Eyes talk

VI.

Každým krokem jsem se bála čím dál víc. Největší bolest mi ale způsobovala představa, že Willow ztratím. Ztratit už druhou nejlepší kamarádku by mě naprosto zlomilo, i když teď by to nemuselo být definitivní.

Kdybych se jí o tom třebaže jenom malinko zmínila, určitě by jí to nevadilo. Rozhodně ne.

Před chodbičkou, do které před několika vteřinami zaplula, se mé nohy zastavily a já tak měla dost času na hluboké nadechnutí, bez kterého bych se složila dřív, než by Willow vůbec začala.

A pak jsem vykročila.

Okamžitě mě zarazil široký úsměv na její tváři a oči plné barevných ohňostrojů. Viděla snad jednorožce?

Ještě méně má hlava pobrala to, když se hubené paže rychlostí blesku obmotaly kolem těch mých. Neodvážila jsem se ani o milimetr pohnout.

„Proč jsi mi nic neřekla?" zajásala bez jakéhokoliv náznaku vzteku a věnovala mi jeden z jejích téměř dokonalých úsměvů.

Hleděla jsem na ni jako smyslů zbavená. Co to plácala? Asi bych v tu chvíli byla vděčná i za ne příliš lichotivá slova, na které jsem byla na rozdíl od tohohle připravena.

„Neříkám, že nejsem uražená za to, že jsem zůstala absolutně neinformovaná a ještě k tomu tě musela hledat po celém městě, protože jsem ti chtěla říct přímo do očí něco moc důležitého, ale ty jsi nebyla doma a ani se ti nedalo dovolat, což nechápu, když ti ta poslední zpráva úplně v pohodě přišla, ale..." mlela jedno přes deváté a mávala při tom nesmysluplně dlaněmi. Asi by pokračovala ještě tak o padesát vět dál, ale řeč se mi najednou vrátila a já ji nutně potřebovala zastavit.

„Willow," snažila jsem se mluvit co nejjistěji, ale zároveň opatrně a klidně. Ona se zasekla v půlce věty a namířila na mě své oči říkající jen nepochopení. „S Nicholasem se známe jenom pár dní. Co sis myslela?"

„Takže s ním prve plánuješ být kamarádka a až pak se do něj zamilovat?" nadzvedla obočí a nasadila přemýšlející výraz. Já se nad ní jen uchechtla.

„Proč bych se měla zamilovat?" nadzvedla jsem jedno obočí a nasadila to myslíš vážně?  výraz. Jo, Nicholas byl fajn, ale to, o čem mluvila Willow, rozhodně nebyla naše situace. A ani k ní nemělo nic namířeno.

„Děláš si legraci?" přivřela nenuceně oči a stiskla k sobě celou silou rty. Já jen vytvořila nechápavou grimasu. „Je to první kluk, kterého jsi hned neodkopla jako fotbalový míč, Skye! První kluk, se kterým sedíš v PearlStone! Neříkej mi, že to nic neznamená," složila paže na hrudníku do kříže a nahodila naštvaný výraz. Přesně takový, jako když Aya nemůže najít svoji oblíbenou sukýnku a hází nedůvěřivé pohledy po všem, co má oči.

Po delším přemýšlení měla v něčem prakticky pravdu. Důvod mojí nedůvěry byl ale jednoduše v tom, že každý kluk, který se mnou kdy chtěl mluvit, byl nehorázný blbec s hlavou plnou věcí, kterým jsem se obrovskými oblouky vyhýbala.

„Nic to neznamená."

„To teda znamená!" rozkřikla se. Asi na devadesát procent bylo jasné, že tuhle větu museli slyšet všichni zákazníci a ti zahrnovali i Nicholase... ups? „Moc nahlas," vytřeštila oči a nervózně si jazykem zvlhčila suché rty.

„Může to být dobrý kamarád," řekla jsem o dost tišeji a co nejpříjemněji se usmála.

„Panebože," protočila hnědé oči a polštářky prstů si promasírovala kořen nosu. „Fajn," spustila paže agresivně zpátky volně podél těla, „ale až si nebudeš jistá, co přesně k němu cítíš, tak přijdu a řeknu ti - já to říkala," pousmála se spokojeně s očima přilepenýma někde na stropě. Projelo mnou nutkání dál si stát za svým a nenechat to jen tak, ale stejně by to nemělo smysl. Na to, aby Willow změnila názor, kterému sama věřila, bylo zapotřebí víc, než jen pouhá slova a dle jejího měřítka nedostatečné argumenty.

