Eyes talk

II.

„Skye? Co říkáš na to, že bychom si našly nového kamaráda?" zašeptala mi Willow těsně u ucha a očima naznačila pohyb za nás. Jen jsem bez přemýšlení s nezájmem pohodila rameny. 

Hned na to šlo slyšet jen vrzání nožiček od židle a dívčí, až příliš hyperaktivní hlas.

„Ahoj, Nicholasi," skoro až zapištěla. Na chvíli mi připomněla ty blondýny s egem velkým asi jako horkovzdušný balon. Jejich mozek nemohl vypadat o moc líp. Jen prázdno. „Jsem Willow. Tvoje nová kamarádka." Musela jsem se nad ní zasmát. Všichni věděli, že představování nebyla zrovna její nejsilnější stránka, ale tohle bylo příliš i na ni. „A tohle je Skye." V tu chvíli všechna legrace přestala. Z úst mi okamžitě zmizel úsměv. Zavřela jsem oči, zaskřípala zuby a zhluboka se nadechla.

„Ahoj," vytvořila jsem znechucený úsměv a snad jen na vteřinu se otočila na novou tvář. I za tak krátkou dobu šel vidět překvapený výraz na jeho obličeji. Nikdo cizí s ním asi ještě nikdy takhle nemluvil. Asi bych se divila, kdyby vůbec někdo, kromě Willow samozřejmě, takhle mluvil.

„Pokud se s námi nebudeš chtít přátelit, zlomím ti prsty," zavrčela. Téměř hned se můj loket zabodl do jejího boku. Pokud chtěla mít kamarády, neměla by je děsit hned v prvních minutách.

„Vážně?" uchechtl se. Nejspíše se vzpamatoval z prvotního šoku. První krok ke spokojenému nerušenému životu.

„Jo, udělá to," vytvořila jsem vážný výraz, ale pohled stále nechala na kresbě na papíře, která vznikla jen pohazováním tužky. Další zbytečně zabitý strom. Pardon.

„Jo, udělám to," zašeptala, když se ozvalo zazvonění oznamující začátek nové hodiny. Na tváři jí poskakoval sakrasticky přesvědčený výraz. Našpulila spodní ret a nadzvedla obočí.

Tentokrát Nicholase zachránil příchod učitele. Co ho ale mohlo zachránit příště?

***

„Hej. Co je teď za hodinu?" zeptal se ten blonďák. Nevěděla jsem, že ta otázka byla směřována na mou osobu, dokud jeho prsty nezačaly klepat na mé rameno.

„Nejsem žadná hej," otočila jsem se na něj s šibalským úsměvem na rtech a přimhouřenýma očima.

„Tak Skye," protočil očima, ale hned na to se usmál. Byly zelené. Jeho duhovky byly zelené jako mech v těch nejkrásnějších lesích. Kouzelných lesích plných víl a jednorožců s princeznami na zádech. Ta nejkrásnější, kterou jsem kdy viděla.
Tahle zelená na okrajích přecházela do o něco tmavšího, temnějšího odstínu. Nic to ale neměnilo na tom, že byly nádherné. Přímo překrásné.

„Dějepis," zamrkala jsem rychle, abych mohla opustit oční kontakt. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Willow zrovna těžce dopadla do vedlejší lavice a překvapeně vytřeštila oči.

„Díky," řekl.

***

„Nemůžu uvěřit, že ses s ním vážně bavila," zatleskala a vypadala naprosto unešeně. 

„Jenom se zeptal jaká je hodina. Bylo to pár slov. Ne, počkej. Přesně čtyři," protočila jsem očima a dál pokračovala v cestě domů. Willow šla se mnou stejně jako každý jiný den. Lhala bych, kdybych řekla, že mi nikdy nelezla na nervy.

„Ale bavila ses s klukem," pokračovala dál.

„Nebylo to poprvé, Willow. Ať už tomu chceš věřit nebo ne."

„Popravdě? Nevěřím," uchechtla se. Dál už mi naprosto vypnul mozek i když vedle mě dál někdo mluvil a mluvil a mluvil...

A mluvil...

