Eyes talk

VII.

Bylo něco kolem jedné hodiny odpolední, když se nám po asi dvouhodinové cestě autem povedlo úspěšně dorazit k malému domečku na kraji docela daleké vesnice. Babička s dědou už nás samozřejmě vyhledávali s již uvařeným obědem a lehkým dezertem, kterému jsem byla stoprocentně oddaná. Babička uměla dělat vážně ty nejlepší koláče na světě.

„Sienno! Howarde!" vykouzlili oba snad ten nejširší úsměv. Přesně takový, jaký mívají při každé naší návštěvě. „A samozřejmě Sam, Skye a Aya," přesunuli se k nám i se svými silnými pažemi připravenými k obětí hned po pozdravení rodičů.

Při pohledu na tu malou chatičku s obrovskou zahradou, slepicemi a línou kočkou posedávající na lavičce před vchodem, jsem si vybavila všechny ty vzpomínky hřející u srdce. Všechny ty noci pod širákem; strašidelné povídky, které děda uměl vyprávět ze všech nejlíp; hry na schovávanou a honěnou; lidi, na které se jen tak nebude dát zapomenout. Docela mi to chybělo, i když už mi bylo o pár let víc.

„Pojďte dál. Za chvíli by měla přijet i Penelope s Jettem," zajiskřilo babičce v očích. Mamka s taťkou po sobě hodily lítostivé pohledy, kterým jsem víc než rozuměla.

Teta Penelope vždy slíbila, že se alespoň ukáže i s mým bratrancem, ale ještě nikdy to neudělala. Nikdy nepřijeli ani na pár minut. Nikdy se neomluvili. Jak dlouho to mohlo být, co jsem naposledy viděla Jetta? Dobré tři roky?

„Mami, obávám se, že nepřijedou," pohladila mamka babičku po zádech a stiskla její dlaň v té své.

„Ale přijedou. Slíbila to a já jí věřím," zamračila se, ale po chvíli věnovala drobné brunetě vedle ní jemný úsměv. Taky jsem tomu chtěla věřit. Doufat v šťastné setkání. Třeba si teta konečně uvědomila, že byl na světě stále někdo, komu na ni dost záleželo a bylo by docela fajn, kdyby se o ni alespoň vědělo, že je v pořádku.

***

U kuchyňské stolu místo v čele zabíral děda s babičkou. Od našeho příjezdu odběhlo už asi půl hodiny, ale my stále jen seděli a snažili se bavit o věcech, které stejně nikoho nezajímaly, jen proto, aby se zabil volný čas při čekání na zbytek pozvaných. Jen babička už čekala na zvuk motoru a vrzání světle zelené branky.

Najednou se to ale doopravdy stalo. Do dvoru vjel velký Mercedes.

„Jsou tady!" vyskočila babička okamžitě na nohy a jako blesk vystřelila k hlavním dveří. Bylo to doopravdy? Jett byl tady. Vážně byl tady a já jen omámeně seděla u okna a vyhlížela jeho ohavný obličej s ještě ohavnějším účesem. Jo, byla jsem vážně úžasná sestřenka.

„Vážně tady budeš jen tak hledět?" ozval se pobavený hlas Samuela. Protočila jsem očima, ale nevěnovala mu ani jediný pohled, který rozhodně čekal. Pokud se mě snažil naštvat, nepodařilo se.

Všichni ostatní už postávali u příjezdové cesty a netrpělivě očekávali, až se otevřou přední dveře auta a konečně se budou moct setkat se vzácnými hosty.

„Vážně tady budeš jen tak sedět?" řekla jsem s očima přišpendlenýma na místě spolujezdce. V hlavě mi běhalo spoustu nadávek na špatné umístění malého okýnka. Vždyť odtud skoro nic nešlo vidět! A to se říkalo, že postarší dámy potřebují mít přehled nad vším okolo. Babička se k nim očividně zařadit nedala.

Z rohu místnosti se ozvalo uchechtnutí.

Podle radostných pozdravů se už dávno oba úspěšně dostali z auta aniž bych je třebaže jen malinko viděla. Sakra.

Celým domem se rozlehlo spoustu hlasů smísených v jednom. Nešel rozeznat ani jeden z nich. Klasika v téhle rodině.

