WHIE

1

ČÁST PRVNÍ

Sklízení sklenic ze stolu se stalo mou denní součástí. Objednat chlast pro zákazníka, zadat to do systému a uklízet nepořádek. Ignorovat hlasitou hudbu, dívky na pódiu a za žádnou cenu nebrat dolary, které létají na jejich nahá těla. Jsem zde již 2 měsíce a 17 dní, pomalu bych měla hledat nové město, novou identitu a hlavně novou, lépe placenou práci. 500 dolarů na měsíc mi prozatím vystačí, hlavně díky dřívějším úsporám, ale i tak mi peníze na účtě mizí šílenou rychlostí. Posbírám několik prázdných sklenic u baru a odnáším je na plném tácu do kuchyně. „Katy, potřebuju čisté whiskovky! Proč to trvá tak dlouho, Miriam nebude mít do čeho nalívat!" Řvu okamžitě od dveří a v rychlosti pokládám tác k velké myčce. Pár sklenic se zachvěje. Beru si nový čistý tác a hledám pohledem kohokoliv, na koho bych mohla svést, že ty whiskovky za barem ještě nemají. Teprve po chvíli si všímám, že se v kuchyni nic neděje a s Katy promlouvá náš šéf. Otočím se potichu na patě a nechávám to být. „Ester?!" Miriam se snaží překřičet hudbu. Kývne na mě ať se k ní okamžitě dostavím. „Já ty whiskovky nemám, Miriam, kuchyně stojí, je tam Marcus," řvu dostatečně nahlas. „Je mi jedno, jak to uděláš, ať jsou do tvojí pauzy tady nebo dnes přijdeš o dýška!!" „Já za to ale nemůžu do háje!" Zařvu znovu a naštvaně odcházím. Podívám se na hodinky. Zbývá mi čtvrt hodiny do 10 minutové pauzy. Dneska si dám cigarety dvě, to kvůli přesčasu, který určitě bude. Uklidím střepy u stolu 5 a 6 a u osmičky posbírám nedopalky. Vše vyhodím do velkého pytle a vracím se s tácem na plac. Posbírám veškeré whiskovky, které zahlédnu. Jsem přesvědčená je umýt vlastnosručně, jestli mi je teď nedodají. Nemůžu si dovolit přijít o dýška, dnes ne, zrovna, když máme takovou návštěvnost. Odcházím s plným tácem znovu do kuchyně, tam to tentokrát žije. Na pultu mám připravené 2 bedny whiskovek. No vida, stačí se připomenout a jde to. Odnáším první bednu k baru a vracím se pro druhou. Někdo mě chytne za paži a já ucuknu. „Ester, můžeš na slovíčko?" Hledím tváří v tvář šéfovi. „Promiňte, nemůžu si dovolit se zastavit, dnes je narváno. Za 4 minuty mám ale pauzu..." „Alex to vezme za tebe, po zbytek dnešní směny máš volno." Usměje se na mě. Zarazím se. „Stalo se něco? Udělala jsem něco špatně, pane?" „Ne, vůbec ne, jen s tebou potřebuji něco v klidu probrat. Nepozveš mě k sobě na skleničku?" Pomalu přikývnu a položím bednu zpátky na pult. Připíšu si na účet láhev ginu a vezmu ji ze skladu. Ve skříňce si poberu věci a vyjdu z klubu ven. Rozloučím se s vyhazovači a zamířím do druhých dveří, které vedou k bytům pro zaměstnance. Marcus mě již netrpělivě vyhlíží. K bytu jdeme mlčky a ani jeden se na sebe nepodíváme. Dveře odemykám rychle, možná už ze zvyku. Trošku do nich kopnu, aby se vůbec otevřely. „Zasekávají se? Proč to nenahlásíš na údržbu?" Ptá se hned Marcus. „Prý nemají čas..." odvětím jen a zvu ho dál. Sám za sebou zavírá. Můj pokoj není nijak luxusní, ale aspoň je tu čisto. Jsou zde 3 místnosti; chodbička, ložnice a koupelna. Kupodivu zde mám i balkón, ale zábradlí na pravé straně je uvolněné ze zdi, takže si člověk musí dát pozor, o co se opírá. Vytáhnu dvě skleničky a naliju do nich gin. „Jak víš, že piju tohle?" Položí mi ruku na záda. „Pravidelně si ho u mě objednáváte...každou sobotu, středu a pátek..." Odtáhnu se od jeho ruky a strčím mu do ní pohotově sklenici, aby mi ji na záda nemohl vrátit. „Co kdybys mi tykala, Ester? Jsem jen o pár let