Myslíš si, že víš víc?

47

„Jak dlouho už to před námi tajíte?"
Vzdávám to.
„Proč si myslíte, že jsme spolu?" Zeptala jsem se stejně jako předtím u Isy. Ta si mé otázky všimla a jen protočila oči.
„Myslíte si, že jsem slepá? Všimla jsem si jak po sobě koukáte. A také těch faktorů!" Najednou.
Už jsem ztratila nervy. „Tak komu sakra věříte?! Chcete slyšet, že jsme spolu, ale zároveň nechcete. Tak prosím laskavě si uvědomte co chcete. Protože já nehodlám strávit svůj čas jen tím, že tu budu dokola opakovat, že já. Nejsem. S profesorkou! A jestli vás to tak moc štve tak prosím můžete mě vyloučit. Poslušte si. Nashle." A odešla jsem. Slyšela jsem ještě jak za mnou vyšla na chodbu a něco volala, ale už jsem se nevrátila.

Našla jsem v kapse klíčky na motorku, nasadila si helmu a nastartovala. Byl to skvělý pocit jen na motorce. V bytě mě přivítal můj baculatý kocour Fred, kterého jsem si pořídila k narozeninám. Pomazlila jsem ho a dala si telefon na nabíječku. Pustila jsem si písničky a v kuchyni si nakrájela ovoce k svačině. Ještě jsem se převlékla a až poté jsem se podívala zpět na telefon. Přišla mi nová zpráva.

Amélie: Mohu přijít? Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.
Odepsala jsem, že může. Rychle jsem tu poklidila ten největší nepořádek a dala vařit vodu na čaj. Z tohodle setkání jsem měla divný pocit.

Přišla celkem brzy. Tentokrát to nebyla ta usměvavá malá brunetka. Tentokrát to bylo malé tornádo co jen čekalo až bude moci využít svou sílu. „Tak jak to bylo?" Zeptala se místo pozdravu. Jo taky tě ráda vidím. Sedly jsme si na postel a já ji začala vyprávět co všechno se po vánoční dělo. To že to Adri věděla s tím neměla problém. Jenže jakmile jsem skončila s tím co se stalo tak se malé tornádo prodralo ven. „Věřila jsem ti! Naivně jsem si celou dobu myslela, že jsme k sobě upřímné a že mne máš ráda. Ale asi jsem se spletla. Doufám že si vysvětlování u ředitelky zítra užiješ." Proč bych ji měla něco vysvětlovat?
„Ne prosím. Nic jsem neudělala!" Byla jsem však stále v šoku z toho co řekla. Vůbec se jí to nepodobalo.
„Právě! Nic jsi neudělala. Jediný co ti jde je lhát! Kdyby ses za sebe nestyděla tak už to dávno řekneš!" Tohle bylo mnohem horší než jen tornádo.
„Víš, že jsem s tím chtěla počkat do maturity." Snažila jsem se být v klidu, ale moc dobře mi to nešlo.
„Vidíš zas to odkládáš! Tak jestli se ti nelíbí jak to mezi námi je, nebo už spíš není, tak se na to vykašli. A běž si radši za tou tvojí "přítelkyní" která se s tebou rozešla." Mluvila na mne se zvýšeným hlasem.
„A co jsem podle tebe měla říct?" Zeptala jsem se a zároveň si utřela slzu.
„Že je to tak jak to vypadá." A že jsi to neřekla ty.
„Prosím odejdi z mojeho bytu." Poprosila jsem ji. Jenže se ji nechtělo. „Prosím. Odejdi. Než se stane něco čeho budeme litovat. Prosím běž už!" A to už odešla. Tohle nebyla ta Amy, kterou znám. Lehla jsem si na postel a brečela. Nechápala jsem to. Takhle se za tu dobu nikdy nechovala. Chápala jsem, že ji celá ta situace rozhodila, ale až tak? Po skoro dvou hodinách civění do stropu jsem se zvedla a šla si dát sprchu. Jenže ani ta mi nepomohla zbavit se pocitu, že je všechno již v kytkách. Vyměnila jsem Fredovi záchůdek, udělala si malou večeři a pak si šla lehnout. Jenže spánek se ne a ne dostavit. Pustila jsem si uklidňující hudbu, ale ta mne akorát nutila myslet na její hodiny, když jsme musely zvládnout vymyslet sestavu za pár minut na vybranou hudbu. Našla jsem podcast, ale ani ten mi nepomohl usnout. Furt jsem na ni myslela. Na to jak moc mi chybí, jak vždycky vymysela něco čím celou situaci zachránila. Na naše schůzky o kterých nikdo nevěděl. Jak jsme hráli hry, když jsme slavili mojí před zkoušku. Nebo i o naší tajné místnosti na zachodcích. To všechno bylo pryč. Telefon jsem měla vypnutý, kdyby náhodou chtěla ještě něco dodat. Celou noc jsem jen koukala do stropu a přemýšela o nás. Jestli fakt myslela vážně co včera řekla. K ránu jsem pustila telefon a přišlo mi hned několik zpráv. Přečetla jsem tu od ředitelky, kde stálo, ať se dnes dostavím do školy. A pak asi osm zpráv od Amy.
Amelie: Doufam ze uz se tesis na zitrejsi vysvetlovani u reditelky
Amelie: A mas problém. Haha
Amelie: Paneboze co jsem to udelala. Promin. Asi mi vcera musel nekdo neco dat. Fakt promin to jsem nechtela udelat.
Amelie: prosim ozvi se mi.

