Eyes talk

XXXI.

Když se objevil v mém pokoji s velkou kyticí bílých květin a širokým úsměvem na rtech, bylo mi až líto mu takhle vražedně propichovat ty nádherné oči. Musel to poznat hned. Koutky úst mu spadly dolů, pohled zesmutněl a svazek kopretin zůstal v jeho dlani otočen lístky dolů.

„Víš to," zašeptal. Zůstal stát jako kamenná socha a hluboce dýchal s pootevřenými ústy. Já jen odvrátila pohled, abych nemusela čelit jeho smutným pohledům. „Nemůžu za to. Musíš mi věřit."

Najednou se objevil vedle postele, dlaněmi se snažil chytnout mou ruku, ale já ji stáhla k hrudníku jako ten nejcennější majetek. Bylo mi jasné, že by stačil jediný dotek a já bych mu všechno, ať už by to bylo jakkoliv nemožné, spolkla i s navijákem.

A pak začal mluvit. Převyprávěl mi celý svůj večer od příchodu, přes všechno s Tiarou až po chvíli, kdy mě rozmazaně viděl padat do jezera a společně s ostatními se snažil mé nehybné tělo dostat ven. A taky nevynechal tu část, kdy ho alkohol úplně zaslepil a začal se jen tak bezvýznamně líbat s Tiarou. Jen tak.

Popravdě? Tahle verze mi přišla přitažená za vlasy. Nikdy jsem sice, až na jednu jedinou výjimku, nebyla v podnapilém stavu a tak nevěděla, jak to vlastně chodilo, ale naprosto ztratit všechny smysly a vrhnout se na první holku v cestě? Jako pardon, ale nesedělo mi to. Nic ale nenasvědčovalo, že by lhal. Proč by taky měl?

Hleděl na mě svýma uslzeným mechovýma očima, nervózně k sobě tiskl popraskané rty a já mu nebyla schopna věnovat jediný pohled ani slovo.

„Prosím. Řekni něco." A já dál jen mlčela. „Nemůžu tě ztratit. Všeho lituju. Všeho, co jsem udělal. Prosím. Potřebuju tě." Po líci mu stela první slza, která už nadále nedokázala udržet své místo. Horší bylo, že i já se přestávala držet svého nic neříkajícího výrazu. Stál přede mnou. Plakal, prosil, ale já mu nemohla odpustit. Ne tady a ne teď. Prostě nemohla.

„Řekls, že mi nikdy neublížíš," shromáždila jsem všechnu svou odvahu na jedno místo, zkrotila slzy stojící nebezpečně blízko okraje, nasadila profesionální poker face a pohlédla mu do očí. Očí plných bolesti a čistého smutku. „A já ti věřila."

Sledoval mě s takovým zájmem. Jako bych byla pomalu mizející mlha. Jako bych byla poslední kapka rosy.

„Nenávidím se za to. Nikdy si to neodpustím," probojovala si další slza cestičku po jeho červených tvářích. Ani se ji nesnažil zastavit. Zajímala jsem ho jen já. „Omlouvám se. Tak moc se omlouvám."

„Myslíš, že to stačí? Jenom se omluvit?" nakrčila jsem nevěřícně obočí a zakroutila hlavou, abych zdůraznila, že tahle otázka už dávno měla odpověď.

„Tak co mám udělat? Čas nevrátím. Kdybych jenom mohl, udělám to. Hned teď," stále mi očima propaloval celý obličej až do neuvěřitelných hloubek. Sledoval mě, plakal, ruce se mu třásly stejně jako hlas. Já po něm ale chtěla jen jedno. Přes všechny ty řeči, že to zvládnu. Že si ho vyslechnu a nic nebudu zahazovat hned. Nešlo to.

„Odejdi," polkla jsem, zhluboka se nadechla, scvakla k sobě rty a snažila se znova potlačit všechny ty slzy, které tentokrát přišly rychle a nečekaně.

