Myslíš si, že víš víc?

31

Nemohla jsem uvěřit co se právě stalo. Vždyť je to moje profesorka. Moje rozkošná profesorka.
Najednou se však změnila. Vypadala jako by toho litovala.
Řekni něco. Dělej.
„Já. Nemůžu uvěřit."
„Ššš. Nic neříkej." A pohladila mě po vlasech. Proč mi to děláš.
A následně jsme začaly s tancem znovu.  Najednou jsem cítila každý sval a do každého pohybu jsem se snažila dát kousek sebe.
„Jestli tohle předvedeš u zkoušky a teď na vánoční tak ti zaručuju jasný vítězství." Byla jsem ráda za slova chvály, ale víc bych teď ocenila měkkou postel a jídlo. „A než mi tu umřeš tak se běž najíst."
S radostí jsem se vydala do jídelny.

„Vypadáš unaveně." To bylo první co jsem od Bena slyšela.
„To víš. Zkoušky na vánočku nejsou jednoduché. Hlavně když máš dvoje vystoupení."
„Ono to jde mít dvoje?" Divili se jeho kamarádi.
„Jo bohužel jo. Když nemáš nejhlavnější roly tak můžeš."
„To bych umřel."
„Hele nečekátě teď taky náhodou výběr?" A mlčel. Snědla jsem si svoje ne moc dobré jídlo.

Šla jsem znovu do třídy. Nebyla tam. Našla jsem polštáře a sedla si na ně. Byla jsem z dnešních událostí vyčerpaná a usnula jsem. „Země volá Chriss."
„Co? Co se děje? Mimozemšťani?"
„Jenom si usnula."
„Já? To není možný. Jsem jen přemýšlela se zavřenýma očima."
„Tak vstávej. Musíme ještě pokračovat."
A opravdu jsme pokračovaly. „Jestli hodláš vyhrát tak se soustřeď na emoce jaké vyjadřuješ. Vytanči se ze všech problémů."
Myslela jsem na hádku s mámou. Na zastávku ve fastfoodu. Na Pluta a jeho věčně nahlouplý výraz. Na Amélii jak jsme spolu tančily na střeše při západu. Jak mě políbila. Pak zas na hádku s mámou. Na Wadea. Na Bena. Na Amelii na její krásné modré oči.
Proč brečí? „Co se stalo?"
„Myslela jsem že víc emocí nejde. Ale ty jsi právě předvedla nenávist, lásku i radost v tak krátké chvíli, že jsem to všechno nestihla ani zaznamenat."
„To je ale jen díky tobě. Nebýt tebe tak tohle nezvládnu."
„Já tu vlastně ani memusim být. Zvládáš to perfektně i beze mě." Chytla jsem ji za ruku. „Ty mi nikam nepujdeš." Zašeptala jsem.

Poslední hodinu jsme už jen řešily kostýmy. Na Kloboučníka to tak těžké nebylo. Stačilo sehnat klobouk a zbytek doma najdu. Na solo jsem však odmítla mít klasickou tutu sukni. Ale věděla jsem že se tomu nevyhnu. „Nechceš odvést?" Zeptala se mě Amelie.
„To je dobrý dojdu."
„Jak myslíš."
„Ale děkuju."

