Myslíš si, že víš víc?

35

Do Vánočního představení zbývalo už jen pár dní. Sestavy jsem měla naučené tak jsme buď jen kecaly a nebo jsem ani nešla.

Svůj skromný byt jsem vybavila potřebnými věcmi. Část svého starého šatníku jsem prodala a peníze použila na nákup jídla a hygieny. Jenže přeci jen se budu muset stavit doma. Potřebuju jim dát lístky. Říkala jsem, že nechci, ale dostala jsem je.

Byla středa a já se už naučila vstávat dostatečně brzy. Ve škole jsem se převlékla do kostýmu a začly jsme nacvičovat. Ať je všechno perfektní.
Postava Kloboučníka je snad to nejlehčí. Na jevišti se můžu chovat jak střeštěný psychopat co mluví s létající kočkou. Takže když něco zapomenu, jen začnu hrát blázna a bude to. Jednou jsem tam měla malé solo. Byla to moje oblíbená scéna s rukou.
Po první zkoušce jsme dostaly volno. Prý už to lepší nebude. To asi nebyl kompliment. Zašla jsem dolu za Amy.
„Co jsem udělala špatně?" Zeptala jsem se.
Vzdálila se od skupinky profesorů. „Ty nic. Jsi moje nejšikovnější, to víš. Ale tu ruku!" A je to tu zas.
„Dám si na to příště pozor." Usmála se.
Počkat. Vážně řekla moje? Jo řekla. O můj bože jo!

Chtěla jsem ji obejmout. Cítit její drobné ruce na mém těle, ale nešlo to. Raději jsem se odebrala a zašla jsem za Adrianou. Ta seděla vzadu a vypadala, že každou chvílí bude brečet. „Co se děje?" Zeptala jsem se ji.
„Všichni to vystoupení chtějí mít perfektní, ale mě už nebaví furt poslouchat to jak musim o kousek tam a pak hned tam."
„Ono se jim to totiž lehko řekne. Kdo tě učí?"
„Ten týpek. Blonďák." Musel tu zaskakovat, jelikož za ty čtyři roky jsem ho tu ani jednou neviděla.
„Tak víš co. Zajdu za ním, že potřebuju poradit a ty zajdi za Amy." Koukala na mne nechápavě. „Za Nathaniel." Už pochopila. „Ale já vám nechci kazit románek."
„Neboj mezi námi žádný románek neni." Uklidnila jsem ji, ale obě jsme věděly jak velká lež tohle je.
„Myslíš, že jsem si nevšimla jak se jí pokaždý rozzáří oči když se na sebe podíváte? Máš ale dobrý vkus. Být kluk tak jdu do ní." Adri byla jedna z mála, kterým Amy nevadila a její rodiče byli s tímhle v pohodě. „Stejně to nemusíš nikomu říkat. Hlavně ne Charlot a spol."
„Neboj. U mě je tvé tajemství v bezpečí." A najednou se zvedla, chytla mi ruku a odtáhla mě na záchodky. Nikdo tu nebyl. „Bylo už něco víc?" Zeptala se. A posadila se vedle topení. „Ne, ono pomalu nebylo ani něco míň."
„Cože? Takových příležitostí. A tys ani jednu nevyužila?" Divila se.
„No. Příležitostí bylo víc než dost. Třeba u ní." A zamysela jsem se.
„Ty seš první člověk co promeškal už asi sto padesát šancí. A co u ní?"
„K něčemu už málem mělo dojít, ale zrovna se mi rozhodla zavolat mamka."
Pak jsme řešily ještě kluky, sice mě tohle téma úplně nezajímá, ale bylo fajn si takhle povídat.
„Možná bychom měly jít." Řekla jsem.
„No jo. Děkuju za fajn pokec. Pomohlo mi to."
„A nikomu ani slovíčko." Zamkla pusu, otočila klíčkem a vhodila ho do záchodu. „Děkuju. A nezapomeň teď tě učí Amy."
„Nezapomenu."

