WHIE

20

Šest hodin, dvacet osm minut a patnáct sekund. Ráno, sotva svítá. Nad jezerem se snáší ranní mlžný opar. Vychutnávám si svou poslední cigaretu z krabičky, kterou jsem dostala od Johna. Chutná hořce a přes to tak sladce. Jako hořké vítězství.
Dnes je můj dvacátý den v Kanadě. Stále v dědově domě, stále jako vedoucí týmu, který pracuje na Euphorii. Revoluční droze, která změní pohled na vše. Z bolesti se stává slast. Z prohry výhra. Má výhra. Stále nemám žádné informace o tátovi, jsem si však jistá, že pokud je naživu, dá mi to dřív nebo později znát. Clerens tehdy zahrál svou roli bravurně. Kdo mohl tušit, že dluží Ericovi službu? Eric mu zachránil život a Clerens ho na oplátku protlačí do Kanady za mnou. Nemohl chudák tušit, jakého plánu se stal součástí. Chudák to netuší ani teď. Samozřejmě, že mu nemůžu věřit. Nemůžu věřit ani Ericovi, ani Johnovi. Navnadit, využít, odkopnout, ale udržet si přátelství. Takhle se přežívá.
Sedím na parapetu u okna a sleduji východ slunce. Jak přesné, pomyslím si. Jedna jediná hvězda zhatí viditelnost všech ostatních hvězd. A přitom to velké množství tvoří tu správnou sílu. Ta jednota v nekonečnu. Je to tak i v normálním životě. Buď jsou temné časy a září vícero osobností, které se snaží dotáhnout svět k lepším zítřkům, nebo je krásná a jasná budoucnost, ale září jen jeden. Nenávidím slunce. Je sobecké.
Dusot kroků se nenávratně blíží k mému pokoji. Postupně sílí a sílí. V klidu típám cigaretu a zadívám se ven. U domu zastavuje konvoj několika aut. Nejdříve zahlédnu Evina, poté i ostatní z tátovy ochranky. Sama pro sebe se usměju. Dokázala jsem to. Eric to dokázal. Dveře se rozráží a do místnosti vchází několik mužů. Téměř ke mně běží. Ihned zaslechnu ozvěnu po vystřelení ze zbraně. Poté dědův rozčílený hlas a další výstřel. Nechávám se popadnout za své slabé paže. Za každou mě drží jeden muž. Nejsou nijak opatrní, mám naopak pocit, že mi každou vteřinou praskne kost pod nátlakem, jaký na ni vyvíjí. Křičí na mě. V mých uších se však vše jeví jako příjemná hudba. Hymna vítězství. Mé nohy nestíhají rychlosti, jakou mě vlečou po schodech dolů. A tak se jen nechám táhnout. Špičky bosých noh postupně naráží do každého schodu. Nebolí to, připomíná mi to, že jsem tady. Že skutečně existuju a že se to opravdu děje. Muži mě dotáhnou do dědova obýváku. U dveří na terasu stojí přibližně deset mužů. Ne, chyba. Sedm, stojí jich tam sedm. Před nimi stojí děda, Evin a...Lennon Mercy? Co ten tady k sakru dělá. Pomalu se postavím na vlastní nohy, stisk v pažích však nepovoluje. Probodávám pohledem Lennona, zároveň se však snažím svým periferním viděním zahlédnout otce. Není tady. Takovou událost by si přeci nenechal ujít, musí to tedy znamenat jen jediné. Teď zbývá bojovat jen proti dědovi.
