Myslíš si, že víš víc?

41

„Máte na to deset minut. Pak se vrátíte zpět. Kdo příjde pozdě, tak má smůlu a jeho věci se nepočítají. Tři. Dva. Jedna. Hodně štěstí." A to už všechny týmy vyrazily. I náš vyběhl. Taktika byla se rozdělit a najít co nejvíc věcí. Okamžitě jsem vyběhla schody až úplně nahoru a první věc jsem narazila na papírek. Rychle jsem ho strčila do kapsy a začala sbírat špendlíký. Zabodávala jsem je do trička a rozlížela se přitom po ostatních hráčích. Moc lidí tu na patře nebylo, ale i tak jsem chodbou proběhla rychle. Nic co potřebujeme jsem neviděla. Když jsem však běžela za ostatními všimla jsem si modré gumy položené v květináči. Čapla jsem ji a hodila do kapsy. Doběhla jsem do tělocvičny. Z trika jsem rychle sundala špendlíky, položila jsem je na naše místo spolu s dalšími věcmi a vydala se zas na lov. Našla jsem Isabell jak se snaží vyskočit pro polštář co byl na skříni. „Počkej. Zvednu tě tam." Řekla jsem ji a nastavila ruce, aby si na ne mohla stoupnout. Rychle ho vzala. „Tělocvična." Vypadlo ze mě a okamžitě běžela do tělocvičny.
Zastavila jsem se u nástěnky, kde jsem vzala další špendlíky. Nestála jsem tam dlouho, jelikož špendlíky měly snad všechny týmy a já o ně nechtěla přijít. Běžela jsem chodbou. Někdo do mě narazil. Zavrávovala jsem. Mávala jsem rukama jako postižený kačer, abych nespadla na špendlíky zabodané v tričku. Pomohlo to a běžela jsem tak dál. Na schránce byla propiska. Rozběhla jsem se zpět do tělocvičny. Zbývaly nám ještě tři minuty. Carter a Isabell už tu byli. Jediné co tu chybělo byla má propiska a špendlíky. Riskla jsem to a v posledních dvou minutách se vydala znovu na lov. Objevila jsem nástěnku na dolním patře. Tentokrát jsem je nezapichovala do trika. Dost jsem si od nich pobodala ruce, ale co bych pro soutěž neudělala. Vysypala jsem je na zem a sedla si ke zbytku týmu. Ředitelka se na nás podívala. Postupně se začaly trousit i ostatní týmy. Amy byla hnedka vedle nás. Na levé ruce měla zelený šátek. Vypadala spokojeně.
„Prosím všechny ať se uklidní. Nyní se posadí ty týmo co nemají všechny věci." A sedly si tři týmy. Takže my proti Amy. „Dobrá. Máme o to lehčí rozhodování. Avšak musíme spočítat špendlíky." A pustili jsme se do toho.

„Třicet osm."Řekl Dean. Ještě že jsem s Belou.
„Čtyřicet šest." Odpověděla jsem.
„Tak fialový tým je vítězem tohoto kola. Prosím velký potlesk." A opravdu se ozval potlesk. Isabel mě radostí objala. Opětovala jsem ji ho a radovala se s ní. Všimla jsem si i žárlivého pohledu od Amy. Neboj taky bych radši byla u tebe.

Naše dva týmy si nechaly pásky na sobě, kvůli další chystané soutěži. Shromáždili jsme se v tělocvičně s tím, že se budou hrát hry. Sedli jsme si do kroužku.  Nechtěla jsem jít hrát, ale nepsané pravidlo mi nakazovalo, že musím. Přisedla jsem si do již vytvořeného kruhu. Když v tom jsem pocítila zavibrování. Koukla jsem co se děje.
Amelie the first: jestli muzes tak prijd za mnou. Trikrat zaklepej.

