💔Srdce💔 (Dokončeno)

♠Každodenní prokletí♠

Peri přišla ke stojanu.
Měsíc svítil skrz okno na čepel Invectusu a dodával mu jakýsi magický efekt.
Přišla ještě blíž a zahlédla svůj odraz.
Byla si jistá že viděla krev.
Ucouvla.
Kopytem přejela po bílém a kamínku na krku.
Bála se.
Bála se budoucnosti.
Nebála se smrti dokud si myslela že zemře v klidu.
Všechno říkalo opak.
,,Co to děláš?" ozvalo se mrazivě od postele.
Polekaně se otočila.
Daily byl vzhůru.
Od postele se k ní pomalu přibližoval ,,Co tady děláš?".
Žilky byly opět černé.
,,Já...nepřišla sem kvůli tomu meči, jen..." uklidňovala, ale během chvilky ji čepel studila na krku.
,,D...Daily..." zakoktala vystrašeně.
Černá se rozšiřovala dál po bělmu, ale ona si toho nevšimla.
Jako by na čepel tlačila nějaká neviditelná kopyta.
Řízla do kůže na krku.
Srst kolem se krví zbarvila do ruda a Pericula sykla bolestí.
,,Přišla...přišla sem za tebou." vydechla se slzami v očích ,,Prosím odlož tu zbraň.".
Lže.
Chtěla ti ukrást meč.
,,Chtělas mi vzít Invectus." procedil mezi zuby.
,,V-víš že nemůžu." chtěla ucouvnout, ale to jen způsobilo že říznutí bolelo víc.
Chtěla tě zabít ve spánku.
Proč by sem jinak chodila?
,,Chtěla si mě s ním zabít." pokračoval.
,,Co? To bych...ne." po tváři jí stekla slza.
Věděla o tom.
,,Věděla si to. Sama si to přiznala. Chtěla si ho pro sebe!" křičel.
,,Vždyť to co říkáš nedává smysl!" popotáhla.
,,Ale je můj. Patří mě!" cosi na meč zase přitlačilo.
Sek!
Rychle!
Teď! Teď! Teď!
,,Felicity mě zradila. Neřekla mi to a zaplatila za to!".
Napřáhl meč.
,,Jako zrádce zaplatíš taky." zavrčel vražedně.
Sek! Sek! Sek!
Peri vyděšeně zavřela oči a čekala na bolestný osud.
Utíkat bylo marné.
Neporazitelný meč by ji trefil.
Dost!!
Zahrnulo ji teplo.
Pocit bezpečí.
Jako by jí někdo šeptal že je všechno v pořádku.
Vy blázni!! Všechno zkazíte!!
Není správná chvíle!!
Meč se v půli cesty ke krku zastavil.
Nějaká síla ho táhla dál od klisny.
Peri ucítila teplo na rameni.
Něco ji nutilo podívat se určitým směrem.
Do Dailyho očí.
Zemní klisna magií pomalu zabíjí hříbě v kolébce.
Sálá od ní jakýsi černý kouř.
Měly černé bělmo.
S nenávistným pohledem se otočila a začala se k němu přibližovat.
Narazil na zeď.
Není úniku.
Kouř, jdoucí od ní je všude kolem něj.
Byly plné nenávisti.
Nemůže dýchat.
Magie ho škrtí, temný kouř ho tráví.
Je všude kolem něj a jeho matky.
Nenávist...
Zalapala po dechu.
Všechen strach jí spadl ze srdce a ona vykročila k němu.
Meč se v magii divně třásl, jako by nevěděl co má dělat.
Usmála se, vzala jeho tvář do kopyta a políbila ho.
Zatímco ona oči zavřela, on je vykulil.
Meč spadl z magie na zem.
Po tváři mu stekla načernalá slza.
A další, ještě černější.
Třetí už byla jako inkoust.
Z druhého oka to samé.
Bělmo nabývalo zdravou bílou barvu a černota odcházela v kapičkách slz.
Taky zavřel oči a polibek se prohloubil.
Po chvilce se odtáhli.
Daily měl čistě bílé bělmo a černé cestičky na tváři začínaly mizet.
Černé slzy nahrazovaly ty normální.
Uklidněný výraz se rychle změnil ve vyděšený.
Hřebci se podlomila kopyta.
,,Promiň..." oči mu uvízly na krvavé ráně na klisnině krku ,,Já...já nechtěl. Odpusť.".
Chvíli trvalo než jí došlo za co se omlouvá ,,Ne, to je v pořádku! Jen nemysli na...".
,,Felicity..." vydechl a pohled mu spadl na meč na zemi.
Byla na něm Periculina krev.
Byla na něm krev jeho sestry...
...Felicitina krev.
Začal se odsouvat dál.
,,Ne...ne...ne..." kroutil nešťastně hlavou ,,Omlouvám se. Ne...".
,,Nemysli na to!" vyhrkla Peri a popoběhla aby si k němu sedla ,,Není to tvoje vina!".
,,Za...zabil sem ji." vydechl a otočil se na ni ,,Málem...málem sem zabil i tebe! Ublížil sem ti!".
,,Ale nebyla to tvoje vina." vzala jeho hlavu do kopyt ,,Za nic nemůžeš. To ten meč, ta kletba. Nevyřčená kletba tvé matky. Nemysli na to! Mysli...Mysli na mě...".
Zadíval se na ni a trochu se uklidnil.
Svítivě červené oči vynikaly vedle tmavé srsti a hřívy dokonale.
,,Rozumím ti." usmála se vlídně a objala ho ,,Chci abys...věděl že všechno pochopím. Sme spojení. Vím to.".
Políbili se.
Po chvilce ho stáhla na zem.
Už jí bylo všechno jedno.
Tenhle polibek ukončit nechtěla.
Chtěla tu být pro něj.
Chtěla tu být s ním...
Všechno ostatní bylo vedlejší.

