Eyes talk

XXXIX.

Probudila jsem se s propoceným tričkem, rozklepanými prsty a plakajícím srdcem. Byl to jen sen... Všechno to byl jen zatracený, až příliš reálný sen.

Z nočního stolku jsem si podala sklenici vody, málem ji celou na sebe při pití vylila a znova sebou plácla do splasklého polštáře i s hlavou plnou popletených myšlenek. Snažilo se mi snad mé vnitřní já něco nenápadně podstrčit? Nebo mě varovat?

Možná, že jsem jednoduše měla na Nicholase zapomenout a raději už neplést naše životy dohromady. Horší na tom bylo, že se to lehce říkalo, ale o to hůř plnilo. Nedokázala bych si představit na něj už nikdy nepromluvit nebo nevidět jeho nádherné oči.

***

„Víš co? Rozmyslela jsem si to," zakroutila jsem zběsile hlavou a snažila se ignorovat Nicholasovu přítomnost, která šla cítit už od velkých prosklených skleněných dveří. Ano, asi to bylo prakticky nemožné, ale já prostě věděla, že tam byl.

„Ale no tak, Skye," protočila máma očima, „děláš to kvůli paní Clearové. Na Nicholase vůbec nemusíš myslet."

„To se ti řekne," založila jsem si ruce na hrudi a na obličeji vytvořila nespecifickou grimasu.

„Pojď," objala má ramena jednou rukou a doslova za ně táhla moje tělo směrem dovnitř.

Naštvaně jsem si hlasitě odfrkla a po přivítání výjimečně příjemné recepční se i s mámou po boku přemístila do druhého patra, kde měla paní Clearová pokoj.

Každým krokem se má nervozita zvětšovala. Nicholas tam rozhodně byl. Z chodby šel slyšet jeho příjemný smích, kterým se své mámě rozhodně snažil zlepšit náladu. Po zádech mi přeběhl mráz.

Máma na nic nečekala. Klouby prstů zaťukala třikrát na bílé dveře a bez pozvání vstoupila dovnitř i se svým tradičním uvítacím tónem.

„Ahoj, Sienno," oplatila jí hned paní Clearová radostně. Já pořád stála jako přikovaná na chodbě a snažila se někde hodně hluboko vydolovat odvahu k překročení prahu. To všechno ale urychlila máma, když se zamračená vrátila zpátky, hodila po mně "vážně?" výraz a za paži mě potom stáhla s sebou.

„Skye. Nečekala bych tě tady," změnila svůj pohled na kamenný, skoro jako bych právě udělala něco nemyslitelného.

„Dobrý den," nahodila jsem co nejpříjemnější výraz a zároveň se snažila o ignorování Nicholase, který seděl na křesle jen kousek vedle postele. Můj nemocniční pokoj byl v porovnání s tímto jako starý, zaprášený dům.

„Jak se ti vede?" zeptala se máma a z kabelky začala vytahovat všemožné ovoce.

„To jsi nemusela," usmála se paní Clearová.

No a pak jsem to už nevydržela. Můj pohled se automaticky stočil k Nicholasovi a já překvapeně zjistila, že na mě upřeně zíral.

Rychle jsem pohled odvrátila, ale po pár vteřinách už se naše oči do sebe znova vpíjely. Jako bychom společně dokázali mluvit bez jakýchkoliv slov.

Potom to ale Nicholas utnul. Téměř nepatrně zakroutil hlavou, zhluboka se nadechl a zadíval se... do zdi.

Za celý svůj život jsem si nepřipadala víc zmatená. Všechno, co dělal; všechno, co říkal. Nic nedávalo smysl.

Chtěla jsem zpátky svého Nicholase.

***

Seděla jsem v PearlStonu a popíjela jeden z Willowiných oblíbených shaků. Její seznam sice obsahoval opravdu hodně možností, ale to neměnilo nic na tom, že se něco ve mně konečně odhodlalo zkusit taky něco nového. Musela jsem jí o tom potom říct.

Jen tohle místo mi dokázalo pomoct si na chvíli oddychnout. Zaplout do jednoho z těch úžasně pohodlných křesel a jen tak nechat utíkat čas.

