Eyes talk

XXVI.

„Co pořád chce?" zabručel Nicholas hned, když se dostal do domu plného tancujících, z části ožralých nebo nadržených lidí. Zabouchl za námi dveře a já ho s ještě stále obmotanou rukou táhla do místa, kde by mělo být něco k pití.

„Naštvat tě," řekla jsem bez zabarvení hlasu nebo specifického výrazu. Connor vlastně nic jiného dělat neuměl. Jen se snažit o rozhádání párů a následný úlet s jedním z nich. Pokud vím, gay nebyl. Někdy mu k radosti stačilo jen to druhé.

„Proč by to dělal?"

„Protože je to prostě Connor."

„A..."

„Ne. Nechci se bavit o někom jako je on celý večer," nedovolila jsem mu ptát se dál, protože by rozhodně vymyslel milion dalších otázek které mu stejně mohly být úplně jedno. Na chvíli se podíval nechápavě a překvapeně, ale na konec to naštěstí pochopil, z bedny si vzal skleničku piva a přelil ji do kelímku, kterých tam už moc nezbylo. Já udělala to samé, jen s pomerančovým džusem. Ten podle všeho ještě nebyl otevřený, takže jsem byla já jediná nealkoholička v celém baráku. Skvělý.

„Promiň, že jsem tě sem dotáhla. Jenže Willow nechtěla jít sama a já jí to slíbila... To mi připomíná; musíme ji najít." Ne, rozhodně jsem na ni nezapomněla. Jen mi přišlo jako dobrý nápad dát si první něco k pití a až pak jít hledat svou nejlepší kamarádku. Přesně tak to bylo.

„Nemusíme nikam chodit," zastavil hlasem mé již rozpohybované tělo Nicholas. Nechápavě jsem se na něj podívala se svraštěným obočím. „Jsou támhle," pohodil hlavou k rohu místnosti, kde doopravdy seděla i s Jettem. No... kdyby jen seděli. Energicky se líbali a svými dlaněmi si navzájem prohledávali těla. Možná, že to bylo divný, ale usmála jsem se.

„Už mě očividně nepotřebuje," našpulily se mi ironicky uraženě rty. Nicholas se na mě jen podíval s širokým úsměvem a věnoval mi dlouhou pusu, kterou jsem mu nedočkavě oplatila. Nebylo mi jasné, jestli už bylo mé tělo připravené na o něco vyšší level, takže se o nic nesnažilo stejně jako Nicholas. Na štěstí. Jinak bych se asi studem propadla.

„Radši bych byl jen s tebou," na chvíli se odtrhl s hravými jiskřičkami v očích, ale stále mě nepouštěl ani neodtahoval rty příliš daleko.

„Tak někam pojďme," šibalsky jsem se usmála a jen rychle o sebe otřela naše rty.

Nicholas na nic nečekal. Popadl mou ruku a táhl mě někam do zadní části domu. Buď tady už někdy byl, nebo měl moc dobré odhadovací schopnosti. Došel se mnou totiž do menší místnosti, které by se dalo říkat pokoj pro hosty. Nejspíše do něj nikdo v posledních letech ani nevkročil, jelikož byl na i pod poličkami prach a voněla tak... opuštěně? Prázdně? Nečekala bych, že někdy pojmenuju i vůni starého pokoje.

Když zavřel potichu dveře, otočil se ke mně s otázkou v očích. Nevěděla jsem, jestli to byl dobrý nápad, ale mé kroky překonaly vzdálenost mezi mnou a Nicholasem a naše rty se spojily. Opatrně, ale přece jenom o dost méně jemněji, než kdy před tím.

V tu chvíli jsem to cítila. Z jednoduché pusy se staly polibky. Něco ve mně se bálo, ale ten zbytek si všechno náležitě užíval. Rukami jsem mu zajela do vlasů a on mě těmi svými přidržoval v opravdu krátké vzdálenosti asi deseti milimetrů. Cítila jsem každičký pohyb jak svůj, tak jeho. Musela jsem se smát, když se tenhle úzký prostor ještě zmenšil.

Srdce mi rychle tlouklo, v břiše létaly motýli. Těch se ale objevilo o stovky víc ve chvíli, když své rty přesunul na můj krk. Má ústa vyprodukovaly tichý vzdech a oči zůstaly pevně zavřené. Cítila jsem se jako ve snu. Krásném snu plném radosti a štěstí.

Po dlouhé chvíli se jen krátce vrátil zpět k mým rtům. Rychle jsem zamrkala, když se oddálil a hleděl na mě jako na zjevení.

„Stalo se něco?" svraštila jsem nechápavě obočí a přejela pravou dlaní levou paži. Až pak mi došlo, jak hloupá ta otázka byla.

„Se mnou určitě," uchechtl se a spravil mnou rozčepířené blond vlasy. Věděla jsem na co narážel. Mým tvářím nešlo zabránit změně barvy. Na štěstí byl celý pokoj pohlcen jen v jemném světle pouliční lampy a tak si nemusel ničeho všimnout.

Bylo mi jedno, na co myslela on. Já ale nemohla přestat. Potřebovala jsem znova cítit jeho tělo na tom mém. Potřebovala jsem vědět, že tohle nebyl jen úlet. I když to k němu mělo ještě dost daleko.

Více méně řečeno jsem po něm hladově skočila, zastavila se jen opravdu malý kousek od jeho rtů a čekala, jestli Nicholas byl tak chtivý stejně, jako vypadaly jeho oči i tělo. Když se pobaveně usmál a věnoval mi energický, dlouhý polibek plný vášně, lásky i nedočkavosti, věděla jsem, že byly jeho city stejné, jako ty mé. Bylo to tak... neuvěřitelné.

A pak to všechno zkazilo otravné a rozhodně nevítané vyzvánění mého telefonu. Nechápu, jak se mohlo samo přepnout z vibrací na zvuk, ale v tu chvíli už to bylo jedno. Nicholas se na kabelku položenou kousek od nás vražedně podívala a já k ní spěchala, aby ji náhodou nevyhodil naštvaně z okna. Možná, že jsem o tom musela přesvědčovat i sama sebe.

„Halo?" nezdržovala jsem se hleděním na volajícího ani slušným představením.

„Skye? Jsi teda na té párty?" ozval se z mobilu Willowin hlas. Kdybys nebyla tak zaneprázdněná Jettem, věděla bys to...

„Jo, jsem."

„Můžeš přijít ven?" zeptala se a já k sobě jen naštvaně přitiskla zuby. Teď, Willow? Vážně sis nemohla vybrat lepší chvilku... Když jsem dlouho neodpovídala, ozvala se znova. Naléhavě. „Prosím"

„Za chvilku jsem tam," řekla jsem a tipla hovor s protočením očí. Bylo mi blbé teď odejít, ale Willow by se mnou nechtěla mluvit jenom kvůli banální věci. Určitě mě potřebovala.

„Tak pojďme," usmál se Nicholas jako bych snad nepoznala, že mu to vadilo. Ani mně se to dvakrát nelíbilo, ale na druhou stranu jsme i tak zažili něco úžasného a nepopsatelného. 

„Jo," přehodila má ruka přes rameno malou kabelku. Potom jsem své nohy poslala ke dveřím, které mi Nico jako pravý gentleman otevřel, a prošla nimi směrem do hlavního dění, kde teď bylo o dost více motajících se lidí.

Zarazila jsem se až při pohledu na Willow sedící na lavičce s člověkem, kterého bych tam nejméně čekala. A ještě hůř? Smála se.