Cestou jsem poslouchala písničky. Přemýšlela jsem nad Amélii. U plotu jsem přivítala Pluta. Opustila jsem černou chlupatou kouli a šla jsem dovnitř. Máma už byla připravena na gauči. ,,Jsem doma."
,,Pojď si sem sednout musíme si promluvit." přeloženo: musím ti říct něco ohromně šokujícího co jsi do teď netušila, jakože děti nenosí čáp a tak podobně.
Pokrčila jsem rameny a sedla si. ,,Byla jsem za ředitelkou."
„Nekecej. Myslela jsem, že si tvojí návštěvu vymyslela."
,,Nebuď drzá. Říkala, že musí mít více důkazů a že už za ní několik rodičů bylo kvůli tý potvoře."
Nehty jsem zaryla do dlaně. ,,Má jméno. A pak říkala, že si promluví s námi a že až potom se rozhodne?"
„Ano."
„Jsi spokojená? Hrozí jí vyhazov a mně podmíněný vyloučení. Dobrá práce mami."
,,Cože? I tobě?"
,,Nedělej překvapenou. Když řekneš, že si myslíš, že se jedná o něco víc mezi námi tak zkus hádat. Hah. Bingo. Příště zkus myslet i na následky. Dík."
Tím jsem náš rozhovor ukončila. Jo pravda to byla. Asi za hodinu máma odešla a já se odhodlala jít pro jídlo a pití. Po bagetě s párkem a kečupem zapité lahví sladké limonády jsem šla do koupelny se umýt a následně rovnou do postele. V telefonu jsem našla podcast a hned jsem usnula. Kupodivu jsem se vzbudila až na budík. Ve skříni jsem našla nějaké normální oblečení do kterého jsem se následně převlékla. Být po zbytek týdne doma je nejhorší trest. Radši bych třeba opisovala školní řád nebo pomáhala s výukou, ale doma fakt ne. Naštěstí tu nikdo nebyl. Zalezla jsem si zpět do postele.
Blížilo se poledne a doma stále nikdo nebyl. Udělala jsem si kuskus. Obyčejné ale dobré.
Na odpoledne jsem si naplánovala procházku. Jenže to by se tu nesměla objevit mamka s partou kamarádek. Později jsem však zjistila, že to jsou rodiče od spolužaček žádné kamarádky. Zrada!
„Pojď si k nám sednout."
„To je dobrý. Nebudu ti rušit pokec s kamarádkami."
„To je v pořádku. Stejně jsem se tě chtěla na něco zeptat."
„Amelie?" Kývla.
Prohlížela jsem si tváře a snažila se přijít čí rodič to je. ,,Tohle jsou rodiče od tvých spolužaček."
„Dobrý den. Těší mě." Dočkala jsem však jen úsměvů. Tak člověk je milý a dělá slušného a nic.
,,Mohla bys nám prosím říct co je mezi tebou a Nathaniel."
,,Nic. Momentálně asi tak kilometr a půl." Jen se mračte dál, stejně nevím co čekáte, že uslyšíte.
,,A jestli se ptáš jestli mezi námi něco bylo, když mi poskytla střechu nad hlavou, tak ne nebylo. Zeptala se mě jestli je se mnou všechno v pořádku a protože se na rozdíl od tebe zajímá jsem ji řekla o naší situaci a pak mi nabídla, že u ní můžu zůstat. Thats all." Neřekla jsem jim jak jsme spolu koukaly na film, jak jsem se k ránu vzbudila a šla jsem za ní protože měla zlý sen ani jak jsme spolu byly na střeše. Ani jak ke mne přišla.
„Ale mě Charlot říkala, že."
„Charlot to asi moc nejde."
„Dovolte."
„Jestli jste chtěla říct, že po ní blbě kouká tak se první zeptejte dcery co provedla a až pak něco říkejte. A jestli tu už nikdo nemá nic na srdci tak já odcházím." A odešla jsem. S nimi pod jednou střechou nebudu. Vzala jsem Pluta a vyšli jsme ven. Měl radost a tahal všude. ,,Můžeš se uklidnit? Budu mít z tebe ruce až na zem." došli jsme do parku, kde jsem ho pustila. Otravoval s házením klacku, ale všechno bylo lepší než být doma. Následně mi však přišla zpráva. Bála jsem se, že to bude máma, ale mé obavy byly hned pryč.

Asi bych měla přestat dělat otevřený konce xD
Ale tady to ještě není tak hrozný jako v dalších částech :D

ᙏ Ιoʌǝ ʞɐɔʞɐɐɐɐ