WHIE

38

Ana Suze

Zavírám oči a užívám si jeho polibky na mém krku. Zavzdychám tiše. Zajedu mu rukou do vlasů. Začne rychle přirážet. Kousne mě jemně do rtu, nad tím se usměju a políbím ho. „Jsi úžasná," zašeptá. Než však stíhám zareagovat, místností se rozlehne vyzvánění jeho telefonu. Pomalu polibek prohlubuji a doufám, že si toho nebude všímat. Jednou rukou se podepře a druhou nahmatá telefon. Odtáhne se mírně. „Tohle musím vzít, zlato, promiň," políbí mě krátce a odejde okamžitě na balkón. Ihned se posadím a podívám se za ním. Tohle snad nemyslí vážně. Opravdu mě tady jen tak nechal? Pokroutím okamžitě hlavou a posadím se. Povzdechnu si nahlas a podívám se z okna na Johna ven. Usměje se na mě. Pousměju se nad tím. Doufám, že se vrátí brzo. Pomalu se zvednu a dojdu ke stolku. Naliju každému sklenici vína a vrátím se s tím zpátky do postele. Položím jednu na jeho noční stolek a sama se ze své napiju. Ve stejnou chvíli se John vrací z balkónu. „Promiň," položí telefon na noční stolek a posadí se ke mně. „Kde jsme to přestali?" Zašeptá a zajede mi prsty k rozkroku. Okamžitě se kousnu do rtu. Roztáhnu mírně nohy a napiju se znovu vína. John mě začne líbat na podbříšku. Okamžitě se zachvěju a usměju se. Zajedu mu rukou do vlasů a těším se na to, co přijde dál. Polibky postupně směřuje čím dál tím níž. Zavřu oči a čekám na polibek na tom správném místě. Znovu se rozezvoní telefon. Hlasitě si povzdechnu, jelikož se John znovu odtáhne. „Musíš to furt brát?" Zeptám se podrážděně. „Zlato, je to důležité..." Sleduje obrazovku svého telefonu. „Kdo to je?" Podívám se na něj naštvaně. Věnuje mi krátký pohled a znovu se odebere na balkón. A dost. Prudce se zvednu a přehodím přes sebe peřinu. Naštvaně za ním dojdu. „Dobře, budu tam," položí zrovna hovor. „Kdo to byl?" Zeptám se okamžitě.
„To není důležité, zlato, tím se netrap," políbí mě na tváři a pohladí jemně po rameni. „Budu muset teď odjet." Oznámí mi.
„Cože? Proč?"
„Nesmím o tom mluvit."
„Nesmíš o tom mluvit ani se svou přítelkyní?" Vyjedu mírně. Snad mám právo vědět, kam jede.
„Je to nebezpečné, nechci tě do toho zatahovat," projde kolem mě do ložnice. Nevěřícně se uchechtnu a vrátím se za ním. Dveře na balkón rozčíleně zavírám. „Jsem tvá přítelkyně, Johne. Už tím jsi mě do toho zatáhl."
„Přestaň to komplikovat, Ano."
„Ty někoho máš?" Zeptám se okamžitě. Zrovna ode mě je tahle otázka trefná. John se tomu ihned zasměje. „Nebuď směšná. Víš, že jsem jenom tvůj," pohladí mě po tváři. Ihned ucuknu. „Ten pocit poslední dobou vůbec nemám. Neustále někam jezdíš, s někým telefonuješ, nic mi neříkáš. Pak se jednou vrátíš a dovezeš mi nějaký drahý dárek. Chceš si mě snad koupit? Mám ti připomínat, že mě si penězmi nekoupíš?" Cítím, jak se mi při každé větě zachvěje hlas. „An, přestaň už."
„Tak mi řekni, v čem jedeš. Pravdu." Podívám se mu do očí. John si začne zapínat košili. Po chvíli odvrátí pohled a pokroutí hlavou. „Teď na to není ta správná chvíle."
„Ne? A ta bude kdy? Až si zase odjedeš bůh ví kam za bůh ví kým?" Nahrnou se mi slzy do očí. John si zoufale povzdechne. „Snažím se tě chránit..."