Místo za Amy jsem šla za tím blonďákem. „Dobrý den. Chtěla jsem se zeptat, zda-li byste mi nepomohl s jednou scénou."
„Dobrý. Samozřejmě, kdy po škole máte čas?"
„A nešlo by to teď? Na chvilku bych se prohodila s Adri. Já. Nechci být neslušná, ale s paní profesorkou Nathaniel mi to moc nejde a chtěla bych to umět perfektně."
„Nebojte, rád se o vás postarám." Už chápu proč u něj nechtěla být. Už jen z hlasu mi byl nesympatický. Došli jsme do sálu, kde jsme měli nacvičovat. „Tak teďka levá noha a pravá ruka." Věděla jsem jak na to, dokonce mi to i celkem šlo.
„Mohu vám zkusit předvést sestavu co mám? Potřebuji oko odborníka. Víte, ona je sice dobrá tanečnice, ale docela mladá na to, aby učila. Nemyslíte?" Potřebovala jsem zjistit informace co si o ní myslí ostatní. „Mladá je. A taky hezká." Já myslela že seš teplej? „Ale těch problémů okolo ní?"
Přestala jsem se připravovat a dělala jsem, že nevím o co jde.
„Třeba s vámi. Taky mi nepřijde, že by dokázala něco naučit. Nebo ohledně pozdních příchodů do práce. Někdy i trošku mimo. Však vy víte." Tak já vám ukážu jak neschopná je v učení.
„Jste si jist, že by ona byla schopna přijít napitá do školy?"
„Tak mi vysvětlete, proč chodila po škole s vrabčím hnízdem." Ty seš debil.
„To je pravda. Asi na tom něco bude. Měla bych se od ní radši držet dál." Udělala jsem mašli a začla s choreografii. Prožívala jsem každý pohyb. Myslela jsem na ni. Na její modré oči. Jak mě pozorovaly v zrcadle, jak byly ubrečené ze zlého snu ale i jak se v nich objevila jiskřička když mě poprvé políbila. Jak je teďs Adri a já tu trčím s tímhle exotem.

„Nejsem s tím moc spokojená. Mohlo by to být lepší." Řekla jsem když jsem dokončila sestavu. Nic neříkal. Účel splněn.
„Chcete říct, že tohle vás naučila ta brunetka." Ta brunetka má jméno!
„Ano chci."
„To bylo úžasné. Jen nemohu uvěřit, že tohle je práce kolegyně Nathaniel."
Tak nevěřte, mě je to jedno.
„Jestli by vám nevadilo, ráda bych se už  zpět prohodila s Adri. Vaší pomoci si vážím." Rozloučila jsem se a s vítězným pocitem jsem odešla.

Zaklepala jsem a v ten moment mi naskočilo jak k nám vtrhla ředitelka. Jenže ony opravdu nacvičovaly. „Tak já si k vám sednu a budu pozorovat." Šlo jim to. Ona byla skvělá dokázala ve všech probudit tanečního ducha.

Odpoledne po všech možných zkouškách jsem šla domu. A ne do bytu, ale k nám domu. Bála jsem se.

Bratři mě přivítali jako nějakou královnu. Dostala jsem balíčky co mi přišly. „Dáš si něco?"
„Ne nechci, měla jsem ve škole oběd." A sedla jsem si v obývaku. Bratrů jsem se hned zeptala na tu dovolenou pro mamku. Prý už ji koupily. Bylo mi jedno kam jede, hlavně že někam pojede. Počkala jsem až všichni budou v obýváku. Pak jsem vstala a stoupla si před ně. Zamotala se mi hlava. Pak jsem viděla bílo. To zvládneš.
„Chci vám něco říct.."

Bobíci moji milovaní, další část bude až za týden. Jen tak abysme se všichni chápali 🖤