WHIE

43

Ana Suze

Pomalu se probouzím. Promnu si jemně oči, při doteku na tvář však syknu od bolesti. Proč mě jen ten dotek tak bolí? Otevřu pomalu oči. Nacházím se v luxusní ložnici. Podlaha z leštěného mramoru, zlaté rámy zrcadel či blyštivé drahokamy v úchytkách od šuplíků - to všechno mi napovídá, že majitel tohoto sídla se rozhodně nemá špatně. Pomalu se posadím. Teprve teď si všímám, že se v místnosti nenacházím sama. Mladý pohledný muž ke mně ihned přispěchá. Bílá košile, kterou má zastrčenou v kalhotách, mi jasně prozrazuje, že ukrývá hroudu svalů, krásné vypracované tělo. Černé vlasy má muž úhledně sestřižené, hnědé oči si mě zkoumavě prohlíží. „Jak se cítíš?" Zeptá se ihned. Okamžitě nad tím mírně svraštím obočí, bolest v tváři mě však probouzí zpět. My se známe? A jak bych se měla snad cítit? Kde to vlastně jsem?
„Kde to jsem?" Zeptám se nahlas chraplavým hlasem. Muže to očividně zarazí.
„V tvé ložnici..." odpoví zmateně.
„Tohle je má ložnice...?"
„Ano...u tvého otce v Mexiku," svraští muž obočí. V Mexiku? Co sakra dělám v Mexiku?
„A kdo jsi ty?" Poposednu si od něj dál. Jak vím, že mu můžu věřit? Toho člověka vidím poprvé v životě. Určitě mi lže, určitě mě zde drží násilím a nalhává mi, jaká je skutečná realita.
„Ty mě nepoznáváš?" Zašeptá šokovaně. Povytáhnu mírně obočí. Měla bych snad?
„Já jsem Mateo...známe se od dětství..."
„Žádného Matea neznám, takže asi těžko..." zavrtím hlavou odmítavě. Nevím, co na mě zkouší za hru, ale tohle na mě fungovat nebude.
„Pamatuješ si, jak se jmenuješ...?" Zeptá se opatrně. Nad otázkou se uchechtnu. „Co to je za hloupou otázku? Samozřejmě, že si pamatuju, kdo jsem." Pokroutím hlavou. Opřu se zády o stěnu za postelí. „Řekni mi něco o sobě?"
„Proč bych to měla dělat? Neznáme se. Ať jsi kdo jsi, nevěřím ti."
„Jmenuješ se Ana Suze Whie...je ti 21 let...máš ráda hvězdy, oblohu a vše spojené s astronomií. Tvé oblíbené jídlo jsou čínské nudle s arašídovou omáčkou, ale bez cibule, cibuli ty nesnášíš. Tvá oblíbená barva je temně modrá, stejnou máš totiž barvu očí, stejnou, jako noční obloha..."
Své jméno poznávám, sama bych si na něj však nevzpomněla. Ostatní informace se mi zdají cizí. „Nic?" Zeptá se tiše. Pomalu zavrtím hlavou. Něco mi říká, že ten muž mluví pravdu. Věřit mu však stále nedokážu, vždyť to nejde, vůbec ho neznám. Dveře se otvírají a dovnitř vchází dva úhledně upravení muži. Jeden v černém, druhý v bílém saku. Z muže v bílém saku mám pocit, že mu to zde patří. „Ano, jak se cítíš?" Zeptá se ustaraně. „Nic si nepamatuje," pronese Mateo naštvaně - mám tedy pocit, že se tak nějak jmenoval. Muž v bílém obleku povytáhne zaraženě obočí. „Ne...tohle se nemohlo stát..."
„Promiňte, ale...kdo jste?" Zeptám se nedůvěřivě. Nemám z toho muže dobrý pocit.
„Ty mě opravdu nepoznáváš...? Jsem tvůj táta, Ano..."
„Neznám vás..." zavrtím hlavou. Muž si povzdechne. „Mateo, nech nás prosím chvíli o samotě..." sedne si muž na postel. Mírně se od něj odtáhnu. Mateo z místnosti odejde, zůstanou zde se mnou pouze dva muži.
„Pamatuješ si, co se stalo...?" Zeptá se muž v bílém opatrně.
„Ne. Nepamatuji si nic..."
„Dobře...vím, že to možná bude znít šíleně, ale pokusím se ti to nějak lehce ve zkratce shrnout, dobře...?" Zeptá se mě opatrně. Snaží se být opravdu milý a ohleduplný. Pomalu přikývnu. „Bydlíme spolu sami...tvá máma zemřela, když jsi byla malá holka...popletl ti hlavu jeden chlapec, John...ani na něj si nepamatuješ?" Zeptá se. Opět zavrtím hlavou.