„Jasně," zašeptám a pokroutím hlavou. Sednu si zoufale na postel. John se natáhne po zbrani a zastrčí si ji do pouzdra. Dojde ke mně a políbí mě do vlasů. „Vrátím se nad ránem," řekne omluvně a bez jakéhokoliv dalšího slova odejde a nechá mě v místnosti samotnou. Okamžitě nahlas zanadávám. Setřu si slzy a snažím se uklidnit. Nakonec beru naši společnou fotku v rámečku a naštvaně s ní házím o dveře. Zařvu rozčíleně. Tohle snad není už možný. Lehám si zoufale na postel a natáhnu se pro vlastní telefon. Stále si na něj zvykám, přeci jen ho mám teprve pár dní. Je to však jeden z nejlepších dárků, co mi kdo mohl dát. A nejsmutnější na tom je, že jsem ten telefon nedostala od Johna. Najíždím na poslední konverzaci ve zprávách a okamžitě začnu psát novou zprávu.

A: Spíš?
L: Ne
A: Můžu dojít?
L: Zase odjel?
L: Budu tě čekat

Na poslední zprávu neodpovím. Ihned se zvednu a přehodím přes sebe saténový župan. Nasadím si tanga a dopiju víno ve své sklenici. Vezmu si telefon a pomalu vyjdu z ložnice. V domě je nezvykle ticho, na to jsem si však již zvykla. Pomalu z něj vyjdu a zavřu za sebou dveře. Vydám se přes zahradu do vily naproti. Již z dáli vidím Liama, jak mě čeká u bazénu. „Kam jel tentokrát?" Zeptá se, jakmile za ním dojdu. Pokrčím rameny. „Prý mi to nemůže říct," ušklíbnu se a pokroutím hlavou. Vejdu s Liamem do jeho domu a zamířím automaticky do obýváku. Má puštěnou televizi, ve které zrovna běží zprávy. „Měla bys to s ním pořešit...v klidu si o tom popovídat, třeba si to jen neuvědomuje," posadí se s žuchnutím na gauč a nabídne mi popcorn. Okamžitě si hrst vezmu a nacpu si ji celou do pusy. „Něco se musí dít," zahuhlám s plnou pusou. Po chvíli popcorn dojím a podívám se na Liama. „Takhle se předtím nikdy nechoval," pokrčím rameny. Liam položí popcorn na stůl. „Pojď sem," zašeptá a kývne, ať se k němu přitulím. Okamžitě tak udělám a povzdechnu si. Přála bych si, aby se to všechno nějak vyřešilo. Nějak samo. Podívám se pomalu Liamovi do očí. Okamžitě se usměje a pohladí mě po tváři. Opatrně ho políbím. Nevěřím tomu, že tohle dělám znovu, cítím ale, že to potřebuju. Potřebuji znovu cítit jeho dotek na mém těle. Liam se však mírně odtáhne. „Tohle nejde," zašeptá mi na rty. Podívám se mu pomalu do očí. Zastrčí mi pramínek vlasů za ucho. Povzdechne si. „Vyděračko," usměje se a vášnivě mě políbí. Začnu ihned spolupracovat. Zajede mi rukou do vlasů a začne s ní mírně sjíždět k mému krku. Povalí mě jemně na gauč, nepřestává mě však líbat. Svými rty začne cestovat k mému dekoltu. Pomalu zatáhne za pásek u županu a odhrne ho z mého těla. Pohladí mě jemně po břiše. Okamžitě prsty zabloudím k lemu jeho trika a přetáhnu mu ho přes hlavu. Při pohledu na jeho vypracovanou hruď se kousnu do rtu. Sjedu mu prsty po svalech. Pečlivě mě při tom sleduje. Jakmile si ho celého prohlédnu, podívám se mu do očí. Usměje se na mě. Okamžitě se postaví a vezme mě do náruče. Zasměju se. „Kam mě to neseš," dám mu jednu ruku kolem krku. „Zavři oči," usměje se na mě. „Proč?" Kousnu se do rtu. „No taak, věř mi trošku..."
