Myslíš si, že víš víc?

43

Chtělo to po mne kód. Sakra. Jak to bylo? Jedna. Čtyři a tři? Nepovolil. Dvě? A povolil. Otevřela jsem dveře a všimla si fialové šipky a papírku. Vzala jsem papírek. „Nesmíš se dotknout provázků." Podívala jsem se před sebe a spatřila provázky oblepené něčím co lepítkovalo. Fajn. První mě napadlo to celé podlést, ale na spodních vysely provázky. Tak ty takhle jo? A začala sranda. Hlídala jsem si každý centimetr těla. Vajíčko zatím žilo což bylo fajn. Pomalu jsem se blížila ke konci téhle příšernosti. Poslední provázek. Už jen kousek. Uf. Jenže jako další stála v prostřed skříň. Zastavila jsem se a chvíli přemýšlela, jak se sem dostala. Pak se mé myšlenky přesměrovaly na to, jak tohle zdolat. A helemese opět zámek. Zadala jsem svoje heslo, ale nešlo to. Rozhlédla jsem se po skříni a našla druhý zámek.

Ten s moji kombinací povolil a otevřela jsem dveře. Bylo to jako vchod do Narnie. Jen se člověk neocitl v Narnii, ale ve škole. Dlouho nic nebylo. Jenže v zatáčce stála matrace. Kdyby to nebylo tak měkké tak bych měla určitě něco zlomeného. Bylo to bludiště. Tohle bylo dost jednoduché. Následně už stačilo jen vyběhnout schody. Jenže jsem zaslechla hlas Amy. Otočila jsem se a rozběhla se zpět. Ležela na zemi a držela si nohu. „Všechno v pořádku?" Zeptala jsem se. „Jo. Jen jsem zakopla." Odpověděla. „Zkus se postavit." A pomohla jsem ji vstát. Na levou nohu trochu kulhala. „To bude v pořádku, běž. Nějak to dojdu." Řekla mi, ale i přes tmu bylo poznat, že jo to bolí. „Na to zapomeň. Pojď." A podepřela jsem si ji. Nehodlám ji tu nechat. Pomalu jsme společně vyšly schody. Zbývalo nám už jen pár schodů a měly bychom být v cíli. Jenže to by nebyla naše škola, aby nebylo něco spešl. Byl tu další úkol. Tentokrát to bylo protáhnout se úzkou uličkou. Amy mě následovala a obě jsme úspěšně prošly i tímto úkolem. Na konci chodby jsem viděla svítit fialovou a zelenou. To bude náš cíl. Po cestě jsme se však musely dostat ještě přes hrazdu a pak už byl jen cíl. Znovu jsem chytla malou brunetku a spolu jsme v klidu došly k cíli. Nikdy jsem neviděla ředitelku raději než teď. „Vy jste se zranila?" A podívala se na Amy. „Jen jsem nešikovně spadla. Nic to není." Odpověděla ji.

„Amélie, slečno Terner, máte pro mne vajíčko?"
Amy ho nechtěla vyndat. Prý mám zvítězit já. Jenže mi to vůči její nehodě nepřišlo fér. „Paní profesorko, dáme ho tam společně." A vzala jsem si její vajíčko a obě podala ředitelce.
„Vy mne nepřestáváte překvapovat, slečno T." Dík. „Nevím však kdo vyhrál. Můžete jít. Budu si to muset promyslet." Vzala jsem Amy a po zadním schodišti jsme sešly do tělocvičny. Tam už na nás čekal zbytek týmu a ostatní studenti. Byli napjatí kdo vyhrál. Jenže jakmile viděli kulhající Amy tak ztichli. „Ředitelka to musí ještě rozhodnout." Oznámila jsem a pomalu pomohla Amy si sednout. „Dojdu pro něco studeného." Zašeptala jsem a vydala se do sborovny. Naštěstí tu byla ředitelka, a tak jsem ji požádala o vodu z lednice. Nechápala jsem nikdy proč ji tam mají, ale teď se hodila. Donesla jsem ji Amélii se slovy že zelenina došla.

Čekání na ředitelku bylo snad ještě horší než předtím na profesora při hře. Panovala tu dusná atmosféra. „Proč je to vlastně nerozhodně?" Zeptala se Isa. „Protože jsem pomohla Amy a vajíčka jsem podala ředitelce obě najednou."
„Bylo to od tebe hezké že jsi se na ni nevykašlala a pomohla." Konstatovala. „Udělala bych to i kdyby to nebyla ona. Přišlo by mi vítězství pak nefér." Chtěla jsem ještě dodat, že možná Deana bych tam nechala, ale vytrhlo mne náhlé otevření dveří.