Výstřel mě vrátí do reality. Bezvládné ženské tělo se sveze k zemi. Jeden muž se k tělu sehne a odtáhne ho pryč. Pomalu se zadívám na obrovské množství krve uprostřed obýváku. Nebyla jediná, koho dnes děda zastřelil. Ale já mám oproti těm všem mrtvým velkou výhodu. Mně to totiž projde. „Anen, výborně, předstup před nás," pronese děda klidným hlasem. Muži mé paže pustí a popostrčí mě doprostřed obrovské kaluže krve. Díky jejich popostrčení ztrácím na kluzké podlaze rovnováhu a padám na pravé koleno. Stíhám se naštěstí zachytit o gauč, takže do krve neupadnu celá. Pomalu se zvedám a sebevědomě předstupuji před svatou trojici. V myšlenkách se nad tímto přirovnáním zasměju. „Jestlipak víš, co nás dovedlo k této tristní situaci?" Čistí si děda zbraň od krve. Jakoby to mělo nějaký smysl, za chvíli na ní stejně stane krev minimálně další pěti lidí. Ale ne ta má. „Netuším, Christiane, nikdo mi neřekl, co se děje." Pronesu klidně. Lennon povytáhne překvapeně obočí. Evin se uchechtne. „Inu dobrá, já ti tedy celou situaci osvětlím. Dozvěděl jsem se nemilé informace. Že prý má vlastní vnučka postřelila mého syna. Svého vlastního otce. Je to pravda?" Podívá se mi děda do očí. Chvíli mlčím, ale to nejspíš jen tak pro dramatičnost. „Ano, je." Dědu to evidentně překvapí. Nejspíš si myslel, že ničeho nejsem schopná. Ustrašená, uplakaná holčička, co udělá všechno pro záchranu lidského života. Bejvávalo, dědo. „V hloubi duše jsem doufal, že mi to vyvrátíš..." řekne smutně, ale zároveň lze z jeho hlasu cítit hrdost. Je rád. Je hrdý, že se zvládám postavit hrozbám. Byl můj otec však hrozba? „Větší problém však je," začne pomalu přecházet po místnosti. Nedívám se na něj, nýbrž na krajinu tam venku. Krásnou, barevnou a veselou přírodu. Svoboda. „Že někdo, nevíme kdo, vyzradil tajné informace médiím. Dostaly se na veřejnost. Mnoho lidí o těch informacích nevědělo, o některých jsem nevěděl ani já sám. Je proto velice nemilé, když jsem se dozvěděl, že ty jsi věděla o všech z nich." Otočí se na mě děda prudce. Povytáhnu překvapeně obočí. „Nevím o čem to mluvíš." „Vyzradila jsi nějaká tajemství?!" Křičí rozčíleně. „Ne. Netuším, o jakých tajemstvích mluvíš. A ani nevím jak bych je mohla vyzradit." „Mluvím o tom, že se na veřejnost dostalo to, že jsi postřelila Jamese. Lidé v mafii jásají a bouří se, dostali naději. Mají více energie bojovat než dříve. Zároveň vyplulo na povrch, kde se Jamesovo sídlo nachází. A také to nejlepší, všichni teď ví, jak je jeho sídlo chráněno. Vznikají simulace, kde se lidé snaží najít cestu dovnitř i ven. Systém se hroutí, nic nefunguje. A to vše jen kvůli jednomu kreténovi co neuměl držet hubu!" Vykřikne děda ze všech plic tak, až mu odlétne několik slin z pusy ven. Tiše mlčím. Snažím se na něj nedívat a zároveň nevypadat, že se vyhýbám jeho pohledům. Prudce ke mně přistoupí. „Nevíš o tom něco?" Zašeptá zlostně. „Ne, Christiane..." šeptnu tiše. Podívám se mu krátce smutně do očí. „Řekni mi, kolik lidí ještě musím zabít, aby ses přiznala?" Procedí skrz zuby. Podívám se dědovi do očí. „Já se ale nepřiznám, Christiane...od mala jste mě učili, ať obhajuji své činy a pravdu. Budu si stát za svým stůj co stůj. Přiznávám, že jsem tátu postřelila. Rovnou třikrát...a přiznávám, že toho nelituji a udělala bych to znovu. Ale tohle na svědomí nemám," dívám se celou dobu dědovi do očí. Vidím v nich vztek smíšený se zoufalstvím. Zatne pevně zuby, napnou se mu svaly v obličeji. Očekávám facku. Místo ní mi však uštědřuje pořádnou ránu zbraní do hlavy. Bosé nohy mi na kaluži krve podjedou a já padám k zemi. Tělo tvrdě dopadá, hlava však míří přímo na hranu skleněného stolu. Cítím tvrdý ostrý náraz do mého nosu. Ležím na zemi, neschopna otevřít oči. Cítím tepající ránu na nose. Mírně se za něj chytnu, čekám, že bude zlomený, při mém doteku mi však vystříkne krev do dlaně a začne se valit po mém obličeji dolů. Tlak u očí pomine a já je mohu otevřít. Periferně vidím, jak mám nos vejpůl rozseklý. Kleknu si