Eyes talk

XLI.

První normální vyučovací pondělí se zdálo být jako další obyčejný den bez Nicholase. Čekala jsem další výčitky, litování se a smutek. Všechno se mi ale zdálo najednou nedůležité, když jsem v plné třídě spatřila něco, co mi vyrazilo dech.

Svýma mechovýma očima se díval přímo na mě. Nezkřivil ale jedinou vrásku na svém dokonalém obličeji. Díval se na mě jako na svou oběť. Místo svých blond vlasů mu ale do čela padaly čokoládové prameny.

Zastavilo se mi srdce. Byl to on. I přes to, že se z jeho typického oblečení stal outfit z černých džín a mikiny v dost podobné barvě, to byl on.

Nemám ani tušení, co se v mé hlavě v tu chvíli tak pomotalo, ale přišla jsem až k jeho lavici a zeptala se, možná spíše tiše zařvala: „Proč?"

On mi ale neodpověděl. Jen odvrátil svůj pohled někam do dálky a založil své paže na hrudníku.

„Takže teď se spolu už ani nemůžeme bavit? Skvělý," řekla jsem spíše sama pro sebe, ale dost nahlas na to, aby to slyšel. Bez dalších slov jsem odtáhla svou židli a s žuchnutím tašky na zem na ni dopadla.

Nic zase nedávalo smysl. Jakoby se s našimi hádkami obrátil celý vesmír naruby.

Jakoby mi jen jeho přítomnost mohla v životě uklidit ten příšerný chaos.

***

Uběhly dny, možná týdny od chvíle, kdy se z Nicholase stalo monstrum. Už jsem chápala, před čím mě varoval. Proč mě tolik prosil, abych mu nikdy nedovolila zajet do starých kolejí. Byl drzý, nespolehlivý a výrazem nepřítomný. Každý den odcházel s jinou holkou a já pomalu přestala doufat, že by se sám vzpamatoval.

A nějak tak vznikl můj plán na jeho záchranu. Ano, pojmenovala jsem to jako záchrana a ne bezdůvodně. Bylo to, jakoby jeho tělo obsadil démon z jiného vesmíru a mého Nicholase vyměnil za tuhle příšernou verzi.

Jednou jsem mu slíbila, že ho neopustím. Že mu pomůžu. A já se své slovo rozhodla dodržet. Alespoň pro tentokrát.

Jako každý den odcházel se svou skupinkou. Já je co nejméně nápadně pozorovala a čekala na správnou chvíli. Neměla jsem ani malou představu o tom, jak by to asi mohlo probíhat. Všechno to bylo na situaci.

„Ehrm," odkašlal si někdo za mnou a já sebou překvapeně trhla, „nejsi úplně nenápadná," uchechtl se.

„Díky za upozornění," protočila jsem oči a znova vrátila pohled na Nicholase.

„Pokud ho plánuješ nějak odchytnout; ostatní bydlí na druhé straně města. Myslím, že s nima domů nepůjde," opřel své rameno o zeď za mnou a nadzvedl jedno obočí.

„Zdá se mi to, nebos mi právě pomohl?"

„Zdálo se ti to," nahodil svůj typický úšklebek a - bože - přísahala bych, že na mě mrkl.

Dál už jsem mu na to ale odpovědět nestihla. Celá partička totiž zmizela ze školní chodby a já se pomalu, ale zároveň docela rychle, dostala až před celou budovu, kde stál i můj cíl. Nepozorovaně jsem se dostala pod schody, do uší si nasadila sluchátka a rozešla se až ve chvíli, kdy se mým směrem otáčel Nicholas.

Naše ramena do sebe silně narazila.

„Hleď pod nohy, sakra!" vykřikl aniž by mi viděl do obličeje. „Skye?" zašeptal, když se naše pohledy po tak dlouhé době střetly. Na sucho jsem polkla při vyslovení mého jména z jeho úst. Znělo tak hezky, vznešeně.

