Eyes talk

V.

 „Proč to tady vypadá jinak, než včera?" přimhouřil Nicholas nedůvěřivě oči a zkoumal každičký kousek malé místnosti s obrázky kávy a velkým svítícím nápisem PearlStone na stěnách.

„Však jsme vevnitř nebyli," nakrčila jsem pobaveně obličej a mírně zakroutila hlavou. 

„Jo, to bude asi tím," nadzvedl nezaujatě ramena. Koutky úst mi nad ním jen tak samovolně poskočily o něco nahoru. Hned potom jsem prošla těsně kolem něj tak, že se naše paže jemně dotkly s jasným cílem u jednoho ze stolů a co nejjemněji dosedla do jednoho z menších měkkých sedadel. 

„Co si obvykle dáváš?" dopadl už o něco méně opatrněji než já do podobného, jen zeleného křesla a po odhození svého černého batohu si položil pravý kotník na levé stehno. Jeden pramen hustých blond vlasů mu při tom spadl do obličeje. Hned na to ho ale vrátil na své místo jen mírným projetím prstů světlou hřívou.

„Borůvkový milkshake." Jen při pomyšlení na sladkokyselou smršť na jazyku se mi začaly sbíhat sliny. Borůvky samy o sobě mi nikdy nijak extra nejely, ale v kombinaci s bílým jogurtem, mlékem a vším, co se do takového zázraku dává, to bylo něco neuvěřitelně dobrého. 

V tu chvíli k nám přiběhla jedna ze servírek, z kapsy u sukně vytáhla čistý bílý blok a tužku. Nasadila co nejpříjemnější úsměv a docela vysokým hlasem se zeptala: „Co si dáte?"

Nicholas mým směrem pohodil hlavou a tím dal jasně najevo, že ještě nemá vybráno zatímco já už měla hned při příchodu. Možná by nebylo od věci někdy zkusit i něco jiného, ale tohle byla prostě jistota, že si dobře pochutnám.

„Borůvkový milkshake, prosím," oplatila jsem holce asi v našem věku úšklebek. Ona si na linkovaný papír něco načmárala a odvrátila pohled na Nicholase. Ten si stále prohlížel nápojový lístek, který nikdy servírky neodnášejí. Stálá nabídka všemožných a nemožných pochoutek.

„Tak já si dám jahodový," vykouzlil příjemný úsměv. 

***

„Tak tohle je bomba," pochvaloval si Nicholas už při prvním ochutnání. Já si na svoji volbu taky nemohla stěžovat, ale tohle hlasité vyjadřování už mě dost dávno přešlo. „Chceš ochutnat?" nadzvedl tázavě obočí a bez odpovědi ke mně přisunul skleněný pohár. Úplně na špičce byla tradičně šlehačka s kousky jahod a jahodovým sirupem. Já mu na oplátku nabídla ten svůj.

Pomalu jsem mezi rty chytila brčko a nasála letní chuť. Doopravdy to chutnalo, jako byste smíchaly všechny chutě léta a rozmixovali je do tohohle milkshaku.

„Tak co? Chutná?" zeptala jsem se Nicholase, který zrovna pokládal nápoj na stůl. Hned na to se natáhl pro pohár teď blíže ke mně.

„Chci zpátky svůj," zamračil se. Vypadal směšně, ale zároveň roztomile. Jako dítě, kterému vezmete lízátko a pak mu vrátíte jiné. „Jako není špatný, ale tohle je úplně jiný level," zavřel oči a přímo si užíval chuť jahod plující po jeho jazyce.

„Ts! Neurážej moje zlatíčko," nasadila jsem na oko uražený výraz a přitáhla si k sobě pohár s tmavě modrým obsahem. 

On se jen pobaveně zasmál, ale mlčel. Očividně už se neměl v plánu dál bavit o milkshacích.

„Nakonec s tebou není taková nuda," řekl s očima přilepenýma na jemné, světle fialové květině ve skleněné váze v samém středu stolku. Dokonce bych řekla, že mu tváře chytly o něco červenější odstín, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. „Na začátku to vypadalo dost ztraceně," pokračoval. „Ani jsi mi pořádně neřekla co bude za hodinu," ušklíbl se a konečně zvedl pohled mým směrem.