starší než ty..." Pousměju se nervózně a přikývnu. „Tak na tykání," ťukneme skleničkami o sebe a vypijeme jejich obsah. Sundám si drdol a prohrábnu si vlasy. Cítím, jak mě tahají kořínky vlasů, jak si nemůžou navyknout na novou polohu paruky. Vyčešu si tedy opatrně vysoký culík a nenápadně se ujistím, že paruka drží na svém místě. Drží. Marcus se posadí na postel. „Jak se ti líbí u nás v Privilegiu?" „Je to makačka...ale aspoň si něco málo vydělám." „Něco málo? Nejsme charita," vysměje se mi. Naliju tiše další sklenici ginu a podám mu ji. „Ne to ne, nestěžuju si...jen...je to změna oproti bývalému platu." Opřu se zadkem o stůl a sleduju ho. „Co jsi dělala?" Zašeptá s rozmyslem. „Účetní v instalatérské firmě..." Okamžitě jak to vyslovím, se v duchu pokárám. Neměla bych mluvit o své minulosti, je to příliš riskantní. Vypiju další sklenici, abych zakryla ten vztek, který na sebe mám. „A tam jsi dostávala víc? To se divím..." Odmlčí se na chvíli a vytáhne ze své tašky několik papírů. „A teď proč jsme tady. Za týden budeme mít uzavřenou společnost a já potřebuju, aby obsluha byla kvalitní a hlavně měla krásné tělo. Myslím, že o vzhledu se v Privilegiu nemusíme bavit, dělají tady samé kočky. A ty jsi rozhodně ta největší z nich." Mrkne na mě. Mám chuť mu něco říct, že takhle se mnou mluvit nebude, ale pokud mi to zajistí lepší plat, tak jsem ochotná to podstoupit. Přitáhne si mě za ruku k sobě. „Přál bych si, abys tam obsluhovala. Samozřejmě za to dostaneš zaplaceno zvlášť, byla by to 16 hodinová směna a dostala bys 1200 dolarů na ruku ihned po skončení. Další den bys měla celý volno." „1200 dolarů? Jen za tu jednu směnu?" Podivím se okamžitě. Marcus přikývne. „Bohužel by to mělo i své nevýhody a svá pravidla. Ale je to tajná akce, proto ti je budu moct říct jen když do toho půjdeš...víc ti bez toho říct nemůžu..." „Jdu do toho." Vyhrknu okamžitě bez rozmyšlení. 1200 dolarů jsem si vydělala za ty dva měsíce, co tady pracuji. Rozhodně mi to finančně pomůže a třeba bych si příště mohla pořídit i luxusnější byt. Už jsem se dívala na Miami, možná, kdybych tady zůstala 4 měsíce, by to klapnout mohlo. Jednou mi měsíc navíc neublíží. „Opravdu? Tak to mám radost....potřebuju, aby jsi mi podepsala tady ty smlouvy. Zavazuješ se tím k absolutní mlčenlivosti, porušíš-li to, bude následovat finanční postih a soud. Během večera s nikým z hostů nesmíš flirtovat nebo mít pohlavní styk. Budeš dělat vše, co ti nařídím já, nikoho jiného poslouchat nebudeš. Musíš se té směny zúčastnit. Jakmile to podepíšeš, není cesty zpět..." Podá mi s těmito slovy propisku. Ještě jednou si vše důkladně přečtu, nic víc se však nedozvím. Snad jen to, že se jedná o váženého hosta a mé chování bude ohodnoceno. Dýška od nich mohu přijímat. Zavřu na chvíli oči a po chvíli vše podepíšu. Snad mi tohle zajistí lepší začátek do příští identity. Marcus si schová papíry zpátky do tašky. Po chvíli mi ruku položí zezadu na stehno. „Jsi krásná, Ester..." zašeptá. Podívám se mu pomalu do očí. Má je tmavě hnědé, dokonale mu ladí k jeho černým krátkým vlasům a ostrým rysům v obličeji. Zamyslím se na chvíli, kolik vlastně předstírám, že mi je let. Sednu si mu váhavě obkročmo na klín. 26, myslím, že mám na falešném pasu 26 let. Marcusovi je 32 může být rád, že neví, že jsme od sebe doopravdy o 11 let. Zajede mi rukou pod tričko, chytnu mu ji pohotově. „Promiň, moc spěchám..." zašeptá omluvně a chce se odtáhnout. „Ne...pokračuj," zašeptám mu na rty a uvolním stisk ruky.

