Eyes talk

XXIV.

Čekala jsem s Willow před tou velkou červenou budovou přesně jak mi řekl a hleděla na hlavní vchod jen proto, aby mě náhodou neminul.

Hlavou mi běhalo milion různých slov a vět, které bych mohla nebo právě neměla říct. Teď to muselo být jiné. Vždyť jsme se políbili. Vážně se to stalo. Nebyl to jen sen.

„Hele, klídek. Vy dva jste k sobě osudem určeni, nebo jak se to říká. Prostě si za ním jdi," usmála se Willow a drkla do mě jejím dost ostrým loktem. Já vytvořila na tváři grimasu, které nemohl nikdo rozumět. Ani já sama.

Když se ve dveřích objevil, zhluboka jsem se nadechla a po krátké chvíli vzduch z úst vypustila. Nešel sám.

„Ahoj," usmál se a i s Jettem přišel přímo k nám. Willow si skousla spodní ret, což dělala vždy, když někde zahlédla někoho, kdo se jí dost zamlouval. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby na ni Jett nehleděl jako opařený. Usmíval se s jiskřičkami v očích a očividně neplánoval pohled odtrhnout.

„Ahoj," opětovala jsem mu úsměv a o něco blíže k němu přistoupila.

„Půjdeme?" zeptal se. Já se jen stihla otočit k těm dvěma, kteří by na sebe možná i skočili, kdyby kolem nebylo tolik lidí, než Nicholas spojil naše ruce a táhl za ní i mé tělo. Zůstali tam sami. A možná právě o to Nicovi šlo.

„Skončí spolu," uchechtla jsem se a ještě silněji stiskla naše sevření. Hlavou mi proběhlo, jestli si to samé říkali i oni o nás nebo ani neměli čas na sledování někoho jiného.

„Tak o tom nepochybuju," zasmál se. Willow sice Jetta nebrala jako nějak výjimečného kluka. I když pro ni byl extra každý, se kterým plánovala něco mít; jen nedokázala rozeznat, kdy to bylo doopravdy a kdy jen v její hlavě. Jett ji naopak viděl jako úžasnou, dokonalou a jedinečnou holku, kterou jen tak znovu nenajde a tím si mohl být jistý. Willow byla vážně jen jediná na světě. Fandila jsem jim. I když to byl můj bratranec a má nejlepší kamarádka.

„Jak to teda mezi náma je?" zastavil se uprostřed malého náměstíčka, kterým zrovna procházelo jen pár neznámých lidí a podíval se na mě tak... nervózně. Bál se? Bál se, že bych ho snad odkopla jako kus hadru?

„Já... já nevím," zakoktala jsem se. Něco ve mně mu to všechno chtělo najednou vyvalit na talíř a přinést na pozlaceném tácku. Ta druhá měla v plánu mlčet a jen čekat. Čekat asi tak do konce světa. „Nikdy mě nenapadlo, že bych k někomu cítila něco takového. A ještě k tomu ke spolužákovi, který z čista jasna přišel a prakticky mi převrátil všechny myšlenky i život. Bez ohlášení," dívala jsem se na něj a on na mě. Nebylo to pro mě příjemné. Hlas se mi třásl stejně jako srdce a prakticky celé tělo.

Rozhodně přemýšlel nad tím, co to tady plácám za nesmysly. Jakási změna života? Blbost. Jen přehánění skutečnosti. Možná by měl pravdu. Možná jsem jen dělala z komára velrybu, ale já to tak cítila.

„Já vím, že to zní jako naprosté klišé, kterému nikdo nevěří, ale já... já tě potřebuju. A nevím, jestli to říkám správně, ale myslím, že ty potřebuješ mě," pokračovala jsem s náhlým proudem sebejistoty v krvi. Nepřipadalo mi to nijak troufalé. Byl to můj názor a mohl mi ho buď potvrdit nebo vyvrátit. Tím jsem popravdě překvapila sama sebe.

„Potřebuju. Neumíš si představit jak moc," vydechl a rychlostí blesku se ke mně přiblížil. Přesněji jeho rty, které si našly ty mé. Do polibku jsem se spokojeně usmála a položila mu jednu dlaň na tvář. Byl to úžasný pocit. Na tohle bych si dokázala zvyknout.

Když se odtáhl, podíval se na mě upřímnýma očima. „Miluješ mě?" zeptal se. Vyslovil to jako tu nejjednodušší otázku. Najednou jsem znala i odpověď. Alespoň mi přišlo, že z dvou možností byla právě jedna ta správná. Ta, kterou rozhodně chtěl slyšet.

„Miluju," vydechla jsem. Na rty mi vyskočil široký, spokojený úsměv, který Nicholas bezprostředně zopakoval. Rozjasnily se mu oči jako dva kusy diamantů. Hned na to mi položil spojené ruce na pas a vyzvedl do vzduchu jako bych vážila jen pár kilogramů.

Smál se mi do vlasů a já do jeho ramene. Byla jsem šťastná. O tom se nedalo pochybovat. Milovala jsem ho.

„Miluju tě," opřel své čelo o to mé, když se se mnou dvakrát do kolečka zatočil. Ještě stále se nepřestal usmívat.

Milovala jsem ho a on miloval mě.

***

„Já to věděla!" vyjekla Willow, když jsem jí povyprávěla o všem, co se na poloprázdném náměstíčku událo. Skočila mi kolem krku a nadšeně zapištěla. To snad měla větší radost, než já? „A konečně jsem si alespoň potvrdila, že nejsi z kamene," nadzvedla pobaveně obočí a ještě jednou pořádně silně objala můj hrudník.

„Jak to máte vy s Jettem?" zeptala jsem se s malými pochybnostmi. Trápilo ji to, což v jejím zvyku nebylo. Ne po tak krátké době. Pokud s klukem jen párkrát promluvila, nechala ho prostě plavat dál.

„Líbí se mi. Je fajn," zčervenala jako malé rajčátko a opřela se zpátky o stěnu mého pokoje.

Takhle začínaly všechny její vztahy. Slovy líbí se mi. Když jí ale, jak Jett včera z legrace řekl, udělali forever pápá, už tak hezcí nebyli. Obvykle se z nich stávali vykastrovaní býci s mečem zabodnutým v oblasti srdce. Při horším někde o trochu jinde.

„Dneska mi dal pusu," zašeptala a odvrátila pohled. Dal jí pusu? To jako vážně? Očividně to s tou vzdáleností vyřešil dost rychle.

„On ti dal pusu?" snad jsem i vyjekla překvapením. Nevypadala na to, že by mi měla potřebu jakkoliv lhát. Jen opatrně kývla a po chvíli už nezadržela úsměv.

„Chtěla jsem s ním o tom mluvit, ale odešel. Prý něco pro Sama."

„Jo. Jeli koupit nějaký alkohol na pátek k Zacharymu..." vzpomněla jsem si na asi dva dny zpátky, kdy mi o tom Sam říkal. „Promluv si s ním tam."

„Pokusím se," řekla a pak nahodila jiné téma. Něco o největších drbech školy. Její specialitka.

Tenhle týden byl vážně zvláštní...