Eyes talk

XX.

„Netvař se jako citrón, Skye," zamračil se na mě Jett, když jsem se nejspíše až příliš odpudivě dívala na páreček čtvrťáků, kteří si očividně nevšimli, že kolem nich poskakovali desítky dalších studentů.

„Zato ty vypadáš jako sluníčko," hodila jsem po něm nepřátelský pohled, na který automaticky odpověděl protočením očí. Vyplázla bych i jazyk, ale já si uvědomovala, kolik lidí bylo v té samé místnosti.

Ani jednomu z nás zatím tenhle ples nevycházel úplně podle představ. Nicholas sice řekl, ať na ostatní zapomenu, ale on sám si mezitím asi na půl hodiny odskočil. Willow zase měla potřebu sdělit něco nedůležitého holkám ze třídy. A tak jsme na kraji tělocvičny zbyli spolu. Dva osamělí příbuzní pozorující obrovskou skupinu vlnících se lidí do rytmických písniček.

„Už ti jde princ," pohodil hlavou k rychle se přibližujícím blond vlasům. Když mě uviděl, široce se usmál a nesnažil se zakrýt z neznámého důvodu červenající tváře.

„Promiň. Nevěřila bys, jak může řada na holčičí záchody ucpat i ty naše," uchechtl se, když si stoupl těsně po mém boku tak, že se naše paže dotýkaly. Tentokrát už mé tělo nemělo potřebu začít panikařit, což byl dost velký pokrok.

„Už jsem se bála, žes prostě odešel," vyskočil mi na ústa ironický úsměv, který naštěstí bez delšího přemýšlení pochopil.

„To bych neudělal," mírně nadzvedl koutky úst a zadíval se přímo do mých očí. Tak rychle se v nich dalo ztratit...

„Hele, už jde Willow," řekl Jett s jiskřičkami v očích a nejspíše neplánovaným úsměvem. Za pár okamžiků už společně odcházely někam k občerstvení. Vypadali šťastně.

Přesně v tu chvíli se z velkých reproduktorů začala ozývat pomalá, krásná píseň. Konečně si čtvrťáci nemuseli připadat jako blázni, jelikož všude kolem nich byly podobné páry. Nemohla jsem si nechat ujít myšlenku o tom, jaké by to asi bylo cítit tělo pro mě někoho důležitého takhle blízko. Cítit jeho dech na mém rameni a to, že se ze dvou těl stalo jedno.

„Pojď tančit," usmál se Nicholas a než jsem stihla cokoliv říct, popadl mou dlaň a táhl za ní celé mé tělo až k parketu. Snažila jsem se odporovat. Opravdu ano, ale ve vysokých podpatcích to příliš nešlo.

„Neumím tančit," vyskočila mi na tvář zahanbená grimasa a podívala jsem se na své střevíčky. No v těch to nemohlo jít ani omylem.

On mi jen opatrně prstem na bradě nadzvedl hlavu, abych mu pohlédla přímo do těch nádherně mechově zelených očí plných upřímnosti a štěstí.

„Já taky ne," uchechtl se a jemně položil ruce na můj pas. Když ale zjistil, že nemám ponětí ani o žádném držení paží, chytl ty mé a usadil je na jeho ramena. Potom vrátil své dlaně zpět.

„Pokud máš rád své prsty, nepokoušej to." Zasmál se, ale místo odchodu si mě jen přitáhl blíž až tak, že se naše těla skoro dotýkala úplně. Začal s námi mírně pohupovat, což zní fakt divně, ale ve skutečnosti to bylo úžasné a docela jednoduché. Na chvíli jsem se nervózně roztřásla, ale netrvalo to dlouho a dostala jsem se do správného rytmu.

„Vidíš, docela nám to jde," usmál se a mírně poupravil držení svých dlaní. Já hned na to spojila ty mé za jeho krkem. Musela jsem se usmívat jako sluníčko na hnoji, ale bylo mi to jedno. Takhle příjemně se me tělo snad nikdy necítilo. Vzájemně jsme se dívali do očí a nechtěli se odtrhnout, jakoby ten druhý znamenal celý život.

„Jsi vážně krásná," řekl a já poprvé za celou dobu uhnula pohledem s jahůdkovými tvářemi. Byl to kompliment Skye. Snažil se ti udělat radost a ty se místo toho zbaběle otočíš. Měla by ses stydět...

