Eyes talk

XXV.

„Tmavosvětlemechová."

„Taková barva neexistuje," zakřenil se a svraštil k sobě pobaveně obočí.

„Proč by nemohla, když svíčka může vonět po půlnoci?"

„Teď patláš všechno dohromady."

„Asi jo," zasmála jsem se a opřela svou hlavu o jeho rameno. Seděli jsme na našem soukromém místě zabaleni v dekách a pozorovali západ Slunce. K tomu všemu se naše konverzace zvláštním způsobem dostala k barvám našich očí. Tmavosvětlemechová rozhodně byla barva. Jak jinak by se daly dopodrobna popsat Nicholasovy překrásné a rozhodně výjimečné duhovky?

„Nemůžu uvěřit, že jsi vážně tady," věnoval mi jemný polibek do vlasů a bez pochyb povytáhl koutky úst nahoru. Popravdě? Já tomu taky nevěřila. Ničemu z toho. „Musím ti to říct. Všechno."

Otočila jsem se na něj s tázavě nadzvednutým obočím. Mohl mi říct cokoliv. I kdyby to byla ta největší hloupost na světě, poslouchala bych ho. Všema ušima.

„Sice ses mě na to neptala, ale určitě by tě to zanedlouho napadlo. Takže..." protřel si mezi sebou dlaně a vypadal odhodlaný ze sebe dostat to, co si myslel, že jsem potřebovala vědět. Což nebyla pravda. Mně bylo úplně jedno, kdo byl. Důležité bylo kým byl teď a kým jednou chtěl být. Minulost už se stejně změnit nedala, tak proč se jí zabývat?

Taky vás tak překvapila má psychologická chvilka? Nechápu, co se stalo.

„Začalo to tím, když jsem zjistil, že mamka nejezdila každý týden do nemocnice kvůli tomu, že by byla nešika, jak říkala. Pořád vidím, jak ten hajzl napřahuje ruku, ve které měl kdo ví co, a celou svou silou tím praštil svou ženu. Svou vlastní ženu, chápeš to?" podíval se na mě smutnýma očima toužícíma po pomstě a zadostiučinění. „Hnusil se mi. Najednou se z táty, se kterým jsme tak dlouho žili pod jednou střechou, stal neznámý chlap, kriminálník. A já si slíbil, že takhle neskončím. I kdybych měl žít pod mostem a už nikdy na žádnou holku nesáhnout," upřel pohled přímo před sebe, takže nastavil slabému světlu měsíce celou svou tvář. Leskly se mu oči.

„Ty takový nejsi," zakroutila jsem jistě hlavou. Tohle byla jedna z mála věcí, o které nic ve mně ani na pikovteřinu nepochybovalo.

„Ale co když..."

„Ne. Nejsi a nebudeš," nenechala jsem ho domluvit. Podíval se na mě a já se nezmohla na nic jiného než se k němu nahnout a spojit naše rty. Jen rychle a jemně, ale přece.

„Čím si tě zasloužím?" usmál se.

„Na to bych se spíš měla ptát já."

***

Doma jsem si po vážně dlouhé době jen lehla, zavřela oči a přemýšlela. Nad svými city, city ostatních, sny a všem s tím třebaže jen malinko spojeném.

Kolik se toho za posledních pár týdnů stalo? Kdyby se neobjevil... pořád bych byla jen sama, obyčejná a smutná; uzavřená. Nevěděl toho o mně tolik. Ani z daleka. To nejhlavnější se ale dozvěděl.

Milovala jsem ho. Od kořínků jeho dokonale blonďatých vlasů až po špičky rozhodně jen nepatrně špinavých bot. Kdo ví, za jak dlouho by to jinak přišlo. Dva, tři roky? Nikdy? Zapsal se do mého srdce tlustým, černým centrofixem, který jak všichni moc dobře víme, nejde jen tak jednoduše vymazat. Nejde jednoduše vzít hubku a všechno hodit za hlavu, jakoby se nic z toho v životě nestalo.