Zavřu oči. Vnímám, jak vstupujeme do místnosti a jak mě opatrně pokládá na postel. „Neotvírat," políbí mě do vlasů. Slyším mírné šramocení. Po chvíli ke mně přistupuje zezadu. „Nelekni se," zašeptá mi u ucha a dá mi pásku přes oči. Usměju se pro sebe. Chci si na pásku sáhnout, chytne mě však jemně za ruku. „Ne...nech se překvapit," zašeptá znovu a políbí mě na krku. Zachvěju se a vydechnu. Vyzlékne mě pomalu z županu a opře si mě zády o jeho hruď. Chytne mě jemně za prso. Okamžitě se uvolním a užívám si každý jeho dotyk. Vydechnu tiše. Jednou rukou mi nepřestává laskat prso, druhou mi zajede prsty k rozkroku. Okamžitě se zachvěju. Natočím k němu hlavu. „Líbí?" Zašeptá mi na rty. „Opovaž se přestat," vydechnu tiše a políbím ho. Chytne mě po chvíli za boky a přetočí si mě k sobě. Posadí si mě na sebe obkročmo. Zakloní mě jemně v zádech a začne mě jemně líbat na prsou. Zajedu mu rukou do vlasů. Projede mnou vlna vzrušení. Sjede mi jemně prsty po těle a začne mě hladit po rozkroku. Vydechnu. Sjedu mu dlaněmi po hrudi a jednou rukou mu zajedu pod tepláky. „Tady se někdo nemůže dočkat," zašeptá a povalí mě na záda. Zasměju se šťastně. „Od té noci nemyslím na nic jiného," usměju se. Přála bych si teď sundat si pásku z očí, abych viděla jeho výraz. Neudělám to však, nepřipravím se o vzrušení.
Ucítím, jak do mně po chvíli opatrně vnikne. Okamžitě se zachvěju. Liam začne pomalu přirážet. Obmotám mu nohy kolem pasu a přitáhnu si ho blíž k sobě. Kousne mě do rtu a usměje se. Obejmu ho kolem krku. Užívám si každý jeho pohyb, každý jeho dotek. „Copak, mám přestat?" Zasměje se tiše. „Opovaž se," napomenu ho skrz vzdychy. Pohladí mě jemně po tváři a začne přirážet rychleji. Prohnu se mírně v zádech. Zachvěji se a projede mnou vlna vzrušení. Cítím, jak se Liam udělá a zavzdychá mi mírně na krk. Maximálně se uvolním a užívám si ten pocit. Ten pocit slasti, ten pocit štěstí. Liam mi pomalu sundá pásku z očí a okamžitě se mi do nich podívá. Usměju se šťastně, poté ho jemně políbím. Svalí se vedle mě, nepřestává mě však sledovat. Okamžitě se k němu přitulím a vdechnu jeho vůni. Přitáhne si mě k sobě. Začne si pohrávat s mými vlasy. Sleduju ho u toho. „Je ti už líp?" Zeptá se po chvíli.
„Je mi úžasně. I když vím, že by mi tak nemělo být..."
„Proč?"
„Kvůli Johnovi...už se na náš vztah nedokážu tak soustředit jak dřív," zašeptám. Liam si povzdechne. „Promiň mi to..."
„Ne. Nemám co...já jsem tohle začala...a na jednu stranu jsem za to hrozně ráda," podívám se mu do očí. „Ničeho nelituju...a možná i proto se cítím tak moc provinile," šeptnu. Liam mě políbí jemně na čelo. „John se nic nemusí dozvědět," zašeptá.
„A taky nedozví..." vydechnu tiše.
„Co telefon?" Zeptá se z nenadání.
„Je úžasný," usměju se a podívám se na něj. „John o něm ví?"
„Ne, ještě ne...neměla jsem kdy mu to říct, byl furt pryč...Ty nevíš, kam to furt jezdí?"
„Ne...ale můžu se ho zkusit zeptat," podívá se na mě. Dám mu letmou pusu. „Děkuju..." posadím se ihned a prohrábnu si vlasy. „Nedáš si se mnou cígo?" Kouknu na něj krátce. Liam se zamyslí, ale po chvíli nakonec přikývne. Zvednu se a obléknu se zpátky do županu. Sleduji ho, jak se rozhlíží po ložnici. „Copak hledáš?"
„Triko..."
„To asi zůstalo dole," pokrčím rameny a porozhlédnu se kolem. Liam se zvedne a dojde k jedněm dveřím, automaticky se před ním otevřou. Za chvíli přichází a oblíká si triko. Pokývne k prosklené zdi a dojde k ní. Přiloží dlaň k čidlu a dveře na balkón se otevřou. Nabídne mi okamžitě cigaretu z krabičky. Jednu si vezmu, přiložím si ji ke rtům a trpělivě vyčkám, až mi ji Liam zapálí. Jakmile tak udělá, popotáhnu si a zadívám se na hvězdy. „Takhle ti to sluší ještě víc," opře se o zábradlí. Vydechnu kouř a podívám se na něj. Povytáhnu obočí. „Můžu se tě na něco zeptat?" Odpovím místo toho. „No..?"