„Promiň."

„Ne, já..." zarazil se. Nejspíš se v něm znova objevil ten starý Nicholas a on sám nevěděl, jakému z nich má povolit uzdu. Jeho oči přímo jiskřily. Po tak dlouhé době v sobě zase nesly ten příjemný klid.

„Už jsme spolu dlouho nemluvili," usmála jsem se. Fajn, v mé hlavě to znělo o dost přirozeněji.

„Vyhýbala ses mi," vyslovil jednoduše a s jistýma očima. Spíše mi odsekl. Uvnitř jsem se prakticky udusila vlastním kašlem. Já že se mu vyhýbala?

„Nevyhýbala, Nicholasi." Zhluboka se nadechl. Jakoby se mu jeho jméno v mém hlase líbilo stejně, jako mně.

„To je teď už jedno," protočil očima a následně je zabodl do země. Ruce mu ležely v kapsách džín a hnědé vlasy, na které jsem si snad nikdy nemohla zvyknout, mu padaly do čela.

„Není," zamračila jsem se.

„Potřeboval jsem pomoct, ale tobě to bylo očividně jedno," napodobil mě. Vypadal naštvaně, uraženě. Nechoval se vůbec jako Nicholas, kterému jsem věnovala celé své srdce; do kterého jsem se zamilovala.

„Tohle neříkej. Není to pravda."

„Tak mi ukaž pravdu ty," řekl s očima přímo zabodnutýma do mých.

„Změnil ses," zašeptala jsem zrovna s zakřiveným obočím, když mu zazvonil telefon. On po něm bez váhání šáhl a po pár nejasných slovech už zase hleděl na mě.

„Musím jít," vysoukal ze sebe po chvíli, „snad si ještě někdy promluvíme," vrátil svůj mobil zpátky do zadní kapsy.

„Uvidíme," vyšel z mých úst proud vzduchu a na ústa vyskočil upřímný úsměv. I Nicholas se konečně usmál a po rychlém rozloučení otočil své tělo k odchodu. „Jo a Nicholasi?!" zakřičela jsem na něj, „ty vlasy jsou příšerný!"

***

„Skye! Jedeme!" zavolal na mě táta ze spodního patra. Já si naposledy zkontrolovala své obyčejné černé šaty pokryté lehkou krajkou a přes rameno přehodila jednoduchou lososově růžovou kabelku.

Nevypadala jsem ani z daleka dobře. Kruhy pod očima se mi nepodařilo skrýt ani silnou vrstvou korektoru, vlasy mě absolutně neposlouchaly a mé šaty byly až příliš krátké. Hned několikrát jsem si do hlavy musela zapsat: Opovaž se pro cokoliv sklánět.

Chvíli na to do pokoje vletěl Sam v jednoduchém rozepnutém saku, pod kterým měl bílou košili. „Vypadáš dobře," usmál se, „už ale pojď, jinak z nás táta udělá palačinky. Má příšerný hlad," nasadil široký úsměv a já mu ho musela opětovat.

Rychle jsem se k němu přemístila, cestou rozcuchala jeho stále stejný účes a při nadávkách plynoucích z jeho úst scházela schody. V předsíni jsem jen vplula do nízkých lodiček v téměř totožné barvě s kabelkou a před Samem vyšla do pomalu upadajícího dne.

„Konečně," odfrkl si taťka, když jsme oba dopadli do přeekvapivé čistých sedadel. Musel si dát na čas, aby všechny naše bitvy s jídlem nadobro vymazal.

Máma se jen usmála a dlaní mu přejela přes oholenou tvář.

„Už jí to můžu říct?" nahnul se Sam do přední části auta. Já se zamračila a po všech hodila nedůvěřivý pohled. Mamka nevypadala úplně přesvědčeně, ale kývla.

Jeho slova mě zaskočila v plném rozsahu. Co sakra tahle rodina chtěla na oslavě tátova bratra?