***

„Jak jako, že nepřijdeš?!" zakřičel můj hlas do telefonu. Bohužel jsem si to uvědomila až příliš pozdě na to, abych se vyhnula nenávistným pohledům spolužáků. A jednomu zvědavému...

„Užij si to," zasmála se, „s Nicholasem," dodala rychle a zavěsila hovor. Plná vzteku jsem začala chytrou krabičku v ruce drtit. Ještě štěstí, že byla tak pevná.

„Tvoje bláznivá kamarádka dneska nepřijde?" předklonil se s neurčitým výrazem jakoby snad slyšel náš rozhovor. Na ústech mu poskakoval šibalský úsměv.

„Ne," odsekla jsem a podložila si dlaní bradu. 

„Dneska jsou laborky, že?" začal se Nicholas hrabat ve své tašce a po chvíli vytáhl vytištěný rozvrh hodin na papíře. „Docela se v tom ztrácím."

„Jsou," zůstal mi na obličeji klidný, vyrovnaný výraz. Choval se slušně, ale já zrovna teď neměla na dlouhé rozhovory náladu.

Simulování. To Willow moc dobře šlo. I já bych nejspíše uspěla, ale vždy mi přišlo nesprávné se o to jenom snažit.

„Asi se příště radši zeptám tvojí nebezpečné kamarádky. Alespoň se s ní dalo nějak povídat," postěžoval si a složil své paže na hrudi. Musela jsem se uchechtnout při vzpomínce na včerejší den a Willowino úžasné představování.

Zhluboka jsem se nadechla a vrátila tvář zpět na neutrální. I když to bylo docela těžké. Mé tělo se pomalu otočilo a já se tak ocitla čelem k prvnímu klukovi, co se mnou chtěl v poslední době dobrovolně mluvit. 

„Však jsem ti odpověděla," natočila jsem otráveně hlavu na stranu. Na to se jen spokojeně usmál a lokty se opřel o lavici. 

„Já vím," na tváři se mu vytvořily dva roztomilé ďolíčky. „Teď ses ale i otočila." Dosáhl přesně toho co chtěl. 

***

„Nakonec to nebyla taková nuda," otočil se na mě Nicholas s úsměvem a zároveň točil malým odznáčkem mezi prsty. 

„Vyhráli jsme," oplatila jsem mu úšklebek. Když nás Scorby dal do dvojice, nebyl to ten nejlepší den mého života, ale nakonec na tom nic tak špatného nebylo. Mít pár přátel se vždy hodilo. Kdyby mezi nimi zůstala jen Willow, asi bych se zbláznila a za nějakou dobu se začala chovat jako ona. To by byl oficiálně můj konec.

Společně jsme se zastavili u mé skříňky. Nicholas se na mě celou dobu zvláštně díval. Díval se, jakoby nikdy neviděl skříňku nepořádné holky, kterou nebavilo skládat učebnice podle barev nebo předmětů. Jednodušší vždycky bylo je tam všechny naházet hatla patla.

„Máš s tím nějaký problém?" nadzvedla jsem obočí a zadívala se na jeho tvář.

„Viděla jsi moji skříňku i za těch pár dní?" zasmál se.

„Jestli je horší, než ta moje, tak to teda gratuluju," zabouchla jsem dvířka. Hned na to se zevnitř ozvalo hlasité bouchnutí. Na obličej mi vyskočil výraz zadržovaného smíchu.

„Ne, určitě není," usmál se a mírně zakroutil hlavou. Měl pravdu. Nikdo nebyl větší bordelář, než já „Půjdeme na oběd?" otázal se po chvíli. Já jen nesouhlasně zakroutila hlavou a sledovala překvapený výraz na jeho tváři.

„Nechodím na obědy," ošila jsem se nad představou posledního jídla tady. Špenát už do mě nikdo nikdy znova dostat nemohl. Ani za nic.

„Tak v tom případě se uvidíme zítra," řekl bez zabarvení hlasu, pokynul hlavou na rozloučenou a s taškou na zádech odešel směrem k jídelně.

„Zítra," zamumlala jsem už sama pro sebe.