Eyes talk

XLIV.

„Proč se usmíváš jako takoví ti roztomilí buldočci?" zamračila se nedůvěřivě Willow a naklonila roztomile hlavu. Já co nejrychleji zastrčila telefon do zadní kapsy džín.

„To nestojí za řeč," pohodila jsem nad tím imaginárně rukou, ale úsměv ze rtů dostat nedokázala. Vadilo mi, že se mi kvůli němu pokazil tak dlouho budovaný systém lží. Už nebylo tak jednoduché se za nimi skrývat.

„Ale jdi do hnoje. Známe se tak dlouho a tys pořád nepochopila, že nejlepší kámošky si za každou cenu říkají úplně, ale úplně všechno," našpulila naštvaně rty a zadívala se na mě jako na toho největšího zrádce pod Sluncem. Kdyby jen věděla, kolik věcí vlastně nevěděla...

„Nicholas mi napsal, že se chce sejít." Srdce mi spokojeně poskakovalo s radostně sevřenými pěstičkami a ve svém nitru hledalo všemožné dobře končící scénáře.

„Aaaaa!" vyskočila Willow na nohy a začala přesně napodobovat ten tančící sval v mém hrudníku. Pro náhodné kolemjdoucí by to muselo vypadat dost směšně. Očividně jí to ale nijak zvlášť nevadilo. „Doufám, že půjdeš," přilepila se najednou k podlaze jako strom do země a nahodila výhružný výraz.

„To si piš, že půjdu," uchechtla jsem se a sledovala, jak se její tělo znova ocitlo nadšeně ve vzduchu.

„Já věděla, že by bez tebe nemohl být," šibalsky se usmála a spokojeně žuchla zpátky do Jettova křesla.

Aniž bych chtěla, začaly mi teplat tváře. Nevím, jestli měla pravdu, ale věřila jsem v to. Že jsem pro něj doopravdy nebyla jen bezvýznamná hvězda na noční obloze.

***

„Řekneš mi teda, proč jsem tady?" podívala jsem se na něj po dlouhé době společné tiché cesty po lesní cestě. Pomalu začala padat tma a já se bála, aby třeba nepřemýšlel jen o tom, jak to co nejjednodušeji utnout už nadobro.

„Nevím, jak začít. Je toho tolik, co potřebuju říct," věnoval mi jeden obyčejný pohled bez jakýchkoliv pocitů.

„Nemusíš začínat. Stačí pokračovat." On si mě překvapeně a nechápavě přejel očima a pak se překrásně usmál. Vypadal úžasně. Ostatně stejně jako vždy.

„Bylo by jednodušší, kdybych věděl, co z toho všeho je vlastně důležité," postěžoval si spíš sám pro sebe a odkopl kamínek, který nevinně ležel v jeho cestě. Ruce měl schované v kapsách zelené bundy a rty k sobě téměř stále přitisknuté.

„Proč ses tak změnil?" zeptala jsem se. Možná, že to znělo naléhavě, možná nevýznamně. Záleželo na tom, kdo a jak moc poslouchal.

Nicholas polkl všechen vzduch v ústech, nepatrně sebou trhl a pak zhluboka vydechl. Ještě před vyjádřením si jazykem zvlhčil rychle rty.

„Potřeboval jsem to. Začít nový život, kde bys nebyla ty ani žádné krásné vzpomínky. Něco jako čistý štít," pohodil nervózně rameny a pohlédl mi upřímně do očí. „Asi jsem si ale vybral špatnou verzi," prohrábl si své hnědé vlasy.

„No to teda," uchechtla jsem se.

„Neboj, naštěstí jsem si dal nějakou špatně držící barvu. Zanedlouho už budu zase blonďák," nahlas se zasmál a zastavil své kroky.

Dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho perfektních očí. Povedlo se mi to až když někde za ním proletělo první létající světýlko. Překvapeně jsem od sebe odlepila rty a zahleděla se na naše nenahraditelné údolí. Jakoby se najednou všechny ty světlušky objevily v mém břiše.

„Jak...?" popadala jsem nevěřícně dech a snažila se přijít na to, jestli se mi to doopravdy jen nezdálo. Nicholas se spokojeně usmíval a místo toho, aby pozoroval tu přírodní podívanou, sledoval mě. S jasně spokojenýma očima a přiblblým úšklebkem, který se mi tak líbil.

„Jsi nádherná," zašeptal. V tu chvíli jsem se musela usmívat jako ten největší blbeček, ale tahle slova mi dokázala pořádně učarovat. Mohl to říkat kdokoliv, kdykoliv a jakkoliv, ale stejně by právě z jeho úst zněla jedinečně. Opravdově.

Musela jsem se přemlouvat, abych zůstala otočená ke světluškám. Bylo tak na devadesát procent jisté, že bych po něm jinak hned skočila.

„Věř mi, že si nikdy neodpustím, že jsem tě ztratil. Že jsem ti ublížil," udělal ke mně pár kroků, až mi stál téměř na dosah. Srdce mi tlouklo asi tak padesát tisíc milionů úderů za minutu. Když jsem se k ničemu neměla, jemným zatáhnutím za ruku mě k sobě pomalu otočil a já tak spatřila jeho nenahraditelné oči. Zbylých deset procent sebeovládání se začalo strachem otřásat.

„Stejně to nechápu. Jak ses mohl zamilovat do někoho jako já," usmála jsem se a nevěřícně zakroutila hlavou. Nikdy jsem to nechápala. Nejspíš si neuvědomoval, jak dokonalý byl. Jinak by teď randil s dcerou prezidenta.

„Je těžké se do tebe nezamilovat," vykouzlil překrásný úsměv, natáhl ke mně nataženou dlaň a v ten nejlepší okamžik ji opatrně položil na mou tvář. Nechala jsem víčka volně spadnout a oběma rukami se dotkla té jeho. V těchhle okamžicích jsem se cítila jako růžový obláček povalující se v nebeském moři.

„Skye?" vyslovil tiše. Téměř neslyšně.

„No?" otevřela jsem oči, nechala naše paže sklouznout zpátky na svá místa a tázavě nadzvedla obočí.

„Jak to teď bude?" Z jeho očí přímo vyskakoval strach. Nervózně si mnul zápěstí a párkrát okusil chuť svých vlastních rtů. Kousal si je jako nehty.

Já tu odpověď taky chtěla znát. Každá se mi ale zdála špatně. Proč to nemohl rozhodnout on?

„Nevím. Můžeme mít třeba kamarádi nebo tak něco," pohodila jsem rameny, jako bych to snad měla úplně na háku. Tak to ale nebylo ani z té nejmenší části. Mé srdce mezitím samo sebe trhalo na malé kousíčky a nadávalo mi do toho nejhoršího. A mohla jsem si za to sama.

„Kamarádi?" zkřivil nechápavě obličej. Rozhodně to nechápal. Ještě k tomu po tom všem, co se stalo jen před pár vteřinami. Nenáviděla jsem se za to, ale bylo pozdě vzít svoji vlastní nejistotu zpátky. Pokazila jsem to kvůli vlastnímu strachu. „Když to tak chceš, fajn."

Zabodla jsem pohled do země, obtočila své paže kolem svého těla a ani se mu neodvážila podívat do očí.

Tentokrát to všechno byla má chyba. Zásadní chyba, kterou by mi snad Nicholas někdy dokázal odpustit. Jen kdybych mu to dovolila...