Po krátké chvíli už dovnitř vstupovala babička s dědou, mamkou, taťkou, Ayou a v těsném závěsu s tetou Penelope, které jsem věnovala silné obětí, a... Jettem. Vypadal šťastně, když se kolem jeho pasu obmotaly dvě malé ručičky Ayi. Vždyť si ho ani pořádně nemohla pamatovat.

Jeho světlemodré oči zajiskřily, když si všiml, že ho ty mé nepřetržitě pozorovaly. Usmál se. Jak moc se člověk může změnit za tři krátké roky? Jak se z něj mohlo stát něco tak... hezkého? Hluboce jsem dýchala, když jemně odstrčil křehké Ayino tělo a namířil si to přímo ke mně se stále stejně širokým úsměvem, který se ukázal jako nakažlivý. 

Já se místo klidného přivítání rozeběhla a skočilo přímo do jeho již nastaveného náručí. Neviděla jsem mu do obličeje, ale rozhodně se usmíval. Stisk na mých zádech zesílil a já věděla, že byl po té době rád stejně jako já. 

„Skye? Asi mě uškrtíš," uchechtl se a já okamžitě dopadla silou na zem s omluvně pobaveným výrazem na tváři. Nikdy mi nedocházelo, jak moc mi chyběl ten jeho úsměv, který se sice od posledního setkání malinko změnil, ale určitě ne k horšímu. Byl jako kluk, které jsem každý den potkávala na chodbách a tak je nesnášela. On měl tu výhodu, že ho jednoduše nešlo nenávidět.

„Čau, chlape," objevil se vedle Jetta nějakým způsobem Sam a přátelsky ho poplácal po zádech. On se jen usmál a silně mu stiskl levé rameno. 

„Oběd!" zvolal děda naším směrem od stolu s již nachystanou naběračkou na kuřecí polévku v obrovském hrnci. 

„Konečně. Umírám hlady," postěžoval si Sam, po kterém hodil Jett nechápavý pohled. Jasně, že to nechápal. On nemusel pozorovat již připravené jídlo celou půl hodinu a jen přemýšlet nad tím, jak dobré asi muselo být. 

Jen jsem nad tím mávla rukou a dosedla na své obvyklé místo.

***

Během oběda samozřejmě proběhly babiččiny obvyklé otázky ohledně chlapců a děvčat, jak jim sama říkala. Já měla stejnou odpověď jako obvykle. Nic. Občas mi přišlo, že jsem nějak pokažená, když mi i v šestnácti zůstal titul nezadaná a nezamilovaná, ale já si na to už zvykla stejně jako všichni ostatní. 

„Nechci, abys zase odjel," vypadlo ze mě hned, když jsme se s Jettem rozhodli navštívit naše kdysi oblíbené místo, kam nikdo jiný nemohl. Byla to jen obyčejná dřevěná lavička na úplném konci dlouhé zahrady, ale vysoké keře, které kolem ní za ty léta vyrostly, z ní udělaly něco neobyčejného.

Jett se jen uchechtl a na tváři mu pohrával nechápavý výraz. „Však se teď uvidíme každý den," přimhouřil oči. Každý den? Pokud měli v plánu spát tady, tak v tom mém rozhodně nebyly každodenní návštěvy. „Tvoje mamka ti to neřekla?" zamračil se. 

„Asi ne?" A pak že jsem byla já ta, která si všechno nechávala pro sebe.

„Matka jede někam na služební cestu a tak se nějak domluvily s tou tvojí, že budu celou dobu u vás," řekl, jakoby o nic nešlo. Jakoby to bylo na každodenním to do listu v jeho deníčku. V tom mém to každopádně nebylo.

Oči mi v tu chvíli musely zářit jako dva jasné majáky a kdoví, jestli mé radostné zakřičení "to fakt?" neslyšeli až v domě. On jen kývl a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. „Jak dlouho?" vydechla jsem po rychlém objetí, které bylo dost... divné. Něco mi říkalo, že přesně takhle by se zachovaly ty nafintěné dámičky z maturitních i jiných ročníků. Fuj.

„Minimálně půl roku," nadzvedl koutky úst. Zdálo se to jako krátká doba. Při škole se toho doopravdy moc stihnout nedalo, ale rozhodně si to musel užít. 

„V tom případě to bude nejlepší půlrok tvého života," zasmáli jsme se společně.