„Moji milí studenti a kolegové, po dlouhém rozmyšlení a uváhám vám přináším výsledky dnešní soutěže." Chvilku se odmlčela a udělala tím tak dramatickou pauzu. Už to řekni prosimtě. „Výhercem dnešní soutěže je tým prosefo-profesora Cartera. Gratuluji." Zelený tým vypadal zklamaně. Já jsem nemohla uvěřit co se stalo. Byly to sice jen lístky do kina, ale i tak to bylo neuvěřitelné. Když jsme si šli pro výhru, tak si mne ředitelka ještě vychutnala. „A zde slečna Terner, se navzdory tomu, že byla první, vrátila pro kolegyni Nathaniel." A ozval se potlesk. A pak dodala.„A jestli vás dvě uvidim spolu. Víte co vám hrozí." Řekla pouze mně. Kývla jsem a vydala se ke zbytku týmu. Isa mě okamžitě objala, měla obrovskou radost. Jenže já takovou neměla. Přišlo mi to stejně nefér. Co kdyby si neuděla něco s nohou a poroazila by mě?

Nedalo mi to a musela jsem za ředitelkou. Našla jsem ji až na druhý pokus. „Jen jsem se chtěla zeptat, nebylo by lepší zajet s paní profesorkou Nathaniel na pohotovost? Přeci jen je to učitelka tance." Nádech. Výdech. „Mohla bych jet s ní."
„Máte pravdu. Asi by bylo dobré tam alespoň na kontrolu zajet. Ale pojedu já jako její zaměstnavatel." Odpověděla mi. „A nemohla bych jet já?" Zeptala jsem se nesměle.
„Řekla jsem ne!" Jo dobrý tak klid satane.
„Dobře, dobře. Nashle." Kdybych zůstala stát ještě chvíli tak by se jí objevila druhá hlava a snědla by mě, a tak jsem radši zmizela. Nešla jsem však do tělocvičny, ale bloumala jsem po chodbách. Z okna jsem viděla odjíždět auto ředitelky. Snad bude v pořádku. Odhodlala jsem jít do tělocvičny. „Nevíš proč odvezla ředitelka tu profesorku?" slyšela jsem od všech. Jo vim. Jen jsem pokrčila rameny a sedla si na svoje místo. Přišla za mnou Adri. „Bude v pořádku, určitě to nic nebude." utěšovala mě. „Jo, ale i tak." Bála jsem se o ní. Už jen kvůli tomu, že byla sama s ředitelkou. „Vážně nic nevíš jo?" zeptal se Dean.„I kdyby, tak ty budeš ten poslední, kdo by to věděl."
„Ale notak, princezno, nezlob se." Nebudeš mi říkat princezno. Vstala a přišla jsem k němu. Ukazováček se ocitl na jeho hrudi. „Ty mi nebudeš říkat princezno."

„Tak klídek, princezno." Můžeš prosím ze sebe aspoň nedělat takového borce? Otočila jsem se zpět na něj. „Co prosim?" a založila jsem ruce na prsou. „Hádám, že tě to baví si tu ze mě dělat dobrej den. Mě by taky bavilo vrazit ti jednu, za to jak blbej si, ale víš co? Budu na tebe milá a neudělám to. I když by sis to zasloužil. Tak jestli nehodláš mít tu čest se mnou tak toho prosím nech." jeho výraz byl v tu chvíli k nezaplacení. Najednou z něj nebyl ten drsňák, ale malý ustrašený děcko. Usmála jsem se a vydala se směr moje taška. Vyndala jsem telefon, ale žádná zpráva nepřišla.

Zandala jsem se telefon a jen koukala do blba. Aspoň do chvíle než mi zavibroval. Okamžitě jsem se na něj podívala. „Jsem v pořádku, ale už se nevrátím do školy. Mrzí mě to." Hlavně že je v pořádku. Čekala jsem už jen na ředitelku. Jak já tu ženskou nesnáším. „Slečno T, mohu s vámi mluvit?" Chtěla si říct "pojďte za mnou musím s vámi mluvit." Ale i přes všechnu nechuť jsem se za tou protivnou ženskou vydala.

„Kolegyně Nathaniel má mít teď klid, tak už se sem nevrátí. A požádala mě, abych vám předala klíčky od jejího auta. Dělám to velmi nerada, ale budu vám muset věřit." a z příšerně staré kabelky vytáhla luxusně vypadající klíčky od auta a předala mi je. ,.Děkuji, že jste ji tam odvezla."
„Hmm. Už běž." Když jsem došla do tělocvičny už zas se tu hrála flaška. Tentokrát už i s úkoly.„Nejdu." řekla jsem. „Ale jdeš všichni hrajou." odpověděl Dean. A ty jsi jako mluvčí nebo co?
„Řekla jsem nejdu." Tentokrát už se na mne otočily všechny hlavy studentů.„Žádný úkoly."

„No to se uvidí." odpověděl Dean. Sedla jsem si do již vytvořeného kruhu a měla jsem čest, že jsem netočila lahví. Jenže to bylo k ničemu jelikož hrdlo lahve se zastavilo přímo směrem ke mne. Koukla jsem se kdo točil. Že mě to nepřekvapuje.„Takže princezna si určitě s radostí vezme úkol."

Ahoj, čau. Jak se daří? ✨
7