Vytřeštil na mě oči. Ublíženě svraštil obočí a otevíral ústa k jakýmkoliv slovům.

„Musíš mi věřit. Prosím," pokusil naposledy své štěstí. Na to, abych ho úspěšně ignorovala, jsem příliš sil sbírat nemusela. Převládal ve mně vztek a pomstychtivost. Mohlo to být jakkoliv špatné, ale já chtěla, aby se cítil stejně mizerně jako já. Nejlíp ještě hůř.

„Odejdi," zopakovala jsem a nedávala žádné ohledy na jeho předešlá slova. Popravdě mi byla úplně jedno. Nemůžu říct, že bych ho přestala za těch pár dní milovat, ale ta láska se zmenšila asi na zlomek. Nahradila ji bolest a prázdnota. Jakoby půlka mě naprosto zmizela.

Udělal něco, co jsem nečekala. Doopravdy se zvedl, věnoval mi krátký pohled bez výrazu, rychle se otočil, těch pár kroků ke dveřím zvládl asi za vteřinu a už sahal po klice, když se zastavil. Chvíli tam jen stál, hluboce dýchal. Já mezitím nechala slzám volný průběh, stékaly z mých tváří přes krk až na košili nebo peřinu.

„Miluju tě," skoro neslyšně zašeptal a jako blesk se z místnosti vypařil. Jakoby tam nikdy nebyl. Zůstalo mi po něm jen zlomené srdce a nesčetné množství nenahraditelných vzpomínek.

V tu chvíli jsem si jen přála ztratit všechny ty vzpomínky stejně rychle, jako jsem ztratila jeho.

***

„Nemůžeš se litovat nadosmrti, Skye," nadzvedl jedno obočí Sam a napil se ze své plastové flašky coca-coly. Měl pravdu. Nemělo smysl myslet na někoho, na koho jste ve stejné chvíli vlastně myslet nechtěli. Jinak to ale nešlo. Neuměla jsem své myšlenky přesunout jinam. „Co ti vlastně řekl?" zasedl hlouběji do bílé, tvrdé židle, kterou sem dotáhl nejspíše z chodby.

„Že ho opila Tiara. Že za nic nemohl," procedila jsem mezi polootevřenými rty a jen nepatrně odlepenými zuby. Tiara nikdy nepatřila k mým oblíbenkyním, ale té noci v mé hlavě spadla až do samotného pekla.

„A věříš mu to?" zeptal se.

„Ne. Ne všechno."

Dveře se otevřely zrovna ve chvíli, kdy chtěl Sam pokračovat v našem rozhovoru. Stála za nimi žena v bílém plášti. Má ošetřující doktorka.

„Dobré ráno," usmála se a přistoupila ke mně znova s tím malým přístrojem měřícím teplotu. „Vypadá to, že tentokrát už by mělo být všechno doopravdy dobré." Narážela tím na mé poslední zkolabování po prvním probuzení, kdy si také myslela, že všechno bylo v naprosté normě. Očividně ale nakonec nebylo. Pořád jsem se nedozvěděla, co přesně se vlastně ten den stalo.

„Takže už bude moct jít domů?" zeptal se Sam bez zabarvení hlasu. Nemohla jsem rozpoznat, jestli byl rád, nebo úplně naopak. Vždyť si musel celou dobu užívat více jídla a soukromí. Nikdo ho tak nejspíš nesekýroval.

„Snad zítra," kývla a znova nasadila příjemný úsměv. „Předepíšu Vám nějaké léky, ale jinak budete bez jakéhokoliv omezení." Pokusila jsem se o okopírovánú toho příjemného úšklebku, ale bez pochyb to vůbec nevyšlo.

Měla jsem jít domů. Chvíli jen odpočívat, spát, regenerovat a potom... potom jít do školy. Vidět ho každý den a jen doufat, že se s tím mé srdce nějakým způsobem srovná. Doufat, že na něj jednou zapomene. 

Doopravdy byl ale on ten důvod, proč jsem se už nikdy nechtěla znova zamilovat.