Chtěla jsem se na něj znova podívat. Vážně chtěla, ale mou pozornost zaujal pár tančící jen kousek opodál.

„Koukej na ně. Vypadají šťastně," usmála jsem se, když se Nicholas podíval mým směrem.

„Jo, já se tak cítím taky," skoro až zašeptal. Nemohla jsem se ubránit smutnému úsměvu. Vždyť on se tolik snažil. Stále mi opakoval, jak moc o mě stojí, i když to byly jen nepřímá slova. I kdyby nic neříkal, věděla bych to. Jeho oči mi řekly vše, co jsem potřebovala. Já místo toho jen civěla, mlčela a snažila se vyhýbat jakékoliv takové situaci. Myslela jsem, že bylo brzo. Může si snad člověk být jistý svými city jen po pár týdnech? Očividně ano...

„Chtěla bych jít domů," řekla jsem co nejtišeji to jen šlo. Nico mě ale slyšel, prohlédl si mé oči a zmateně nakrčil obočí. „Doprovodíš mě?"

Až v tu chvíli se usmál. Pochopil, že to nebylo kvůli němu. Vlastně trochu bylo, ale nenapadlo mě žádné jiné uklidnění, než tohle. Docela blbý, když jsem si potřebovala všechno urovnat v hlavě.

„Dobře. Pojďme."

***

„Čeho se bojíš?" zastavil se po dlouhé době ticha.

„Cože? Ničeho," zasmála jsem se tak falešně, že by tomu ani Aya nevěřila.

„Nelži," uchechtl se. Já mu ale odpověď dát nemohla. Nešlo to. Bylo v tom totiž až příliš moc citů, které jsem znala jen z filmů. „Já nejsem ten hodný kluk, Skye," zakroutil hlavou a jednou dlaní si přejel po obličeji. Já na něj jen hodila nechápavý pohled. Vypadalo to, že se bál. Bál se mi říct něco, co pro něj bylo důležité, možná nevymazatelné.

Neodolala jsem a musela se prsty dotknout jeho chladné tváře. Podíval se na mě a já jen kývla v souhlasu, že mohl pokračovat.

„Snažím se jím být, ale bojím se, že to už dlouho nedokážu. Minulost nejde jen tak smazat a hodit do koše. Nejde to," rozhodil ruce do vzduchu a pevně k sobě přilepil rty. „Kdybych byl teď zpátky ve svém životě, řekl bych ti to, co cítím, na rovinu. Nestyděl bych se a ani bych to nepředstíral."

„O čem to mluvíš?" zamračila jsem se a přiblížila se k něm tak, abych mu hleděla přímo do očí plných smutku.

„Nemůžu ti to říct. Jednou možná, ale ne teď. Jen tě prosím. Neopouštěj mě," položil mi své studené dlaně na tvář a prosebně svraštil obočí. I kdybych chtěla odmítnout, neudělala bych to. Nemohla bych.

„Nikdy tě neopustím," položila jsem své ruce na ty jeho a následně je spojila. Usmál se, ale ta bolest pořád zůstávala.

Dlouhou chvíli jsme tam jen tak v tichosti stáli s očima přilepenýma na toho druhého a přemýšleli.

„Co cítíš?" zeptal se. Roztřásla se mi kolena i ruce. Zavřela jsem oči a snažila se najít vhodná slova na jeho otázku. Nic ale nepřicházelo. Dokonce mi srdce zakazovalo lhát natolik, že ani to jednoduché slovíčko nic se najednou ztratilo z mého slovníku.

To, co jsem právě prožívala byl nový pocit. Ještě nikdy mi nebyl žádný kluk tak blízko. Nikdy mi láska nepřišla důležitá. Nikdy mi nepřišlo tak obtížné lhát. Změnil mě. I za tak krátkou dobu mě pomalu měnil.

„Co cítíš ty?" Bála jsem se. Bála jsem se jeho odpovědi. Ať už kladné nebo záporné.

Místo toho se však bez ohlášení rychle přiblížil. Musel slyšet, jak mi srdce začalo rychle bít jako o závod. Naše obličeje se téměř dotýkaly a já se za to nesnášela, ale má jediná myšlenka byla na jeho rty. Na jeho plné, chladem červené rty.

„Co cítím?" zeptal se, ale nemusel odpovídat. „Přesně tohle."