„To je možná dobře...ten muž, ti nepěkně ublížil. Je zodpovědný za to, v jakém stavu teď jsi...jen tak tak se mi tě podařilo zachránit...bylo to hrozné..." povzdechne si. Celou dobu ho sleduji. Slova mi přijdou cizí. Nedokážu si představit, že se mi něco takového opravdu stalo.
„Unesl tě, protože žárlil. Jsi zasnoubená s tvým přítelem, Elliotem a čekáte spolu miminko," usměje se táta šťastně. Zmateně svraštím obočí a zajedu si jednou rukou na břicho. Opravdu je mírně vystouplé. „Když se dozvěděl, že jsi tady, hned se sem vydal...rád by tě viděl..."
„Počkej...ty jsi můj táta? Nejsi na to nějak mladej?" Zeptám se zmateně od věci. Muž přede mnou, tedy zřejmě můj otec, pomalu přikývne. „To je ale příběh na někdy jindy...teď je nejdůležitější to, že jsi ty i tvé dítě v pořádku...že jste oba zdraví..." usměje se na mě. Z hluboka se nadechnu a prohrábnu si vlasy. Nevím, jestli jsem se probudila do pohádky nebo do noční můry. Ozve se klepání na dveře. Do místnosti vstoupí kluk přibližně mého věku. Světle hnědé vlasy má úhledně zčesané na stranu, bílou košili má ledabyle zastrčenou v riflích. Tak kdo je zas tohle? „Elliote," dojde k němu táta a začne mu něco šeptat. Vyměním si mezitím pohled s mužem, který přišel s tátou a celou dobu mlčí. Je mi povědomý. Snažím se vzpomenout si, odkud ho znám, ale zřejmě ho znám přeci odtud. Proto tuto myšlenku zahazuji a podívám se na muže, který právě ke mně přichází. Zářivě se na mě usměje a ihned mě obejme. „Ahoj zlato...jsem tak neskutečně rád, že jste oba v pořádku," zašeptá mi do vlasů a jemně mě do nich políbí. Po chvíli se odtáhne. „Tohle je tvoje..." zašeptá a otevře dlaň s nádherným prstenem s velkým diamantem uprostřed. „Nevím, jestli to teď budeš chtít nosit...zřejmě si na mě ani nepamatuješ...ale věřím, že si časem vzpomeneš," pousměje se na mě smutně. Nastavím mu ruku, ať mi prsten natáhne na prsteníček. Podívám se na něj a ihned se usměju. Teprve teď si všímám hlubokých jizev na mých rukách. Mírně mě to vyděsí. „Co se mi stalo?" Zeptám se a podívám se z Elliota na tátu. „Utrpěla jsi hluboké popáleniny...ale už dřív, stalo se to tak před rokem..." Okamžitě se mi vybaví vzpomínka, jak prosím o milost. Pamatuji si své připoutané ruce v krbu. Pamatuji si tu nekonečnou bolest, kterou mi oheň způsoboval na rukou, na krku a na tváři. Ihned se dotknu jemně tváře. Ucítím mnohem menší jizvičky. Tak tohle asi pravda bude. „Donesl jsem ti tvé oblíbené čínské nudle...bez cibule, tak jak je máš ráda," usměje se na mě Elliot a ukáže mi krabičku plnou nudlí. Mírně se usměju. „Děkuju...dám si za chvilku, musím se trošku zorientovat, jsem z toho nějaká zmatená," prohrábnu si zoufale vlasy. „To chápu...kde je Mateo? Má ji přece hlídat," zeptá se Elliot mého táty.
„Poslal jsem ho pryč, poprosil jsem ho o trošku soukromí..." odpoví táta.
„Ne...nesmí se od ní hnout ani na krok, musí ji chránit. Nedovolím, aby se k ní ten kretén ještě kdy přiblížil." Rozkáže Elliot mírně. Muž, který doposud nepromluvil dojde ke dveřím. Po chvíli se vrací i s Mateem zpátky. „Tohle je Mateo...tvůj ochránce. Pomůže ti s čímkoliv, kdykoliv, můžeš mu plně důvěřovat, nejednou ti zachránil život..." vysvětlí mi Elliot klidně.
„Dobře," přikývnu pomalu. „A ty jsi...?" Obrátím se na muže, který celou dobu mlčí. „Ten zas chrání mě," usměje se na mě táta.
„Evin...?" Zeptám se váhavě. Nevím proč mě napadá zrovna tohle jméno. Tátu to očividně zarazí a mlčícího muže taktéž. „Ano, jsem Evin..." přikývne přísně. Marně zabrouzdám v paměti po jakékoliv vzpomínce s tímto mužem. Nic. Všechno co mám je má identita a vzpomínka na oheň zžírajíc mou kůži.