Myslíš si, že víš víc?

23

Z pohledu Lorelei

Ležela jsem na gauči a jediný můj pohyb byla cesta na záchod. Měla jsem tu vše co k životu nepotřebuju. Televizi, telefon a notebook. Pak tu byly i věci co jsou k životu potřebné. Jako třeba pití, jídlo, telefon a televize.

Dokonce jsem tu měla i nabíjení pro telefon. Čekala jsem až mi bude volat máma.
Upřímně, netěšila jsem se až přijde. Poslední dobou byla horší než já v pubertě. Když jsem se jí však zeptala proč je tak nepříjemná, odvětila mi vždy jen „To bys nepochopila" snažila jsem jí vysvětlit, že ve dva a dvaceti dokážu věci dostatečně chápat.
Nebo tak aspoň vypadat.

Uslyšela jsem zámek. Máma je tu. Dělala jsem že spím.

Jak originální Lory.

„Koupila jsem ti rohlíky a taky jsem se stavila u tety posílá ti sirup! " ječela z chodby. Tohle by zaručeně vzbudilo i mrtvolu. „Jee promiň, ty spíš."
„Spala jsem."

Než vyložila nákup tak jsem měla chvilku čas. Chvilku času před výslechem.
S hrníčkem se posadila do křesla.
„Co je zač ta vaše třídní?"
Myslíš Amélii? Ta nejskvělejší třídní.
„Učí nás balet, mě pak i další tanec. A ještě ji mám na zpěv."
„Jsem si ji hledala, ona ale nemá učit zpěv?! "
„Nemá na to papíry, nebo co potřebuje."
„Dobře tedy. Kolik ji je? "
„Mami? Ty sis ji hledala, ty to budeš vědět. "
„Nebuď hned nepříjemná."
„Proč se vlastně ptáš?"
„Potkala jsem ji v obchodě."
Takže jen kvůli tomu? Mamino. Tomuto se nešlo nesmát.
„Co říkala?"
„Nic."
„Co si říkala ty?"
„Nic."
Od tebe se toho taky dost dozvím.
„Ahaa."
„Říkala jsi, že učí jen tebe potom. Co mají ti ostatní? "
To se zajímáš brzy mami.
„Někdo má vytvarku, nebo hru na hudební nástroje. Někdo má tanec, zpěv. Pak máme klasické hodiny."
„A když učí jen tebe, jak je to možné?"
„Mamino já chci spát." i když se mi vůbec nechtělo.
„A můžu tu sedět?"
Opatrně jsem se otočila zády k mámě. Po pár minutách odešla. Já si nasadila sluchátka a poslouchala hudbu. I přes sluchátka jsem slyšela mámu vařit. Už mě nebavilo jen tak ležet a nic nedělat. Otevřela jsem z nudy instagram.

Další žádost o zprávu.

Rozklikla jsem žádosti.
Art3m1s s vám chce poslat zprávu. Klikla jsem na konverzaci.
„Chci ve tvých očích ztrácet častěji."
Stalo tam.
Jen si ze mne někdo dělá srandu. Uklidnovala jsem se. Ale nemohu zprávu odmítnout. Něco mi říká ať tu hru s neznámou osobou hraju.
Povolila jsem ji/mu zprávu.
Napsala jsem jestli se známe. Bude to jen nějaký troll, kterého po chvíli nahlásí a má po srandě.
A (jako Art3m1s (: ) : Ano.
L (jako Lorelei): Dobře?
A: Ani ne, ale klidně bych to napravil(a) .
L: Potkávám tě?
A: Velmi často.
Nemůžeš mi říct kdo jsi?
L: Kde?
A: To bych ti to moc usnadnil(a).
L: Jsi muž nebo žena?
A: Měla bys moc lehký výběr.

Dále už jsem si s neznámou osobou nepsala. Radši.

Nedopatřením se mi povedlo usnout na gauči, ale probudit se v posteli. Ráno mi bylo značně lépe. Osprchovala jsem se, vzala si tašku a došla do kuchyně. Seděl tam táta.
„Ahoj. " pozdravila jsem.

„Dobré ráno."
„Co tu děláš, tati? "
„Mel jsem zrovna cestu kolem. Říkal jsem si, že navštívím svou malou dcerku, ze které již vyrostla velké slečna."
„Teď ten pravý důvod."
„Musel jsem se zde stavit pro pár věcí a šéf mi dal pár dní volna."
„Jo tak. Jestli dovolíš vezmu si tu snídani a půjdu do školy."
„Ty si myslíš že někam půjdeš?"
„Ano myslím."
„Vždyť si včera zkolabovala!"
„Včera. Takže mě těšilo, ale musim jít."
Oblékla jsem si kabát, do uší nacpala sluchátka a vyrazila z domu. Bylo velmi chladné ráno. Slunce ještě ani pořádně nevyšlo a já už mířím do školy.
Tentokrát bylo odemčeno. Spolu se spolužáky jsme se nahrnuly do třídy. Všechny jsme na sobě měly baletní boty.