Za velkými prosklenými okny město jednoduše žilo. Auta projížděla v nepovolené rychlosti, lidé spěchali na autobusy, děti na protějším hřišti každou chvíli skončily na zemi a zamilované páry, kterých tolik v tuhle dobu nebylo, se ruku v ruce procházely po nekonečně dlouhém parku.

Při pohledu na jeden z nich se mé srdce začalo samovolně rozpadat. Jako bych mohla slyšet střepy dopadající na dřevěnou podlahu. Bez jakéhokoliv varování mi po tváři začaly jako malé potůčky stékat slzy plné bolesti.

Byl to on. Vedle něj - lépe řečeno silně přitisknutá na jeho hrudi a drtící jeho silnou paži - kráčela jedna z těch krásných blondýnek. Široce se usmívala a každou chvíli se zastavovala, aby mu mohla věnovat dlouhý polibek.

Nejvíc mě ale ničilo, že on vypadal doopravdy šťastně. Akceptoval to, že na něm prakticky visela. Nedělaly mu problém ani její světlé vlasy v jeho ústech nebo make-up obtisknutý na jeho tričku.

I přes tu nesnesitelně velkou bolest, která pomalu sžírala celou mou duši, jsem se jemně usmála. Samotné mi nebylo jasné, odkud se zrovna tenhle pocit dostal. Povedlo se mu něco, o co jsem se já snažila celou dobu od našeho rozloučení. Dokázal se přes to všechno dostat a být zase plný radosti.

Zrovna v tu chvíli už neexistovalo jediné místo, kde bych se cítila úplnou. Kde bych nemusela myslet na to, jak moc mi chyběl a na šance, které se teď rozplynuly do nebeské oblohy. Byl všude. Na každém rohu na mě čekal s otevřenou náručí. Musela jsem pryč.

Z peněženky se mi přes slzy v očích podařilo vyhrabat dostatek peněz a nechat je vedle poloplného shaku.

Postavila jsem se na rozklepané nohy a bez jistoty rovnováhy se vydala domů. Můj cíl byla postel a následný spánek, který mi jako jediný mohl pomoct v útěku od reality.

Až když se po mně začali otáčet všichni kolem, došlo mi, že to nebyl nejlepší nápad. Ty všechny totiž zahrnovalo i blonďatého, zelenookého kluka.

Zavolal na mě. Slyšela jsem, jak se jeho hlas pomalu přibližoval.

„Skye," zašeptal těsně za mnou. Já se v sekundě dokázala sebrat na tolik, že mi na rty vyskočil neupřímně upřímný úsměv a z očí teklo jen pár osamocených kapek.

„Co?" otočila jsem se. Byl sám. Zmizení jeho blonďatého doprovodu vysvětloval stánek se zmrzlinou, kam ji Nicholas bez pochyb poslal. Asi by se jí nemuselo líbit, kdyby viděla, jak její kluk běží k pro ni neznámé dívce.

„Chtěl jsem ti to říct," přiotevřel bezmocně rty a zvlnil obočí. Pohled do jeho překrásných očí mi snad nikdy nedělal takový problém. Tak moc mě bolelo vědět, že se jimi s láskou dívá na jinou. Že už jediná jeho část nepatřila mně.

„Ale nemusels," zastrčila jsem si za ucho pramen svých dlouhých černých vlasů, „nic mi do toho není."

„Sama jsi řekla, že se musím posunout dál. A já to udělal," snažil se vyhledat můj pohled, který jsem pečlivě schovávala všude jinam.

„Já vím." A nadosmrti jsem si to plánovala vyčítat.

Rozlehlo se mezi námi nekonečně dlouhé, trapné a nepříjemné ticho, které přerušovaly jen hlasy v mé hlavě a život kolem.

„Snad s ní budeš šťastný," usmála jsem se a na patě se otočila k odchodu. Nechala jsem ho tam stát bez dalšího slova.

Co by asi dělal, kdybych mu povyprávěla o svých snech a myšlenkách před spaním? Co kdyby se dozvěděl, jak moc mě zabíjela každičká chvíle strávená bez něj? Nejspíš by mě jen poslouchal a nakonec by to všechno ukončil bezvýznamným promiň.

Přesto to bolelo. Odcházet a stále ho milovat.