Eyes talk

XXXIV.

„Nicholas." V hlavě mi splašeně pobíhaly všechna možná i nemožná vysvětlení jako dámičky po slevách. Chtěl mi na talíř přihodit, že já udělala to, co on? Jak jsem pitomá a nepravdomluvná? Určitě chtěl vzít zpátky všechny hezké věci, co mi kdy řekl.

„Nevezmeš to?" ozval se Willowin hlas po pár vteřinách, kdy byly mé oči schopny jen nevěřícně přejíždět bílý nápis přes obličej mladého, blonďatého kluka, který pro mě byl kdysi tak důležitý. Usmíval se.

Místo vyprodukováni sebemenšího zvuku jsem jen skoro nepatrně zakroutila hlavou a vrátila mobil do původní pozice displejem dolů. Už jsem mu to nemusela brát. Jak to po mně vůbec mohl kdokoliv chtít?

Po dalších tichých sekundách doprovázených jen hlasitým vyzváněním, se Willow vrátila ke své původní otázce, což mi přímo sedělo do noty. Nemusela jsem tak myslet na Nicholase ani nic s ním spojeného.

Alespoň na chvíli mi nepřišlo tak těžké nemyslet na své problémy.

***

„Určitě to zvládneš?" zeptala se mě máma. Já si mezitím zavazovala své oblíbené černé tenisky a snažila se vybalancovat batoh, který mi na zádech stále putoval zprava doleva.

„Mami. Jdu do školy, ne hrát fotbal." Jako bych ho snad někdy hrála.

„Jenom o tebe mám strach," opřela se o rám dveří do koupelny a hodila po mně smutný, zároveň šťastný pohled.

„Vždyť já vím," usmála jsem se na ni, pár kroky mezi námi smazala krátkou vzdálenost a věnovala jí pusu na tvář.

„Jdem?" ozval se Jett, který zrovna scházel ze schodů a s ním i jeho přehnaně nastříkaná kolínská. Kolikrát chtěl ještě slyšet, že tím fakt nikoho ohromit nejde?

„Jdem," uchechtla jsem se a jen imaginárně pohodila rukou nad posměšnými slovy, které původně chtěly zasáhnout do Jetta. Ať si chodil jak chtěl. Teď už bylo stejně pozdě s tím cokoliv udělat.

A tak jsem vyšla se vztyčenou hlavou připravena na setkání s Nicholasem, kterému se nedalo nijak vyhnout. Mou sebevědomou cestu ale zaskočily už tátovy papuče, které byly tak hezky položeny přímo před vchodovými dveřmi a srazily mi hřebínek.

Měla jsem sakramentský strach.

***

„Určitě to zvládneš?" zaznělo v mých uších dnes už po druhé. S Willow jsme stály jen kousek od naší třídy a já si stále nedokázala rozmyslet, jestli bych raději nechtěla přestoupit. Možná přestěhovat nebo vytvořit novou planetu.

Nakonec se ve mně objevila ta statečná Skye, jasně kývla a rozešla se ke klice, kterou bez přemýšlení stiskla a hned zajela pohledem na jednu určitou lavici, ve které seděl on. Někde hluboko jsem si do té doby ještě namlouvala, že by třeba nemusel přijít. Jak se ale ukázalo, mé myšlenky neměly jedinou šanci.

Přesně v tu chvíli se ale ta slečna odvážná rozhodla vyklidit pole a nechala tam stát jen mě. Tu vyklepanou část se slzami na krajíčku.

„Nevšímej si ho," zašeptala Willow a za paži mě začala při pohledech všech přítomných táhnout až k mé lavici. Tam stisk uvolnila a já s žuchnutím dopadla do tvrdé, uměle dřevěné židle.

Něco propalovalo mé záda a já si byla stoprocentně jistá, kdo za to asi mohl. Nic ale neříkal. Asi jen hleděl a doufal. Kdo ví v co. Možná chtěl celé mé tělo spálit na popel nebo jen vidět mé modré oči.

Já si byla ale jedním jistá. Za žádnou cenu jsem se nesměla otočit.

***

Celý den jsem úspěšně plnila svůj rozkaz. Nicholas se ani jednou nepokusil navázat konverzaci a já za to byla většinou ráda. Občasné návaly té odvázanější Skye to všechno sice málem hodily do kopru, ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo.

V tu dobu už jsem měla namířeno domů. Willow chtěly být s Jettem sama a já prostě potřebovala být ve svém pokoji a nad ničím nepřemýšlet.

„Hej." Dokud se neozvalo tohle slovo, nezamrazilo mě v zádech a já si nevzpomněla na náš úplně první rozhovor. Rozhovor, který to všechno odstartoval.

Já se ho snažila ignorovat. Očima jsem si vyhlédla jeden bod a co nejrychleji se k němu snažila dobelhat. Byl to zbabělý útěk? Rozhodně.

„No tak; prosím. Musíme si promluvit." Běžel přímo ke mně. Do pevné země dopadaly rychle za sebou jeho jisté kroky a po pár vteřinách mě už svým vlastním tělem zastavoval. Na malinkou chvíli jsem zpanikařila, ale zanedlouho mi došlo, že nemělo smysl být nějak zvlášť nervózní.

„Nemá to smysl, Nicholasi," pokusila jsem se o skrytí všeho strachu, který se najednou po celém mém těle rozlil jako víno z roztříštěné sklenice. Byl blízko a já zase cítila jeho mechové oči přilepené na těch mých i když jsem se všemi silami snažila pohled odvracet.

„Jasně, že má. Dokud si o tom pořádně nepromluvíme, nenechám tě být. Nikdy," nahodil co nejprosebnější, skoro ztracený výraz a jemně zakroutil hlavou. Automaticky chtěl do rukou chytnout mou dlaň, ale potom si uvědomil, že se to nejlepším nápadem nazývat nedalo.

„Neztrácej se mnou čas. Vždyť můžeš mít snad každou druhou," odsekla jsem se smutkem v duši, aniž bych sama chtěla. Bylo mi jasné, že to takhle fungovala už dlouho. Ty závistivé pohledy mi dříve dělaly dobře. Měla jsem alespoň jednu věc, kterou neměl nikdo jiný, ale teď? Ničilo mě, že by klidně zítra mohl ruku v ruce po chodbě chodit s jednou z těch nejpopulárnějších krasotinek a já mu to ještě tak chytře navrhla.

„Ale já chci jen tebe, sakra!" máchl pažemi, na vteřinu se otočil a pak, ať už se to zdálo sebevíc nemožné, mu v očích blýskla snad ta největší bezmoc, kterou jsem kdy viděla. „Tak moc mi chybíš."

Na povrch se mi začaly probojovávat slzy. Celý potok slz. To se ze mě najednou stal nějaký domeček z karet, který dokázal rozfouknout jen obyčejný letní vánek?

„Měl bys na mě zapomenout," vypadlo ze mě nakonec a... odešla jsem. Čekala bych, že na to něco řekne, rozeběhne se za mnou a konečně prokoukne tu silnou Skye, která se mu i sama sobě snažila nalhávat tolik věcí.

Začala zdlouhavá válka mezi srdcem a hlavou.

Znova jsem chtěla cítit jeho lásku, ale už nikdy nezažít tu nepopsatelnou bolest.