Omluvila jsem se, že si potřebuji něco vyřešit, ale nepustili mne. Tak jsem s nimi začala hrát něco jako flašku, ale jen s otázkami. Padaly tu klasiky jako "První pusa, kdo se ti líbí, kdy si měl první sex." naštěstí se mě otázky vyhýbaly stejně jako to dělá štěstí. Jenže přeci jen si hrdlo láhve si ke mne cestu udělalo. Naproti seděl Dean. Jak nečekaný. Hodila jsem po něm vražedný pohled. ,,Tak Princezno, slyšel jsem, že jsi na holky. Tak se ptám. Kdo z těchto přítomných se ti líbí." Proč ses nemohl zeptat na něco jiného. Třeba na první pusu, nebo tak. Ale asi furt lepší než kdyby se zeptal, jak se jmenuje ta do které jsem zamilovaná. ,,Nechci tu nikoho urazit, ale nikdo." odpověděla jsem mu. ,,Ale notak, musíš někoho jmenovat." Koukla jsem po Isabell. ,,Isabell." řekla jsem. ,,Škoda, že nemáme úkoly." řekl a roztočil lahev. Tohle je na nic. Zvedla jsem se, celé tohle "přespávání za odměnu" copak někoho láká spát na tvrdý zemi po tom co vydá svůj maximální výkon? Je tady snad někdo nadšenej že tu spí?

Zaslechla jsem kroky. Otočila jsem se, protože jsem nevěděla kdo to je. Isabella. „Promiň, teď chci být jen chvíli sama." řekla jsem ji a měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. „Prosím. Můžu ti nějak pomoc?"
„Jen mě nech být." A opravdu odešla. Já se mezitím vydala někam, kde byl klid. Do místnosti s kulisami. Sedla jsem si na nepoužívanou lavici a koukala do tmy. Jaký by to bylo, kdyby tu teď byla Amy? Co doma? Jsou rádi, že s nimi nesdílím jednu střechu? Proč mě a Amy tak nesnáší? Co byl ten bod zlomu? Z depky mě probralo zavibrování telefonu. Vypla jsem zvuk a neřešila jsem proč vibroval. A na tvrdou lavici jsem si lehla a dál přemýšlela nad mojí matkou. Proč Amy tak nenávidí. Když už jsem tu ležela nějakou tu chvíli rozhodla jsem se podívat na telefon. Bylo tu dost nepřečtených zpráv. Především od Amy.
Amelie the first:
11:03 Zaslechla jsem, že jsi odešla. Jsi v pořádku?
11:15 Jsi v pohodě? Můžeš mi prosím napsat?
11:32 Sweety, prosím ozvi se.
11:36 Prosím. Chci jen vědět jestli se ti něco nestalo.
Koukla jsem na čas a bylo čtyřicet. „Jsem v pořádku a jsem ve škole. Potřebovala jsem jen chvilku času s myšlenkama. Miss u."
Zpráva mi přišla hned. Nedivila bych se kdyby seděla před telefonem a čekala až napíšu.

Odhodlala jsem se vstát. Furt mi bylo na nic. A moc tomu nepomohlo ani to, že první osobu, kterou jsem potkala byla ředitelka. Jen jsem pozdravila a šla jsem dál. V tělocvičně se stále hrála slušná verze flašky. Sedla jsem si do rohu, kde jsem měla věci. Následně mi přišla další zpráva od Amy. Zvedla jsem se a došla do jídelny. Seděla tam se sklenkou čaje a druhou naproti sobě. Musela jsem se usmát, když jsem ji tam tak viděla. Přisedla jsem si. „Vypadáš spokojeně. Ne jak někdo, kdo právě hodinu depkařil."
„Za to můžeš ty. Vždycky mi zvedneš náladu." A chytla jsem jeji ruku, kterou měla položenou na stole. A zas jsem mohla být svědkem jejího užasného úsměvu. Chvíli jsme si povídaly. Z ničeho nic se však objevila ředitelka. Nevypadala zrovna nadšeně.

Na spotify je playlist "Myslis si, ze vis vic" ať máte co poslouchat 💛
9