Eyes talk

IV.

„No tak tady se rozhodně ztratím," porozhlédl se zmateně po okolí. Stáli jsme v samém srdci malinkého městského parku. Bylo v něm jen pár nepohodlných laviček, plných, až skoro přetékajících košů, které rozhodně na celkovém dojmu moc nepřidávaly, asi tři větší stromy a socha pro mě neznámého vojáka se zbraní v ruce.

„Pokud se ztratíš tady, tak to je s tebou fakt špatný," uchechtla jsem se. Celou loukou totiž vedla jen jedna asfaltová cesta a snad z každé části se dalo jednoduše dohlédnout na východ.

„Asi bys mi měla dát číslo, abych ti zavolal, až to se mnou bude špatný," zasmál se. Nejspíše to bral jen jako legraci, ale mít jeho číslo nebyl tak špatný nápad.

Z kapsy od šortek jsem vyhrabala telefon a připravila si kontakty.

„Vážně?" zamračil se nedůvěřivě. Zrovna byl se skoro cizí holkou na úplně neznámém místě a měl problém nadiktovat jeho telefonní číslo.

„Ne. Jdu o něj poprosit toho holuba," nasadila jsem otrávený pohled a palcem levé ruky za sebe ukázala na šedého ptáka.

Nicholas se uchechtl a pomalu začal vyslovovat jednotlivá čísla.

Po dlouhém zkoušení jejich funkčnosti jsem rychle vydechla a zeptala se: „Můžeme jít dál?" Nicholas přikývl.

Něco bylo tak zvláštní. I přes to, že byl pro mě absolutně nový, nebála jsem se ho. Byl jako starý nejlepší kamarád, který kdysi dávno odjel a teď se vrátil. Jako bychom se už někdy znali. Asi bych mu o sobě klidně řekla úplně všechno, kdyby se ptal.

„Jak jste se vůbec poznaly s Willow?" pobaveně se usmál. Nejspíše, stejně jako já, nechápal, jak bychom se my dvě mohly stát kamarádkami.

„Přišla v šesté třídě. Přistěhovala se s mámou, tátou a mladším bratrem. Přesně si pamatuju, jak docupitala jako tichá myška. Popravdě ani nevím, jak jsme se začaly bavit, ale rozhodně jsem ji nějak zkazila," hlasitě jsem se zasmála. I přes všechny Willowiny chyby to byla prostě ona. Pořád se spoustou energie a pozitivním myšlením. Můj naprostý opak. „A jak ses ty dostal sem?" přesměrovala jsem reflektor na něj. Prakticky jsem znala jen jeho jméno a telefonní číslo. Nic víc, nic míň.

Jemu se tahle otázka očividně nezamlouvala. Na vteřinu se zamračil, ale téměř okamžitě přinutil neutrální výraz přijít zpátky. „Máma si tady našla přítele," řekl již naprosto v klidu. Jemně se usmíval, ale něco v jeho očích to vyvracelo.

„A tvůj táta?" Nebylo to ode mne úplně slušné, ale zvědavost přebila všechno vychování. Vždyť on už mé rodiče viděl. Já o těch jeho nevěděla nic.

Vražedný pohled, který se po mně chystal hodit, nakonec stáhl a nahradil ho tím příjemným. Nevěděla jsem jestli se nemám začít bát. „Je ve vězení," řekl s pohledem na svých teniskách.

„Promiň, to je mi líto," snažila jsem se o záchranu ztracené situace.

„Nemusí. Byl to kretén," usmál se. Pod ním ale skrýval bolest. Spoustu bolesti. Kde jsem se tohle sakra naučila poznávat? „Mlátil mámu. Jednou kvůli němu skončila v nemocnici. Od té doby pro mě přestal existovat," létaly mu v očích plameny.

Z ničeho nic mě popadlo nutkání ho obejmout. Jakoby byl oheň a já voda, která mohla zhasit všechny jeho strachy. Ne je úplně vymazat, ale zmírnit je. Zmírnit je tak, aby se z nich poučil a neopakoval žádné chyby. Ať už svoje nebo někoho jiného.

„Už bude jenom dobře," řekla jsem místo toho. Přece jenom; objímat člověka, kterého znáte jen 3 dny, by bylo docela zvláštní. „Určitě."

„Díky," usmál se. Tentokrát již bez jiných emocí. Nejspíše mi úplně nevěřil, ale očividně to pomohlo. Alespoň malinko.