Jasně. Budu ti to tak věřit. Převlékla jsem se a vyrazila do školy. Sama ředitelka na mne čekala u vchodu. Jak milé. „Kolegyně už je v ředitelně. A vím všechno!" Super.
První se řešilo, jestli to je vůbec pravda. Jenže obě s Amy jsme tvrdily že spolu nejsme. „Ve zprávě jste tvrdila něco jiného." Argumentovala to ředitelka.

„Sakra, ale už. Říkala snad několikrát, že ji přišlo jako by to nebyla ona! Poslouchá nás tu vůbec někdo?!" Najednou tu bylo ticho. „Slyšely jste to. Jestli zde tvrdí, že nebyla úplně při smyslech tak by se s tím mělo něco dělat ne?" Vypadaly že se bojí. „Nebo to přiznáte teď a ušetříte si tím pár nepříjemností." Znejistěla znovu.
„Cmon. Daly jste ji včera něco?" Zeptala jsem se a přitom ukázala na Amy. Ani jedna nic neřekla.

„Paní profesorko, mohu vás odvést na rozbor krve? Aby se dalo zjistit jestli jste včera něco požila?" Snažila jsem se znít mile, ale byla jsem na to moc naštvaná.
Vlastně ani nevím na koho, jestli na Amy, která skoro za nic nemohla nebo na ředitelku a to co byla shopná provést. „Ano můžete." A věnovala mi úsměv. Ten úžasný úsměv, který jsem milovala. A stále miluji. „Vrátíme se s výsledkama. Zatím se tu mějte a přemýšlejte o sobě. Nashle." Už jsem měla připravené klíčky od skříňky, že vezmu další helmu a zároveň i od motorky. „Snad nebude vadit, když pojedeme na motorce." Řekla jsem Amy. Dávala jsem tím tak čas dvou furiím, aby si rozmyslely jestli odpovědět nebo mlčet.
„Vůbec ne." Odpověděla mi brunetka. Otevřela jsem ji dveře, jelikož je moje a taky protože je to profesorka.
Když jsem do nich vcházela já ozvalo se něco jako:, „Počkejte." Že by si to rozmyslely? Otočila jsem a zeptala se jestli něco říkaly. Zakroutily hlavou, že ne. „Jste si jisté?"
„Naprosto." Řekla rázně ředitelka.
„Tak pak mějte hezký zbytek dne." Vy zmije jedovatý. Na chodbě jsem se zeptala jestli by ji nevadilo zavolat policii. „Tak počkej udělám to já." A vyndala jsem telefon.
„Dobrý den. U telefonu Lorelei Terner mám podezření, že se studentka nebo ředitelka pokusila zdrogovat jednu ze zaměstnankyni." Dala jsem jim ještě adresu. Ve skřiňce jsem vzala helmu a došly jsme na dvůr, pro motorku.

Amy vypadala nervózně. Nebylo to však z jízdy. „Neboj jen ti vezmou krev a pak počkáme." Jenže to ji rozhodilo ještě víc. „Budu tam s tebou." Uklidnila jsem ji. Odvedla jsem motorku před školu a nasedly jsme. Zkontrolovala jsem zdali je všechno v pořádku. Ale nebylo.

Na téhle škole nebylo v pořádku už vůbec nic.
Dobré ráno ✨
3