„Jak John přišel k těm všem penězům? Od táty to asi nemá..."
„Neměl bych o tom mluvit..."
„Sám mi to neřekne..."
„Možná to je tak lepší," podívá se za mě. Chytnu ho jemně za ruku. „Liame, prosím..."
Podívá se mi do očí. „Měla bys jít..." zašeptá a típne cigaretu, kterou si zrovna zapálil. Asi jsem uhodila na citlivé téma. „Liame," povzdechnu si. „Běž spát, Suze." Podívá se na mě přísně. Přikývnu pomalu a rychle kolem něj projdu. „Dobrou," šeptnu jakmile projdu kolem něj a vyběhnu rychle z místnosti. Seběhnu schody a vyjdu rychle z domu. Krátce se ohlédnu. Na balkóně již nestojí a v ložnici se také nesvítí. Povzdechnu si. Jsem opravdu pitomá.
Pomalu vcházím do domu a vyzouvám se. Jakmile vejdu do obýváku, automaticky se v něm rozsvítí a já projdu směrem ke kuchyni. Vytáhnu si sklenici a dám ji pod kohoutek. Automaticky se mi napustí studenou vodou. Napiju se mírně a otočím se. Teprve teď si všimnu osoby v obýváku. Setkám se s upřímným úsměvem. Okamžitě položím sklenici. „Už jsem myslel, že nedojdeš," povytáhne Eric obočí. „Pojď se za mnou posadit..."
„Dobrý, myslím, že postojím," založím si ruce na prsou. Eric se okamžitě zvedne a namíří na mě zbraní. „To nebyla prosba." Vydá se ke mně pomalým krokem. Jakmile ke mně dojde dostatečně blízko, praštím ho loktem do paže a zasadím mu ránu do spánku. Zbraň nechtěně pustí a já ji kopnu daleko za sebe. Natlačí mě silně na zeď a přiloží mi nůž ke krku, zřejmě ho stihl vzít ze stolu. A pak že se nevyplácí uklízet, kurva. „Nekomplikuj to." Zašeptá mi naštvaně u tváře. „Co po mně chceš," vyštěknu. Pomalu mě sjede pohledem. „Chci si popovídat. V klidu. Když budeš dělat, co ti řeknu, nic se ti nestane..."
„A to ti mám věřit? Po posledních dvou setkáních?"
„Nic jiného ti nezbyde," pohladí mě palcem po rtech a zatlačí mě na barovou židli. Poslušně se na ni posadím. „Ruce na stehna. Ať vím, že na mě nešiješ žádnou boudu." Natáhne se pro svou zbraň a zvedne si ji. Položím si ruce poslušně na stehna a podívám se na něj. Dlouze si mě prohlíží.
„Není ti divné, kam se John vždy takhle v noci vydává?"
„Co ty o tom víš?"
„Kupodivu celkem dost..."
„Nevymýšlej si..." protočím očima. Eric se nad tím uchechtne. „Přišel jsem tě jen varovat, An. John pro tebe není ten pravý. Vůbec nevíš, jaký je."
„S kým jsem, je má věc, ne tvá."
Pomalu ke mně přistoupí a pohladí mě po stehně. „Měli jsme být spolu," podívá se mi do očí. „Měli. Ale ty jsi to pokazil."
„Já? Já jsem to pokazil?!" Zvýší okamžitě hlas a chytne mě silně pod krkem. Snažím se jeho ruku ihned odtáhnout. „Nedá se zapomenout na to, jak jsi mi ublížila." Zašeptá. „A proto teď půjdeš se mnou." Zvedne mě prudce a popostrčí mě ke dveřím. Mírně klopýtnu. Využiji toho a nahmatám nouzové tlačítko na náramku, který jsem dostala od Liama. Jen doufám, že to funguje. Eric mě silně chytá za vlasy a táhne mě ke dveřím. „Pusť mě! Nech mě být sakra!" Snažím se marně vyvlíknout. Otevře dveře a hodí se mnou silně o schody před vstupem. Cítím, jak se mi sedře kůže na dlaních a na kolenech. „Zvedej se," zvedne mě silně za loket a popostrčí mě k autu. Ihned se rozutíkám směrem k Liamově domu. Slyším za sebou střelbu. Neohlížím se, soustředím se jen na to, abych mu co nejdříve utekla. Slyším za sebou rychlé kroky. Dohání mě. Mírně se ohlédnu, okamžitě mi podklouzne noha a já tvrdě padám k zemi. Dopadnu akorát na hranu bazénu, do kterého ihned zahučím. Chvíli mi trvá než se z šoku, nárazu a ledové vody vzpamatuji. Zaslechnu pár výstřelů. Kupodivu mě nezasáhne ani jeden. Vyplavu na hladinu a zalapám po dechu. Ihned si odhrnu vlasy z obličeje a připravím se na boj. Zahlédnu však rychle odjíždějící auto v dáli. „Suze...Suze jsi v pořádku?" Ozve se za mnou Liamův hlas. Okamžitě se leknutím otočím. Doplavu pomalu k němu. Pomůže mi z bazénu ven. „Je ti něco?" Zeptá se hned a obejme mě kolem ramen. Jde se mnou ihned dovnitř do jeho domu. Zavrtím hlavou. Ohlídnu se za sebe a snažím se uklidnit, že se Eric už nevrátí. Kéž bych tomu mohla věřit. „Jak mě sakra našel?" Pokroutím hlavou roztřeseně a ihned si sundám mokré oblečení. Liam kolem mě ihned přehodí deku. „Nemám ponětí...už nejsi nikde v bezpečí..."
