Myslíš si, že víš víc?

24

Z pohledu Lorelei

Náklonnost profesorů ke studentům tu byla běžná. Nehledala jsem v tom nic jiného. I když bych zřejmě měla.
Naše škola nebyla jako klasické střední. Většinu profesorů jsme tu brali jako kámoše. Což mělo napomoci k lepším výsledkům a opravdu, jsme měli lepší výsledky než jiné více účelové střední.

Pociťovala jsem klid. Takový který by měl člověk nacházet doma s rodinou.
Poslední dobou toho bylo moc.

Rázem jsem se ocitla v její náručí. Její drobné ruce mě hladily po zádech. Tichý hlas mě uklidňoval. Přes slzy jsem neviděla. Jen jsem cítila její sladký parfém.
„Lory, to bude dobrý." opakovala.
„Povíš mi co se děje?" sedla jsem si, otřela si slzy.
Párkrát jsem se pořádně nadechla.
„Poslední dobou je to doma k nevydržení, máma je no však jste ji viděla sama. Táta už ani není doma. A dnes se tam obejvil. Jenže se bojím, že ta dovolená co mu šéf dal znamená něco jiného. Nevím. Nevím co si mám myslet. Zkoušela jsem si s mámou promluvit, ale vždycky řekne že bych tomu ještě nerozuměla. "
Poslouchala mě.
„Aby toho nebylo málo tak doma jsem již jen já s maminou. Bratři si odjeli někam pryč. A já si přijdu jak když si ze mě dělají všichni jen srandu. Že mám na sobě terč, kde je napsáno "všechno neštěstí a smůlu směřujte sem" a všichni v mém věku už zažili jaké je to s někým být. Jaké je to se zamilovat a být jak se říká zamilovaný až po uši. Jen já furt nic. Neříkám, že jsem s nikým nic neměla, ale nebylo to to pravý. Chápete?"
„Taky jsem byla ta co měla nejméně zkušeností. Štvalo mě to. Kluci chtěli jen blondýnky nebo slečny které příroda obdařila velkým popředím. Já jsem nebyla ani jedno. Měla jsem až skoro černé vlasy a obarvení na blond nepřicházelo v úvahu. Když jsem byla stará jako ty tak jsem ukončila vztah s přítelem. Byla jsem s ním přes půl roku a něco mi tam vadilo. Pamatuji si i jak jsem se poprvé zamilovala do slečny. Byla to ta nejhezčí slečna kterou jsem doposud znala. Byla jsem srab, takže jsem se musela předtím hodně napít abych ji vůbec napsala. Byly jsme spolu skoro čtyři roky. Minulý rok jsme se rozešly. "
Povídala a dívala se před sebe.
„To mě mrzí."
„Nemusí, byla mi nevěrná, já byla však zaslepená láskou a dělala jsem že to nevidím. Tím chci říct, že všechno zlé je pro něco dobré. Je normální když má člověk problémy."
„Jen někdo si o nich nemá s kým promluvit." skočila jsem ji do řeči.
„Přesně tak."
„Cítím se hrozně, když jsem vám tohle řekla. Nikdy jsem nikomu takto nevěřila. Jedině Benovi, ale ten je jako můj brácha." přemýšlela jsem nahlas.
„Mě těší, že máš ve mně takovou důvěru."

