Eyes talk

XXI.

„Nebudu se ptát kam jsi zmizela, protože je to nad míru jasné. Zajímá mě co jste dělali a jak to teď mezi vámi je," ukousl si Jett ze svého připraveného krajíce chleba se šunkou a druhou rukou si úspěšně přehodil batoh přes rameno.

„Nic. Šli jsme k nám, Nicholas mě doprovodil a pak odešel," řekla jsem s takovým klidem, že se i druhá Skye musela poplácat po rameni. Za dlouhou dobu asi nejlepší výkon.

Teď ještě jestli to bylo správně. Lhát svým blízkým? Dobře, zrovna tohle bylo jen nevinné, nedůležité odkrášlování reality, ale v jiných případech to mohlo ostatním i ublížit. Vadilo mi to. I přes to jsem v tom ale byla odhodlaná pokračovat a nepřestávat. Někdy bylo prostě jednodušší lhát.

„To se mi nezdá," zamračil se a protancoval kolem mě, aby si mohl nazout jeho černé tenisky. Já byla již nachystaná, což jsem sice sama nechápala, ale popravdě mi to nevadilo. Zatím se mi docela dařilo procházet druhým ročníkem střední školy a vůbec jsem si nestěžovala. 

„Proč by ne. Já ti říkala, že jsme kamarádi," vyskočil mi na ústa úsměv. Vybavila jsem si okamžik, kdy na nás svítilo jen jemné světlo z pouliční lampy, nikde kolem nebylo ani živáčka a mezi mnou a Nicholasem bylo jen jemné pohnutí hlavou. 

„Čau teto!" zvolal.

„Ahoj mami!" zabouchla jsem za námi dveře, popotáhla nahoru batoh a vlasy přehodila přes jedno rameno, aby se nemohly přichytit za žádnou věc trčící z kusu látky, nebo z čeho se ta prokletá věc na učebnice dělala, na mých zádech. 

„Ozvala se ti Willow?" zeptal se a přesně v tu chvíli mi to trklo. Já se tady rozplývala nad svými zážitky a Jett mezitím přemýšlel o Willow. Bože já byla fakt sobecká.

„Jak to spolu máte?" poskočila jsem si a několikrát za sebou rychle zamrkala. Představa, kde vystupovala má nejlepší kamarádka a vlastní bratranec jako pár, mi sice nepřišla úplně skvělá, ale pokud byli šťastní, jakože tak minulou noc vypadali, bylo mou jedinou prací jim fandit a stát kousek opodál. Nejlíp s Nicholasem po boku a... Ehm... Co jsem to právě řekla?

„Mám ji rád, Skye," podíval se na mě jeho úžasnýma očima, kterými se nikdo jiný v naší rodině chlubit nemohl. Většina sice měla modré nebo k modré dost blízké oči, ale každý z odstínů byl kompletně jiný. Ty jeho měly barvu zimní oblohy. Studené, světle modré zimní oblohy. „Moc."

Nepřekvapovalo mě to. Kdo by se do ní taky nezamiloval, když byla tak hezká. Tolik kluků už o ni stálo. To byste se divili, kdybych vám o všech vyprávěla. O většině z nich vlastně ani nevěděla, ale snad polovina třídy se na ni dívala, když k nim byla otočená zády. Někdy jsem jí záviděla. 

Dobře, záviděla jsem jí to pořád. Bylo mi jasné, že vedle ní nikdy nebudu mít šanci. Bylo mi jasné, že se na mě žádný z nich neotočí, když bude stát vedle mě. To platilo do doby, kdy se objevil Nicholas a tuhle statistiku mírně narušil. 

„Já to věděla," usmála jsem se na něj a vrazila do jeho ramena tím mým. Protočil očima a prohrábl si vlasy. Byl tak sladký, když se mu tváře zbarvily do růžovoučké. Neznal to. Neznal pocit mít někoho doopravdy ze srdce rád. Nikdy bych to neřekla, ale byli jsme na tom dost podobně.

***

„Ahoj," usmál se na mě Nicholas, když se naše oči střetly na chodbě.

„Ahoj," přistoupila jsem k němu a mezitím dlaněmi k hrudníku přišpendlila učebnice na další hodinu. Nevím proč, ale mé rty se nedokázaly neusmívat. Očividně si všiml i Nico, jelikož jen svraštil obočí a tak krásně se zasmál.