„Každopádně. Tohle je PearlStone. Nejlepší místo v celém Brickstonu."

***

„A... to bude tak nějak všechno. Všechno důležité. Pokud jsem teda na nic nezapomněla." Rozhodně jsem na něco zapomněla.

Chvilkami mi připadalo, že Nicholas ani neposlouchal. Párkrát mi na něj spadl pohled. Byl to přesně ten okamžik, kdy se něco v metrixu pokazí a člověk, na kterého celou dobu zíráte, se na vás prudce a nečekaně otočí. Pak už vám zbývá se jen rychlostí světla otočit a doufat, že si toho nevšiml.

„Jo, díky," řekl nepřítomně. Jakoby mě ani neslyšel.

„Pořád přemýšlíš nad tátou?" zeptala jsem se co nejopatrněji. Od doby, co se naše konverzace přesunula k jeho rodině, choval se zvláštně. Díval se na mě, ale očividně si nevšiml, že mi něco vycházelo z úst.

„Cože?" zamrkal rychle. „Ne," nadzvedl o něco koutky úst a zabodl pohled na své boty. „Přemýšlel jsem nad... něčím jiným." Pak nás na velmi dlouhou cestu zpátky znova pohltilo ticho. Příjemné ticho.

***

„Nevěděla jsem, že bydlíš tak blízko u našeho domu," vypadlo ze mě překvapeně, když už k cíli chybělo obejít jen jednu krátkou ulici a Nicholas stále kráčel po mém boku. Pořád s nečitelným výrazem a nenápadným úsměvem.

„Nebydlím," věnoval mi jeden krátký pohled. Nechápavě jsem nakrčila obočí a oči přilepila přímo na něj. „Jen tě doprovázím," široce se usmál a nahodil frajerský úšklebek. Z neznámého důvodu mě zašimralo v břiše.

„Já se ne.." pokusila jsem se odporovat  vlastně i sama sobě, ale Nicholas mi nedovolil ani pořádně začít.

„Ale já chtěl," vykouzlil na rtech ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy na kom viděla. A byl nakažlivý. Nekontrolovatelně se mi o malinký kousek nadzvedly koutky úst. Dnes mi na rtech pohrával úsměv častěji, než za celý rok a já nebyla schopna určit, jestli se mi to líbilo.

Zhluboka jsem se nadechla a zmohla se jen na pouhé: „Tak děkuju."

Odpovědí mi byly jiskřičky štěstí v Nicholasových očích, které ještě podtrhly jeho nemizející úsměv. Asi byl opravdu rád.

„Já tě jako poděkování za dnešní ztracený čas zvu na shake," skoro nepozorovatelně znervózněl. Jakoby se nějaká jeho část bála odmítnutí, které logicky mohlo přijít hned na to.

„Souhlasím," kývla jsem jistě a zastavila se asi tři domy před tím naším. „Budeme ztrácet čas spolu." Na tváři nás obou teď jasně zářil široký radostný úsměv. U něj to vypadalo docela dobře, ale já musela připomínat hororovou postavičku, ze které padá strach jako listí na podzim.

„Tak... zítra se domluvíme ve škole?"

„Jasně."

Potom jsem chtěla odejít. Rozloučit se, otočit a tiše vejít dovnitř našeho útulného království, ale jeho oči mě držely na místě jako ve vězení. Nohy byly najednou tak těžké a hlava měla tolik věcí na práci, že jí už nezbyla ani špetka síly na jejich přemlouvání.

On se na mě jen opařeně díval a očividně prožíval dost podobné ochabnutí svalů jako já.

„Tak já už asi půjdu," zašeptal skoro neslyšně, ale přesto stál pořád na tom samém místě jako přikovaný.

„Jo, já taky," přilepila jsem k sobě pevně rty.

Nevím přesně, jak dlouho byly naše pohledy propojeny, ale rozhodně to nebyly jen vteřiny.

Potom, z ničeho nic, jsme se najednou rychle otočili a rozešli se svým vlastním směrem. Na rtech mi při tom pohrával pobavený úsměv smýchaný se stydlivým. Tahle situace byla dost trapná.

V pokoji, bezpečně daleko a s jistotou, že mě nikdo nepozoroval, jsem se neohrabaně opřela o stěnu, praštila se dlaní silně do hlavy a nahlas se zasmála. Zasmála se nad svou vlastní neinteligencí a naprostým výpadkem mozku.

Tohle už nikdy z hlavy odejít nemohlo.