Pericula se probudila v objetí.
Otevřela oči a usmála se na klidně spícího Dailyho.
Políbila ho na hruď a líbala ho výš ke krku.
Pomalu se probouzel.
Poslední polibek byl na pusu.
To už se přidal a když se odtáhli, otevřel oči.
Přitáhl si ji zpět do polibku a převalil na záda.
Objala ho kopyty kolem krku.
Invectus se stále válel někde na zemi.
Na chvíli se Peri cítila, jako by měla už opravdu všechno.
Jako by celou dobu stačilo jen tohle.
Jen mít ho nablízku.
Nepřemýšlet o tom kdy, kde a jak si ji předurčená smrt najde.
Nepřemýšlet vůbec.
Jen žít.
Jen usínat v jeho náruči.
Počkat...
...kolik klisen už si to asi říkalo?
Kolik klisen se v téhle posteli probudilo stejně?
Kolika klisnám řekl že je miluje...?
Odtáhla se.
Kolikrát byla tahle postel v noci prázdná?
Nemohla na to přestat myslet.
,,Děje se něco?" naklonil hlavu Daily.
Kolika klisnám šeptal sladká slůvka do ucha?
Kolik klisen ho před ní políbilo?
Posadila se a odsedla si.
Kolik si jich myslelo že sou zrovna ony ty pravé...tak jako ona?
,,Daily..." otočila se na něj ,,...miluju tě. Tedy...myslím že ano...".
Pozorně sledovala co odpoví.
Nadechl se aby řekl to samé, ale zarazil se.
Uvědomil si, jak ta slova ztratila hodnotu...
Říkal klisnám co chtěly slyšet a teď...bál se aby to z Periculy neudělalo jednu z nich.
Ne, nebyla jako ostatní.
Byla...jiná.
Jedinečná.
Sklopila zrak a vstala z postele.
,,P-počkej!" vyhrkl ,,Neodcházej...prosím.".
,,Už nechci být v té posteli..." zamumlala.
Ránu na krku měla magií zahojenou.
,,Už...nechci..." vydechla.
Rozsvítila roh.
,,Potřebuju přemýšlet." špitla a teleportovala se.
Jednorožec sklopil zrak.
Taky potřeboval přemýšlet...
Opravdu hodně.

Tak, konec šesté etapy :)
Taky je u vás tak jasno jako tady? :'D
Teď na tu sedmou a poslední x)