Eyes talk

XXII.

„Byla jsi tady už někdy?" zeptal se, když se vyprostil z mého pevného sevření, které zapříčinilo zašustění někde ve tmě kousek od nás. Gentlemansky mi odhrnoval větve a nechával se dobrovolně řezat. To ale neznamenalo, že já měla procházku růžovým sadem. Můj obličej musel schytat minimálně pět nepříjemných ran a rány na dlaních? Radši nemluvit.

„Ne," odpověděla jsem pravdivě s očima stále pobíhajícíma po okolí. Ano, s mým panickým strachem z temných míst bych teď rozhodně neměla být tady. Moc lidí to o mně nevědělo. Možná ani Willow.

„Víš, chtěl jsem ti něco říct," vyslovil opatrně a o něco tišeji. Zastavila jsem se, ohlédla a podívala se mu do očí. Byl nervózní. Čekala na mě další část jeho prozatím tajné minulosti.

„Víš, že mi to nemusíš říkat," přejela má pravá dlaň po mé levé paži. Popravdě po tom všechno ve mně toužilo. Hlava, srdce i konečky prstů. Vadilo mi ale, že bych po něm mohla chtít něco, co sám nechtěl.

„Chci abys věděla, že se každým dnem můžu změnit. Můžu se vrátit do starých kolejí a stát se někým, koho jsi naštěstí ještě nepoznala... Občas mám pocit, že to nedokážu. Jen tě klidně pozorovat a stále se dohadovat sám se sebou, že způsobem, kterým bych to všechno ještě nedávno řešil, absolutně ničeho nedosáhnu," stiskl k sobě pevně rty a ani na vteřinu neuhnul pohledem. Věděl, co říká i když já o tom těžce pochybovala. „Potřebuju tě. Bez tebe bych všechno už dávno vzdal," usmál se.

Nevěděla jsem co říct. Do očí se mi zase tlačily ty otravné slzy a k Nicově části v mém srdci se připevnila další kapitola. Nenapadlo mě nic jiného, než mu jen vskočit do náruče a cítit jeho dech na mém krku. Pro někoho každodenní věc, pro mě zázrak. Cítila jsem se tak čistě. Tak volně jako nikdy jindy. Teď už bylo jisto na sto procent. Vztahu mezi námi se jen kamarádství říkat nemohlo.

„Můžeme jít na to tvé místo? Docela mrznu," uchechtla jsem se do jeho teplé hrudi a následně pohledem vyhledala jeho mechově zelené oči. On jen jemně přikývl s koutkami rtů natočenými nahoru a začal si sundávat svou vlastní bundu. „Zapomeň na to. Taky ti musí být zima," napomenula jsem ho s výhružnýn výrazem na což se jen uchechtl a po krátké slovní válce nakonec zdroj tepla s ublíženým pohledem přehodil zpátky přes svá záda.

Celý les kolem nás byl v naprosté tichosti a jediné zvuky široko daleko vydávalo lámání tenkých větviček pod našimi botami a tiché oddychování z našich úst.

„Kam to vůbec jdeme?" uchechtla jsem se, když mé dlaně snad i plakaly z té bolesti, které na nich zanechaly malé ostny z větví nebo různého šáší. Tahle cesta vážně nebyla jedna z nejlepších. Přála jsem si jen konečně dojít na to místo, kde Nicholas nejspíše trávil dost času, když přesně věděl, kam jít.

„Už nikam," zhluboka se nadechl. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila... Srdce mi muselo vynechat úder. Byla jsem si tím docela jistá.

„To je..." nemohla jsem najít správná slova na popsání tak úžasné a překrásné věci. „Nádhera."

Nicholas se jen usmál. Jak se mohlo stát, že za celý svůj život se mé kroky ani jednou nepodívaly sem? Bez výčitek bych to popsala jako nejkrásnější místo celého Brickstonu. A to s přehledem.

„Jak jsi to našel?" stále jsem jen oněměle zírala.