„To jsem nebyla nikdy...můžu tady dneska přespat...?"
„Musíš, nepustím tě zpátky. Já bych toho Johna zabil, fakt," poslední slova tiše zakleje a vydá se do kuchyně. „Jaký chceš čaj?"
„To je jedno...nějaký tvůj oblíbený třeba," zachumlám se víc do deky. Po chvíli se vrací s šálkem čaje a s lívanci s banány. „Dej si.." položí přede mě talíř. Ihned se na něj usměju.
„Děkuju," pustím se hned do jídla. Ani jsem si neuvědomila, že mám vlastně hlad. „Napsal jsem Johnovi zprávu, snad se ten idiot vrátí brzo..."
„Hmm," zamručím s plnou pusou. „Co po tobě Eric vůbec chtěl? Zase to, co minule...?"
Pomalu přikývnu. „Asi se přes to nemůže přenést," pokrčím rameny a napiju se čaje.
„Promiň mi, že jsem tě tak vyhodil..."
„To je v pohodě," kouknu na něj krátce a věnuji se dál jídlu. „Ukaž mi to," sedne si ke mně a podívá se mi na odřenou dlaň. Jizvy z popálenin mi nepěkně popraskaly. „To není dobrý..." podívá se mi i na druhou ruku. Celou dobu postupuje jemně a opatrně. Ne jak Eric nebo John. „Budu ti to muset zavázat," podívá se mi do očí. „Vydržíš tady chvilinku sama? Do deseti sekund jsem zpátky, slibuju..."
„Jen běž, neboj," zasměju se mírně a dám se znovu do jídla. Liam rychle vyběhne z místnosti. Pousměju se nad tím. Klidně by se pro mě roztrhal, ale naštěstí v dobrém slova smyslu. Je velmi milý a pozorný. Snaží se mi neublížit. Vložím si do pusy poslední kousek lívance s banánem, než ho však stíhám dojíst, je Liam zpátky. Otočím se pomalu na něj a položím ruce dlaněmi vzhůru. Jakmile uvidím, že bere dezinfekci, otočím hlavu na druhou stranu.
„Neboj, jen to potřebuju vydezinfikovat..."
„Já vím, jen...mi je špatně z krve. Stačí troška a dokážu z toho omdlít," zahuhlám do deky a dívám se stále jinam. Cítím, jak mi na ruce nakape několik kapek dezinfekce, ihned sebou prudce škubnu. Jemně mě chytí za zápěstí a pohladí mě. „Jak mohla Whieova dcera přežít s touhle nevolností?" Snaží se uvolnit atmosféru. Pousměju se nad tím.
„Whieova dcera to nepřežila. To ta Suzanina," zašeptám.
„Víš, že nejde odmítat to, kdo jsme..."
„Já to neodmítám. Jsem dcera Jamese Whieho a jeho dcera taky zůstanu. Jen měním přístup. Jsem první žena v této pokrevní linii. Vždy to pro mě byla nevýhoda, teď jsem se to rozhodla brát jako výhodu..." podívám se pomalu ven a uvidím, jak před domem zastavuje černé lamborghini. „John je tady," zašeptám a povzdechnu si. Liam zrovna dokončí obvazování první ruky a začne obvazovat druhou. Sleduji Johna, jak zběsile běží k Liamově domu. Podívám se pomalu ke dveřím a čekám, až za námi dorazí. Stane se tak během několika následujících vteřin. „An...j-jsi v pořádku?" Zeptá se zadýchaně a ihned ke mně přistoupí. John mi dováže i druhou ruku a já k sobě přitáhnu deku ještě víc. „Jsem. Díky Liamovi."