„Ale řekla," naklonila jsem o něco hlavu na stranu a ublíženě nadzvedla jedno obočí. Nebylo to tak dávno, abych zapomněla. Má hlava si moc dobře pamatovala, když ze mě vypadlo slovo dějepis.

„Dobře. Když po dlouhém zvažování řekneme, že jo, tak stejně propadáš ve slušnosti, takže..." schválně nedokončil větu a šibalsky se usmál. Určitě čekal nějaký výbuch vzteku, nebo minimálně vražedné pohledy a blesky v očích, ale znal mě až příliš málo na to, aby věděl, že v takových situacích obvykle hlavu neztrácím.

„Tak já klidně odejdu, pokud máš s něčím problém," snažila jsem se o úsměv podobný tomu Nicholase, ale rozhodně to muselo vypadat hůř minimálně o dokonalé bílé zuby a roztomilé ďolíčky.

On se na chvíli zarazil. Doopravdy přemýšlel nad tím, jestli jsem to myslela vážně? Šlo vidět, jak mu v mozku šrotovalo každé kolečko. 

Mou pozornost ale zaujal naprosto jiný člověk. Člověk, který jako vichřice rozrazil dveře a měl co dělat, aby vůbec zastavil. Kratší blond vlasy jí při tom poskakovaly všude kolem a tvořily tak něco jako lidský větrák, který sice rozhodně neplnil jeho funkci, ale alespoň tak vypadal. Její příjemné hnědé oči putovaly po celé místnosti a očividně nehledaly jen volné místo na sezení. Hledaly mě.

Willowin pohled řekl snad do posledního slova přesně to, co se jí dost možná zrovna honilo hlavou. Spodní čelist jí automaticky spadla o dost blíže k zemi, obočí mezi sebou vytvořila velkou vrásku a oči málem vypadly z důlků. Ještě ktomu zvládla hned několikrát rychle za sebou zamrkat. Asi aby si byla jistá, že se jíto nezdá.

Čekala jsem na moment, kdy se její neposlušné nohy nekontrolovatelně rozeběhnou naším směrem a její ještě méně ovlivnutelná pusa začne mluvit. Nic z toho se ale nestalo. Jen oněměně vytáhla ze zadní kapsy krátkých šortek telefon a začala do něj něco ťukat.

Nechci rušit, ale... CO TO KSAKRU JE? Objevilo se na displeji mého telefonu.

„Je ti něco?" zeptal se nedůvěřivě Nicholas. Dost možná právě něco říkal, aby mi zvedl hladinu agresivity, ale já měla jiný problém. Co tady vůbec dělala?

Jeho pohled se najednou otočil stejným směren, jako ten můj. „Co ta tady dělá?" zamračil se.

„Zjistíme."

Když Willow došlo,že si s ní nebudu psát ve stejné místnosti, protočila očima a opatrně k nám vykročila s napůl šťastným a napůl naštvaným výrazem.

„Eh... ahojte," řekla tak... zvláštně. Oba si nás přeměřovala pohledem a rozhodně neplánovala přestat.

„Willow. Nejsi náhodou nemocná?" nadzvedl Nicholas tázavě obočí. Tak tohle zase nedomyslela ona. Nemocní lidé asi nechodí jen tak po městě, nepronásledují tě a ani nepozorují jako sériového vraha.

„Vy jste nemocní," uchechtla se. Já ale viděla ten kratičký okamžik, kdy jí před očima proběhl strach. A že se jí to často nestávalo. Pro její štěstí byla improvizace její druhé jméno a tak se nezakoktala tak, jak by většina jiných lidí udělala. „Skye? Na slovíčko," otočila se s neutrálním výrazem, který neznačil nic dobrého, na podpatku a namířila si to přímo k uličce vedoucí na záchody.

Před odchodem jsem ještě stihla Nicholasovi věnovat omluvný zmatený výraz a málem si rozbít nos kvůli nožičce od stolu. On samozřejmě nezapomněl propadnout hlasitému smíchu.

„Hodně štěstí!" zakřičel na mě ještě s ne malou dávkou sarkasmu. Myslel to sice jen z legrace, ale já ho doopravdy potřebovala.