Eyes talk

XLVI.

„Neříkej, že sis toho nevšimla," protočil očima a podíval se na mě pohledem, který jsem nedokázala rozluštit. Tím mi vzal všechen vítr z plachet už úplně.

„Děláš si srandu," kývla jsem s přesvědčením. Znělo to až moc... vymyšleně. Kluci jako on si ode mě nikdy ani nenechali podat spadlou tužku.

„Když myslíš," pohodil rameny. „Prostě jsi jiná než všechny ostatní. Chvíli jsem myslel, že ses vážně zajímala o to, co se v mém životě posralo."

„Zajímala, ale jenom proto, že jsem ti chtěla pomoct. Po tom, co jsi mi řekl ty věci, které si vlastě nepamatuju. Prostě mi něco v hlavě napovědělo, že bych pro jednou mohla udělat dobrý skutek a nějak jsem to popadla za pačesy. Asi moc rychle, protože tohle by mě v žádném možném životě nenapadlo a..." mluvila jsem jako smyslů zbavená.

„Klídek, vždyť jsem ti nevyznal lásku. Jenom nejsem zvyklý, že se musím před nějakou pěknou holkou držet. Spíš to bývá naopak," uchechtl se. Očividně měl ze mě legraci.

„Jasně, chápu."

„Asi bych ti měl... no..." odkašlal si a dlaní přejel po zadní části krku. Nadzvedla jsem zvědavě obočí i když mi bylo tak nějak jasné, co se ze sebe snažil statečně dostat. „Poděkovat," vypadlo z něj rychle. Usmála jsem se.

Connor Flats mi poděkoval a ještě k tomu se dokázal otevřít. Splnila jsem svůj cíl. Teď už bylo jenom na něm, jak se rozhodne pokračovat. Mohl mít sebehorší život, ale musel si najít svůj záchranný bod.

Musel najít svou hvězdu v nekonečném jezeru nočního nebe.

***

Čau, kámoško.
Potřeboval bych pomoct s něčím do školy, mohla bys? Učebnice mám, nemusíš je brát. Prosím.

Na ten krátký text esemesky jsem čuměla asi tak pět minut, dokud mi nedošel jeho obsah. Rychle jsem zamrkala, odignorovala tu kámošku a odepsala mu v otázce. Myslel to jakože hned nebo za týden? Kdo se v něm měl vyznat? Na dálku jsem ještě nedokázala ani hádat.

Po pár dalších zprávách jsem se dozvěděla spoustu nedůležitých informací. Na příklad to, že zrovna obědval v bílém tričku a že jeho máma měla obvázané prsty po tom, co krájela mrkev do polévky. Pak z něj ale vypadlo, že tak za hodinu by se mu to hodilo a já se začala doslova třást.

Měla jsem být zase u něj doma. Jen my dva v jeho pokoji. Kamarádi to ale takhle dělali, ne? A proto jsem s tím souhlasila.

Člověk by se divil, o kolika věcech člověk dokáže přemýšlet při tak krátké cestě. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že být jen kamarádi nakonec nemuselo být to nejhorší možné rozhodnutí. Každá další myšlenka mi to sice na plné čáře vyvracela, ale já je neposlouchala.

Zastavila jsem se před velkými vchodovými dveřmi. Napadlo mě, že bychom třeba mohli jít do Pearl Stonu nebo k nám. Tam bych se možná cítila více přirozeně a nemusela si dávat pozor na to, kam šlapu a co říkám.

Když se ale rozrazily dveře a za nimi stála jemná žena s širokým úsměvem, bylo pozdě. „Ahoj, Skye. Nefunguje nám zvonek, ale naštěstí jsem si tě všimla," odhrnula si pramínek vlasů za ucho. „Jdeš za Nicholasem?"

Dokázala jsem ze sebe dostat jen tiché přikývnutí.

„Je v pokoji. Tam ještě trefíš, ne?" vykouzlila další z jejich okouzlujících úšklebků.

„Jasně," stiskla jsem si pravé zápěstí a pokusila se jí alespoň z poloviny oplatit její štěstí. To se mi rozhodně nepovedlo.

Z jeho pokoje se ozývala tlumená hudba. Musela jsem se při tom usmát.

Dveře mi otevřel hned, když jsem zaklepala. Jako by před nimi celou dobu stál a právě na ten známý zvuk čekal.

„Ahoj," prohrábl si své teď už jasně blond vlasy a nadzvedl roztomile koutky rtů. Aniž bych chtěla, začalo mi bít srdce. I v tom vytahaném tričku a starých teplákách vypadal tak dobře. Bylo nemožné se na něj zasněně nedívat.

„Ahoj," usmála jsem se a dlaň přemístila ze zápěstí na vrchní část paže. On o kousek odstoupil, abych mohla vejít do pro mě tak známé místnosti. Nic se tam nezměnilo. I naše společné fotky stále zdobily většinu nábytku. Zahřálo mě to u srdce. Nebyla jsem jediná, kdo je prostě nemohl zahodit.

„Doufám, že se na mě nebudeš zlobit, ale spletl jsem se. Nechal jsem si učebnice u babičky," zkroutil obličej do omluvné grimasy. Můj pohled hned spadl do míst, kde vždy skladoval věci do školy. Pokud mě oči neklamaly, všechno bylo na svém místě. Sešity, knihy i různé pomůcky. Když připočtu to, že jeho výraz přímo přetékal lží, nebylo o čem mluvit. Nechtěl se učit, ale já tady stejně měla být.

On si toho určitě všiml. Stiskl k sobě nervózně rty a čekal, co mu na to asi řeknu.

„Tak když už jsem tady, můžeme si třeba popovídat," pohodila jsem rameny a nespouštěla z něj svůj upřímný pohled.

On se široce usmál. Možná, že ani nechtěl, abych to viděla, ale jeho tělo bylo rychlejší než hlava. „Dáš si něco?"

„Máš pořád zásobu džusů v té kouzelné skříňce?" uchechtla jsem se a skousla si pobaveně spodní ret. Moc dobře se mi vybavovalo, jak na mě vypadly všemožné příchutě, když jsem hledala tričko, pro které mě sám poslal. V tu chvíli mi přišlo, že se jich tam tolik ani nemohlo vejít. Od té doby to pro mě byla jednoduše kouzelná skříňka.

„To si piš," zasmál se.

Pak jsme dlouho seděli se sklenicemi banánového džusu v dlaních. Neřekla bych, že to bylo vůbec možné, ale doopravdy jsme si povídali jako dřív; smáli se jakékoliv blbosti a všechno vypadalo tak bezstarostně.

Nicholas se sice ne jednou snažil obrátit konverzaci k našemu "kamarádství", ale já to obvykle šikovně zatáhla zpátky. Bylo mi to trapné, ale nechtěla jsem zničit něco, co bylo tak krásné. Stačilo mi jen slyšet jeho hlas, abych se cítila šťastnější, a právě tak to bylo. Jen my dva. City se nezměnily, láska nezmizela.

Co na tom, že jsme se nelíbali ani neleželi v objetí? Pořád to bylo stejné. Kamarádi, nekamarádi.

„Já vím, že o tom asi nechceš mluvit, ale já už tady nevydržím moc dlouho sedět a namlouvat si, že ta holka přede mnou je jen má kamarádka," pohlédl mi do očí a já věděla, že by mi neprošla jediná malá lež. Jasně, že jsem to cítila stejně. Já v něm neviděla kamaráda. Já v něm viděla někoho, komu jsem byla ochotna znova a znova věnovat své srdce.

Byla jsem připravena mu ho vrátit nekonečněkrát.