřebovala jsem o něm vědět první poslední. Jen jsem mu chtěla pomoct, což se myslím docela povedlo.

„Měla by sis dávat pozor, co přede mnou děláš, protože jsi zatraceně hezká a nejsem si jistý, jak dlouho mi bude stačit se na tebe jenom dívat," cukl mu jeden koutek nahoru. Já na něj zůstala zírat s polootevřenou pusou. Nebyla jsem si jistá, jestli to doopravdy řekl, protože tohle by na něj sice docela pasovalo, ale v případě, že bych měla obrovské řasy a... jak to jen říct... zajímavější přednosti.

„To si děláš srandu?" zamračila jsem se.