pomalu na kolena a podívám se na dědu. „Zeptám se znovu. Kolik musí padnout životů aby ses přiznala?" Vystřelí do řady žen u stěny, jedna z nich se svalí k zemi. „Jeden?!" Vystřelí znovu. Další mrtvá žena padá k zemi. „Dva?! Tři?!" I třetí žena dopadá na zem. „Nemá cenu se přiznávat k něčemu co jsem neprovedla!" Vzlyknu bolestí a zároveň zoufalstvím. Důležité je se nepřiznat, důležité je se nepřiznat. Zvládneš to Suze, jen si věř. Musíš mlčet. Projde ti to. Ty to víš. „Na co svalit vinu na mě když viník je jinde? Klidně si trest za něj odpykám. Náš problém to ale nevyřeší," zašeptám zoufale. „Má pravdu, Christiane," ozve se Evin náhle. „Svalit vinu na nevinného nám nepomůže. Musíme najít správného viníka a zarazit ho, než bude pozdě..." promlouvá k němu opatrně. Děda pomalu přikývne. „Máš pravdu, Evine," povzdechne si děda a odloží zbraň. Utře si ruce do předem připraveného ručníku. „Ruce do krbu." Přikáže děda klidně. Cože? Ruce kam? Než si stíhám uvědomit, co právě vyslovil, popadají mě silné ruce za mé paže. „Christiane, to nemůžeš," sykne Evin naštvaně. Zbytek jejich rozhovoru však neslyším. Jakmile uvidím, že mě muži táhnou ke krbu, začnu kolem sebe kopat a házet na všechny strany. Začnu vyděšeně naříkat. „To mi nemůžeš udělat! Pusťte mě! Jsem tvoje vnučka!" Vzlyknu zoufale. Snažím se přijít na cokoliv, co by mě mohlo zachránit. Děda správně tuší, že jsem informace prozradila já. Já však moc dobře vím, že se nesmím přiznat. Nesmím. Neudělám to. Snaží se mě zlomit, ale to se mu nepodaří. Tělo se mi chvěje nervozitou. Teplá krev mi stéká po krku a dále po hrudi dolů. Celá se třesu. Zavřu pevně oči a snažím se namluvit si, že se mě snaží jen vystrašit. Nikdy by mi přeci tak neublížil. Radši mi způsobí psychicky infarkt než aby mě upálil. Ucítím studený kov na zápěstích. Dvě cvaknutí a není úniku. Otevřu oči, trhnu prudce rukama. Pouta se silně zařežou do mé kůže. V krbu se nachází celé mé ruce, téměř až po ramena. Cítím, jak se mě zmocňuje panika. Děda ke mně pomalu popojde a čupne si ke mně. „Každý svého štěstí strůjcem," zašeptá mi do ucha tak tiše, aby to ostatní neslyšeli. Poodstoupí ode mě a zmáčkne tlačítko u krbu. Ihned v něm vyšlehnou plameny do výši. Okamžitě to pocítím na své kůži a začnu pištět bolestí. Snažím se z pout zoufale vymanit. Ta se však nahřejí do snad ještě vyšších teplot než dosahuje sám oheň, alespoň to tak pociťuji. Začnu kopat nohama do země. Křičím bolestí ze všech plic a vše je to jedno. Jen tiše přihlíží. „Dost...pomozte mi někdo! Prosím!" Brečím zoufale. Cítím, jak mi oheň šlehá až ke krku. Snažím se co nejvíce uhnout hlavou. Nejradši bych si ji odtrhla od zbytku těla. Tak zmáčkněte už někdo to tlačítko, nic víc dělat nemusíte! Radši budou přihlížet, než aby museli absolvovat to samé. „Přiznáváš se?!" Zakřičí děda, aby překřičel můj vřískot. „Nic jsem...ne-neprove-dla!" Vzlykám nahlas. Zavřu pevně oči. Cítím, jak mi plameny šlehají k uchu. „Proboha, dost!" Zaslechnu Clerensův hlas a cítím jak prvotní bolest v oblasti rukou ustupuje. Cítím smrad spálené kůže, spáleného lidského masa. Smrad hořících vlasů. Clerens mi je naštěstí stihne včas uhasit, takže mi plameny zasáhly jen část obličeje. Nevím, co se děje. Cítím se dezorientovaná. V krku mám sucho, v uších nepřirozený klid. Pomalu otvírám oči. Nějakým zázrakem jsem se dostala z pout ven. Na svých zápěstích vidím odhalené černorudé maso. Na zbytku kůže se sem tam uchytil kousínek kovu. Nemůžu se ani hnout. Podívám se před sebe a snažím se zorientovat. Vše je tak zpomalené. Clerens něco křičí, jde to vidět na jeho mimice. Neslyším však ani hlásku. Z levé strany ke mně přibíhá John, v patách mu je Evin. Děda vytahuje zbraň a míří s ní na mě. Dívám se přímo do hlavně. Čekám, kdy uvidím letět kulku vstříc mé hlavě, čekám na ten svůj konec. Zaslechnu výstřel, děda padá k zemi. Zavřu pomalu oči a teprve teď se uklidním. Možná jsem to měla být radši já. Ale z nějakého důvodu mi to prošlo, tak, jak jsem plánovala.