„Snažil jsem se přijet co nejdřív, promiň...nešlo to jinak," sedne si vedle mě a ihned mě obejme kolem ramen. Odtáhnu se mírně. „Kdyby tu Liam nebyl, Eric by mě dostal." Podívám se mu do očí. „Nechal jsi mě tady zase samotnou..."
„An, kdybych věděl...nikdy bych neodjížděl..."
„Řekneš mi aspoň, kde jsi byl?" Zkusím to znovu.
„Nemůžu..."
„Nemůžeš nebo nechceš? Chci, abys s tím už přestal..."
„An, musím přece vydělávat peníze..."
„Nemáš jich snad dost?"
Liam si tiše odkašle a podívá se na Johna. „Měl bys jí to říct, Johne..."
„Ty se do toho nepleť," odsekne mu.
„Pokud to neuděláš ty, udělám to já."
„Liame, přestaň se plést do věcí, do kterých ti nic není," zavrčí John naštvaně.
„O čem to mluví?" Zeptám se ihned Johna.
„To není důležitý."
„Není důležitý?! Kurva, Johne...! Vzpamatuj se už, tohle není žádná hra." Procedí Liam.
„Tak o co tu sakra jde?" Podívám se na ně zmateně.
„John tě prodal tvému otci," vyhrkne Liam. Informace mě zasáhne víc, než jsem čekala. Zalapám mírně po dechu a podívám se nevěřícně na Johna. „C-cože? Zlato, řekni mi, že to není pravda..."
„Je to už dávno...neznal jsem tě, teď bych to už neudělal..."
„To snad není možný," uchechtnu se. Okamžitě se mi nahrnou slzy do očí. John mi pomalu začne vysvětlovat, jak to tehdy všechno vlastně bylo. Jak využil Liama, aby se ke mně dostal. Jak zařídil, abych se v Privilegiu setkala s otcem, jak domluvil, aby mě Opozice ukryla do „bezpečí". Nezapomene se ani zmínit o tom, jak Ericovi sám prodej navrhl a ještě ho okradl. A je to tady. Přesně tohle jsem měla čekat. Můj vlastní přítel spolupracoval s mým otcem a vydělával na mě peníze. Ani si neuvědomím, že celou tu dobu, co mi to John vypráví, mi stékají slzy po tváři. Cítím se jako loutka, jako věc, se kterou se dá obchodovat. Okamžitě zabořím hlavu do deky a tiše zavzlykám. Na nic víc teď nemám sílu. „An, ani nevíš, jak moc mě to mrzí...nejradši bych to všechno vrátil zpátky..."
„Tohle ale nevrátíš zpátky, Johne," vzlyknu zoufale. „Já vím...mrzí mě to," chce mě pohladit, než se mě však stihne dotknout, rychle ucuknu. Podívám se mu pomalu do očí. Po chvíli rezignuji na svou urážlivost a schoulím se mu do hrudě. Okamžitě mě obejme a konejšivě mě pohladí po zádech. „Proč jsi byl teď pryč," zavzlykám tiše. John si tiše povzdechne. „Tvůj otec ti začínal přicházet na stopu...všechny ty večery jsem se setkával se známými a dělal vše pro to, abychom tvého otce navedli na falešnou stopu...co nejdál od tebe, abys byla v bezpečí...nechtěl jsem, ať to víš, ať se nebojíš. Chtěl jsem ti dát pocit bezpečí, v čemž jsem selhal..." zašeptá mi zoufale do vlasů. Nevím proč, ale někde tam uvnitř cítím, že mluví pravdu. Setřu si mírně slzy a podívám se na něj. „Promiň. Milionkrát promiň, i když vím, že se tohle odpustit nedá...slibuju, že už se od tebe nehnu ani na minutu," zašeptá a dá mi pramínek mokrých vlasů za ucho. Zavrtím hlavou smutně a odvrátím pohled. Najednou vše pochopím. Důvod, proč mi to Liam nechtěl říct. Důvod, proč si Eric myslí, že nejsem s Johnem v bezpečí. Sama si již nejsem jistá, jestli na tomhle světě ještě vůbec existuje bezpečné místo.