Mám opravdu štěstí, že ji znám. Občas mi přijde, že jediná ví jak mi je. Což je divné, jelikož je to moje třídní. A dneska je pátek! Fuck. Což znamená trpět příští týden.
Dneska jsme skončily dříve. Ještě jednou jsem ji poděkovala a zmizela domu, kde už určitě běžel fotbal.
Stála jsem před vchodem a už jsem slyšela: „Peterka nahrál Františkovi, ten se právě chystá trefit branku. Ale né! Trefil tyčku."
Prošla jsem v pohodě, fotbal tu řval přes celý barák. Mohla jsem klidně mluvit a nikdo by to neslyšel. Vzala jsem si z kuchyně pití a zmizela v pokoji.
Pustila jsem si internet a hned mě čekala zpráva od podivné Artemis.
A: Jsem žena.
L: kde pracuješ? Nebo studuješ? Jsi v důchodu?
A: tak pěkně postupně. Nemůžu ti říct kde pracuji, ale řeknu ti, že pracuji tam kde jsou lidé. Nestuduju. Zatím se tam ani nechystám.
L: Jsi zdravotní sestra?
A: ne
L: Lékařka?
A: ne
L: pečovatelka?
A: ne
L: Prodavačka?
A: Ne, baví tě to?
L: Ne. Fotografka?
A.: Tak proč to děláš? Ne.
L: Protože potřebuji zjistit kdo jsi. Stylistka?
A: To se ti jen tak nepodaří. Ne.
L: Seš si jistá? Kadeřnice?
A: Naprosto. Ne.
L: Kolik ti je?
A: Ale došly nápady na práce?
L: Táhni.
A odložila jsem telefon.
Mezitím mi přišlo nespočet zpráv.
A: Nechci.
A:Vypadá to že s tebou bude sranda.
A: Já vím že tam jsi.
A: Lory.
L: Se mnou bude sranda až se dozvím.
Neměla jsem na to. Vypnula jsem internet, nasadila jsem sluchátka. Převlékla se a vzala Pluta na procházku.

Táta svou dovolenou začal velmi pěkně.

Došli jsme spolu k lesu. Byl krásný podzim. Všude byly barevné listy. Pluto miloval velké haldy listí. Pustila jsem ho z vodítka a ten se okamžitě rozběhl. Aspoň někdo má energii. Já si položila na zem deku. Nikdo tu nechodil měla jsem to tu ráda. Seděla jsem tu snad každé roční období. Za celou dobu jsem tu nikoho nepotkala. Až dnes. Šla tu rodinka s dvěma dětmi. Malá holčička a kluk. Držely se za ruku rodičů.
„Pluto ke mně!" řekla jsem zvýšeným hlasem. Přiběhl ke mně a za obojkem měl barevné listy.
„Dobrý den." pozdravila jsem kolem jdoucí rodinu.
„Jee pejsek! " Křičely děti. „To nemůžete jít hned co kdyby vás pokousal." další paranoidní matka.
„Je hodný. Můžete si ho pohladit." vedle dětí byl Pluto veliký. Děti vesele drbaly Pluta, který byl z velké pozornosti nadšený.
„Co tu děláte, slečno?" zeptal se otec rodiny.
„Většinou si tu chodím jen tak sednout a vyvenčit Pluta."
Kývl.
„Mami, budeme mít taky takového?"
„Vždyť se podívejte jak je obrovský!"
„Mám tu pro něj pamlsek, chcete mu dát? "
Děti se nadšeně nahrnuly k ruce. Ukázala jsem co umí. Obě děti nadchlo dávání packy.
Pluto se stále vyžadoval pozornosti, ale rodiče už nutili děti jít. Sebrala jsem deku a za kroužek u obojku připla vodítko. Prošla jsem ještě kousek lesa s Plutem na vodítku a pak zamířila domu. Začínalo být šero a pes nevypadal vůbec unaveně. Ale alespoň se prošel.
Doma stále běžel fotbal.

Ten tu bude běžet ještě hodně dlouho.

Sundala jsem kabát a pocítila teplo. Cestou po schodech jsem se podívala do obýváku. Táta tam seděl na pohovce jen v trenkach, starém tričku a všude byly lahve od piva.

„Jsem zvědavá co ti na to máma řekne."

Nebylo ani osm a já už byla v pyžamu. Hodlala jsem celý víkend strávit v posteli.

Tohle je asi furt ze srpna nebo lehce října. Divný co?

Love u ^^