Další den jdu na směnu již ve 4 odpoledne, dnes mám plánovaný přesčas do 9 do rána. Ještě než do klubu vstoupím, zapálím si a dám se do řeči s Jacobem, s dnešním vyhazovačem. Prý se včera v klubu porvali 3 chlápci a rozbili několik stolů, stoliček a barový pult. Marcus je vytočený a rychle shání náhradní vybavení. Taky mi vzkazuje, že dnešní zásoby přejímám já a přijedou s nimi v 5. Tipnu naštvaně cigaretu a vejdu do klubu. Všude pobíhají lidé a opravují nábytek. Marcus na každého řve a rozkazuje, co kde má být. Hodím si věci do skříňky a převléknu se, upravím si vlasy a podívám se na sebe do zrcadla. Na zrzavé vlasy si stále nemůžu navyknout, na zelené oči už vůbec ne. Zkontroluji, zda kontaktní čočky nepropouštějí mou přirozenou barvu očí, navoním se a vracím se na plac. Zajdu za Katy do kuchyně a pomáhám jí připravovat nádobí do beden. Jakmile máme polovinu hotovou, začínám nosit bedny za bar a vyskládávat je. Nikdo kromě mě, Katy a Jacoba zatím nedorazil, takže příprava dnes zbývá na mě. V 5 hodin přebírám zásoby a přichází Miriam. Vidím, že má pod okem modřinu a obočí má sešité několika stehy. „Proboha co se ti stalo?" Zašeptám okamžitě a zatáhnu ji do kuchyně. „To včera ti chlápci jak se porvali, chytla jsem to kryglem..." Odpoví šeptem. „Takhle tady nemůžeš být, zamaskuj si to něčím, Marcus tě takhle nenechá pracovat..." „Už jsem to zkoušela, tohle je nejvíc jak to zamaskovat jde...i ten nejvíc krycí makeup nepomáhá," povzdechne si a pokračuje, „já nevím, co mám dělat, Ester...mám nemocnou dceru a nemám peníze na její léčbu, nemůžu si dovolit nechodit do práce. Musíš mi pomoct ho nějak přesvědčit, musíš mi pomoct...prosím..." obejme mě kolem ramen a rozbrečí se. Povzdechnu si a pohladím ji po zádech. „Něco vymyslíme..." zašeptám. V ten moment se prudce otevřou lítací dveře do kuchyně a zasáhnou mě do zad, vykřiknu mírně bolestí a spadnu na pult, o který se zadržím, shodím z něj omylem několik sklenic, které se rozbijí. Ve dveřích stojí John, zástupce Marcuse, který se stará o všechny servírky, a nevěřícně na nás zírá. Okamžitě mi vlepí silnou facku za rozbité sklenice. „Co si to dovoluješ, víš, kolik to stojí?! Strhnu ti to z platu!" Chytne mě silně za vlasy, cítím, jak mi jemně povolí paruka na vlasech. „A ty vypadni, s takovým ksichtem pracovat nebudeš. Sežeň za sebe náhradu nebo máš padáka." Sykne směrem k Miriam, která v mžiku opustí místnost. John se mi dlouze zadívá do očí. Zakloní mi hlavu a políbí mě na krku, kopnu ho silně do rozkroku a snažím se mu vymanit. Ve chvíli, kdy do místnosti vstupuje Marcus se mnou hází o zem a řve na mě, že nemůžu osahávat své nadřízené, že to řekne Marcusovi. „A dost! Co se tady k sakru děje?!" Zařve Marcus a podívá se na mě naštvaně. „Tady naše Ester mě začala osahávat a myslela si, že je v pořádku, když bude flirtovat se mnou i s našimi zákazníky." Odpoví stroze John a narovná se mírně, aby nešlo poznat, že ho bolí rozkrok. „Je to pravda, Ester?" Podívá se na mě Marcus. Pomalu přikývnu a v mysli okamžitě zavrhnu plán zůstat zde 4 měsíce. Vypadnu odsud co nejdříve to půjde. John si odfrkne a odejde se slovy, že doufá, že se to nebude opakovat. Marcus mi pomalu pomůže na nohy a setře mi slzu, co mi teče po tváři. „Pojď, ošetřím ti to..." zašeptá při pohledu na mé ruce pořezané od střepů. Řekne Johnovi, že má za mě sehnat náhradu, že mi dává neplacené volno jako výstrahu a odvede mě do svého auta. Nejdříve se zdráhám, později se však nechám vést. Za volantem sedí jeho osobní řidič, který se ujistí, zda jedeme k Marcusovi domů. „Ne, vem to na kliniku, Andrew..." prohodí na něj ze zadního sedadla a přitáhne si mě na hruď. „Na kliniku?" Zděsím se. „Já, já-...nemůžu do nemocnice, to nejde, nemám pojištění a-.." „Pššt, buď v klidu, An." Zašeptá a sundá mi jemně paruku. Leknu se a zpanikařím. Ještě nikdy nikdo za celou tu dobu neodhalil mou identitu. Na ramena mi spadnou mé černé vlasy, podívám se mu vystrašeně do očí. „Jsem Eric Bane, lékař, mám provizorní kliniku pro lidi pohybující se okolo mafie...už jsi o ní určitě slyšela, tvůj táta se ji snažil několikrát zrušit." Šeptá dál a dá mi pramen vlasů za ucho. Pomalu přikývnu a zavřu pevně oči. „Prosím, neprozrazuj mou identitu, moc prosím..." zašeptám několikrát dokola. „An, neboj se...my jsme s tebou. Hledali jsme tě hrozně dlouho. Asi bych tě ani nenašel, nebýt toho, že jsi začala pracovat v mém podniku...." usměje se na mě a podívá se na mé ruce, které silně krvácí. Řekne Andrewovi, ať na to šlápne. „Proč...? Proč jsi mě hledal...?" Špitnu. „Protože tě hledá tvůj otec... a napadlo mě, že bys neocenila to, co s tebou zamýšlí..."