„Jednou mi nebylo nejlíp. Víš, jediné co chceš, je alespoň na chvíli zmizet. Nezajímá tě kam ani jak daleko jdeš. Jen potřebuješ čas na vstřebání různých myšlenek a nebýt nikým rušen," nasadil o něco vážnější výraz a o pár kroků postoupil dopředu. Malé svítící potvůrky se hned rozletěly do jiných míst. Očividně jim ale přítomnost něčeho asi o mrakodrap většího nedělala velký problém, jelikož se zanedlouho vrátily skoro na identické místo a začaly nás z dálky asi jednoho metru pozorovat.

„Mělo to něco společného s... s tebou?"  zeptala jsem se ostýchavě. Bylo jasné, že pro něj tohle téma nebylo jedno z nejjednodušších. Já o něm ale potřebovala vědět víc.

„Se mnou, tátou, mámou a celou naší minulostí. Vším, čím jsme si prošli. Dělá se mi z toho zle," úspěšně udržoval klidný výraz bez emocí, ale za tou vrstvou byl zlomený. Smutný, naštvaný a pomstychtivý.

„Řekni mi, co se stalo," zvedla jsem k němu oči a jemně do své dlaně uchopila tu jeho. On se na mě podíval se smutným pohledem, který se toho bál. Už to ale ze sebe musel dostat. Jak dlouho mi to asi chtěl říct?

„Dobře," kývl a znova k sobě přitiskl rty. „Slib mi ale, že neodejdeš. Nenecháš mě samotného."

„Nikdy," usmála jsem se. I kdybych chtěla, nemohla bych ho jen tak nechat být.

Ještě zhluboka vydechl a pak začal: „Víš jak na školách bývaji ti kluci, které znají úplně všichni? Kolem kterých se motají holky jako otravné muchy a jediné, co chcou je jen zábava na jednu noc? Tak přesně to jsem byl já. Sobecký, namyšlený a neponaučitelný." Z očí mu přímo skákaly blesky a mou ruku zlostí drtil jako sušenku. Asi si to ani neuvědomoval. Bolelo to, ale místo histerického zaječení jsem mu jen druhou dlaní pohladila tvář s celou láskou a klidem, který se ve mně někde hodně hluboko ukrýval.

Otočil se na mě a hned na to stisk povolil. Vytvořil omluvný výraz a opatrně mou ruku promasíroval. Mě ale má fyzická bolest nezajímala.

„Už ale nejsi. A já dohlédnu na to, abys už nikdy nebyl," usmála jsem se a stáhla svou dlaň zpátky volně k boku.

Na nočním světle vypadal úžasně. S jeho blond vlasy si teď pohrával chladný vítr, mechové oči teď skoro nešly rozeznat, ale i přes to si nešlo nevšimnout jiskřiček, které z nich nepřetržitě vyskakovaly. Oba jsme se usmívali jako největší blázni a jen na sebe oněměle zírali. Přesně do chvíle, kdy se Nicholas odhodlal a přiblížil se. Rychle a chtivě. Tahle jeho stránka mi překvapivě nevadila.

Chytl mé tváře do svých dlaní a jemně po nich palci přejížděl. Zavřela jsem oči a na opravdu krátkou chvíli nic jiného nevnímala. Jen jeho ledové prsty na mých nepatrně teplejších lících a mráz pochodující po zádech.

„Co cítíš?" zašeptal. Já si jen rychle potvrdila své již přetékající city. Má jediná myšlenka byla jen na jeho měkké, možná chladem popraskané rty.

Rozhodla jsem se. Pokud bych čekala jen o den déle, rozpadla bych se na milion malých kousíčků.

Do krku mi vešel hluboký proud vzduchu a po chvíli rychle odešel. Podívala jsem se na něj. Nemělo cenu čekat na nějaký kouzelný čas nebo místo. Nic lepšího, než teď být nemohlo.

Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Políbila jsem ho. Celá má láska k němu vyplavala na povrch a už nebyla možnost lží. Bylo to venku.

Naše rty se jen jemně otřely, ale pro mě to znamenalo moc. Víc, než by kohokoliv mohlo napadnout. Zašimralo mě v břiše. Známý pocit motýlků, o kterém jsem do teď silně pochybovala. Líbilo se mi to. Všechno na té krátké, pro někoho standartní chvíli.

„Děkuju," zašeptal Nicholas, když jsme od sebe odlepily nedobrovolně rty a jen tak stály v poloobjetí na louce poseté loletujícími hvězdami.

Bylo to dokonalé.