„Dáš si shake?" nadzvedla jsem natěšeně obočí a nahodila jemný úsměv.

„Už jsem se bála, že se nezeptáš," vydechla s úlevou a hned na to se hlasitě zasmála. Proběhla kolem mě jako vítr a já ji jen následovala. Následovala jsem ji až ke stolu, kde si Nicholas spokojeně vychutnával svůj jahodový milkshake a očividně ho nijak nepřekvapilo, když Willow popadla nejbližší křeslo a stěží ho přisunula blíž.

„Divoká holčičí rada ukončena? " zeptal se s pobaveným úšklebkem na rtech. Všimla jsem si jen páru hnědých očí, které mi jakoby přímo zopakovaly Willowinu větu. Pro ni tohle určitě konec nebyl. „Všechno v pohodě?" nakrčil nedůvěřivě obočí a přeskakoval mezi námi pohledem.

„Jasně," odpověděly jsme téměř sborově.

„Teď mi řekni ty, Nicholasi," přehodila si elegantně nohu přes nohu a na koleno položila spojené dlaně. „Kam jsi chodil do školy?" Zhluboka jsem si oddechla. Tohle rozhodně nebyla otázka, na kterou potřebovala znát odpověď. Určitě ji změnila až po mém varovném pohledu, který už moc dobře znala.

Nicholas si ji očima přejel od chaoticky rozházených vlasů, přes jemný make-up s již tradičně velkým nánosem rozjasňovače, kratší černé tričko, upnuté světlemodré šortky, které dokonale obepínaly její hubené nohy, až po jednoduché černé tenisky. Pak po mně hodil překvapený obličej, na který jsem jen pokrčila ramena.

„Entery High," řekl s mírnou otázkou ke konci. Z neznámého důvodu byl nervózní. Pravou rukou si prohrábl vlasy a očima chodil po celé místnosti jen proto, aby nemusel spojit kontakt ani s jednou z nás. Willow si toho očividně všimla taky, jelikož mi věnovala nechápavý pohled.

Tady nám někdo něco tajil.

***

„Bylo to super. Teda alespoň do chvíle, kdy dovnitř vpadla tvoje úžasná kamarádka. Pak to začalo být divný," nakrčil Nicholas mírně nos i obočí a vytvořil pobavený, ale přesto roztomilý, úsměv.

Willow se odpojila jen kousek za městem. Musela se ještě pro něco stavit k babičce.

„Jo," oplatila jsem mu úšklebek a očima vyhledala jeho obličej. „Bylo to fajn."

Pak zavládlo hrobové ticho. Kolem neprojížděla žádná auta ani kola a neštěkali psi, jak bývalo jejich zvykem a tak jsme šli bok po boku jen při doprovodu dopadání našich vlastních nohou nerytmicky na zem.

„Všimla sis, že?" Vyslovil to tak jinak. Tak zvláštně. Jakoby se bál odpovědi.

Asi bych se ani nemusela ptát, co tím myslel, ale jistota byla jistota a tak to ze mě jednoduše vypadlo.

Nicholas přilepil pohled na kostky tvořící pomalu se rozpadající chodník a protáhl prsty prameny vlasů. „Že jsem vám neřekl úplně všechno," skoro až zašeptal.

„A ani nemusíš, dokud sám nebudeš chtít," vyhrkla jsem s co nejvíce povzbudivým tónem hlasu a snažila se najít jeho mechové oči pod nemalou vrstvou nervozity. V tu chvíli ale jakoby celá opadla a on mi věnoval jeden dlouhý, upřímný pohled plný vděku a něčeho, čemu jsem tak úplně nerozuměla.

„Díky," pousmál se.

Tak moc jsem chtěla zjistit, co se skrývalo za jeho nedávnou minulostí, ale takhle to bylo lepší. Mohl mi to říct kdykoliv jen chtěl a nebo taky nikdy nemusel.

Každý má přece své tajemství, které si raději nechá jen pro sebe.