Eyes talk

XV.

„Jak jsi mi to mohla neříct?!" rozkřikla se Willow přes celou místnost, což jsem předem tušila, takže má dlaň byla připravená k zásahu. Teď ještě čekalo dlouhé vyprávění s vynecháním pár detailů, hádání se o tom, že jí to dřív sdělit nešlo a pak snězení studených hranolek. Nic nového.

„Teď ti to říkám," usrkla jsem si svého borůvkového milkshaku jako by mi snad měl dodat potřebnou energii pro další slova.

Tak a teď ta horší část...

„No tak povídej," založila si ruce na hrudi, zapadla snad do toho nejhlubšího možného místa v křesle a nadzvedla tázavě obočí. Ještě jí chyběl blok s tužkou a mohla z toho sepsat knihu. S jejím nadperfektním talentem, jak tomu sama hrdě říkala, by se třeba proslavila po celém světě. A nebo taky ne. Spíš ne.

***

Asi půl hodiny probíhalo všechno v pohodě. Já vyprávěla malinko přibarvený příběh a Willow poslouchala každičké slovo. Asi aby jí náhodou nic neuteklo.

No ale pak se to malinko zvrtlo. Dovnitř vešla partička lidí. Lidí, které bych čekala všude, ale rozhodně ne tady. Na místě, kde se neprodával alkohol ani cigarety.

Jediná moje naděje byla v dostatečnou kocovinu, díky které si žádný z nich nic nemusel pamatovat. Minimálně jednu z věcí.

Samozřejmě to ale bylo jen tupé doufání, které mělo asi tak 5% na úspěch. No jo... Skye a její naivní myšlenky.

„Jsi v pohodě?" zamávala mi před obličejem úzká ruka se zlatými hodinkami kolem zápěstí. Jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla, bylo jen vytřeštění očí a nepřirozený úsměv.

Panebože... musela jsem vypadat jako lachtan se zácpou.

Všechny naděje na boží smilování se nadobro roztříštily v momentu, kdy nás spatřil jeden ze členů žádné hranice party, "nenápadně" to pošeptal všem ostatním a pak už chyběl jen můj pohled na to, aby se každý z nich rozešel přímo k nám. Lépe řečeno ke mně. Willow v tu chvíli tvořila křoví. Kéž bych se za ni dokázala schovat.

Její výraz nenaznačoval nic dobrého. Byl naprosto kamenný. Bez jakékoliv emoce nebo duševního rozpoložení. Jen je bystře pozorovala a už na pohled bolestivě drtila dlaně svými dlouhými nehty. Já říkala, že takové drápy jí přinesou jen potíže. Měla mě poslouchat častěji...

„Co tady ksakru dělají?" procedila mezi k sobě silně přilepenými zuby. Jo, to bych taky ráda věděla...

„Kiersová," ušklíbl se bezdůvodně vítězně a postavil se mezi mě a Willow s hlavou mým směrem, takže té drobné blondýnce ukazoval své nasvalená záda. Co si budeme povídat, nebyla z toho úplně nadšená. Každá jiná holka by asi přimo slintala, ale od ní se to ani čekat nemohlo. „Jak sis užila večírek?" usmál se tak nechutně, až mi zabylo špatně. Vypadal by líp, kdybych ho pozvracela?

„Byly lepší," odpověděla jsem plánovaně stroze a arogantně. Tahle role sebevědomé královny mi i přes počáteční pochybnosti docela šla.

„Kdybys zůstala, mohl to pro tebe být celoživotní zážitek. S radostí bych ti ho ukázal." Nešla přeslechnout jeho narážka na jednu věc, která se mi bohužel zaryla až příliš hluboko do hlavy. On si to ale očividně moc užíval stejně jako jeho kamarádi, kteří teď už spíše věnovali pozornost Willow a náš rohovor poslouchali jen jedním uchem. Já vždy říkala, že ona byla ta hezčí z nás dvou. Bez pochyb.

„Co ode mě chceš, Flatsi?" On si místo odpovědi co nejpomalejí olízl rty a hned na to ten spodní silně skouskl. Za pár vteřin mě stihl odpudit víc, než za celé dny Willowina vyprávění nebo dokonce toho večerního polibku. Víc sexy byla i babiččina kočka s dědovými spodkami na hlavě.

„Zítra mám čas. Moje číslo ti určitě tady kamarádka ráda poví," hodil okem po Willow, která si ho jen přejela odpudivě pohledem a pak mi ho věnovala taky. Sakra Skye, to se ti vážně nepovedlo.

„Všechno?" snažila jsem se co nejvíce ignorovat pár hnědých očí plných nechápavosti a hlavně vražednosti. A to jsem kdysi říkala, že byly bezpečné. Ha, bejvávalo.

Connor jen vrazil loktem do jednoho z kluků stojících k němu nejblíže, pohodil hlavou k východu a pak se rozešel. Celá jeho banda ho po pár krátkých okamžicích následovala taky. Hloupá káčatka...

„Zbavím tě panenství, Kiersová!"

***

„Promiň."

„Jak jsi to mohla udělat? Proč?"

„Myslíš, že to byl můj nápad?"

„Já nevím, Skye! Vždyť já ani nevěděla, žes na tu debilní párty šla!" zaleskly se jí oči. Nebyl to ale vztek. Byly to obyčejné slzy smutku. „Myslela jsem, že si říkáme všechno."

Ani mě nebolelo tolik to, že po mně křičela jako král po králíkovi. Bolelo mne to, že měla pravdu. To já jí o ničem neřekla. Já jí lhala. Snažila jsem se zakrýt pravdu, která by ji mohla bolet. Nevěděla o jediné z důležitých věcí, která se v posledních dnech v mojem životě udály a nesnášela jsem se za to. Vždyť i moje máma byla víc v obraze.

„Já-"

„Nechci slyšet žádné bezvýznamné promiň." Znala mě. Znala mě až příliš.

„A já zase nechci, aby se naše přátelství rozbilo... takhle. Prosím, Willow. Prosím," pokusila jsem se neúspěšně o zahnání slz a srazila k sobě nervózně rty. Tady šlo o všechno. A když říkám o všechno, myslím tím o tu nejlepší a jedinou kamarádku, která mě i přes všechny nedostatky hrdě doprovázela a až do teď úspěšně snášela. Nikdy by mi neudělala to, co jsem udělala já. Nikdy by nikam nevyrazila bez toho, aniž by mi to jakýmkoliv způsovem sdělila. I kdyby byla na druhém konci světa zavřená v místnosti bez wifi nebo mobilních dat, odříznutá od celé civilizace a přivázaná ke stolu, její zpráva by mi došla. Nevím, jak by to udělala, ale došla by.

„Jdi do háje," zakroutila jen hlavou, otočila se na patě, nezapomněla při tom pohodit svými blond vlasy, a odešla. Nechala mě tam stát se slzami tvořícími z mých tváří koryta řek a hlavou plnou nadávek na sebe sama.

Kéž bych to mohla vrátit zpět. Udělat všechno úplně jinak.

Už ale bylo pozdě. Příliš pozdě.